Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

 Už jsem vám psala o japonské. Pojďme se podívat na další. V období Halloweenu se konala večeře pořádaná LASO klubem. LASO znamená Latin America Students Organisation. Termín nebyl náhodný. V podobné dny, kdy Američané oslavují Halloween, v Mexiku probíhá Den mrtvých (Día de los muertos). Pravděpodobně jste o tom už slyšeli. Je to v podstatě mnohem živější a veselejší verze dušiček. Hlavním symbolem jsou květy afrikánů. Běžně se chodí na hřbitov, kam se zesnulým přináší jejich oblíbené jídlo a oslavuje se. Doma se pak dělají oltáře s fotkami a oblíbenými předměty všech, kteří již umřeli. Ve větších městech se konají průvody s maskami. Vždycky mě tenhle svátek zajímal a po shlédnutí velmi povedené pohádky Coco jsem si hrozně přála to někdy zažít.  S LASO klubem jsme na jednom meetingu vyráběli z papírů afrikánové květy. Bylo to dost fajn, protože jsem se díky tomu zase aspoň vzdáleně seznámila s několika novými lidmi, se kterými se teď na chodbách zdravím. Navíc to bylo dost relaxační.

Název vám možná nic moc neřekne. Někteří z vás možná znají čokoládové košíčky plněné arašídovým krémem, kterým se říká Reese's. Ale víte, že je vytvořila firma Hershey? Je to jeden z nejznámějších amerických výrobců čokolády. Tabulky Hershey čokolády se tu prodávají všude, ale oproti evropským čokoládám typu Milka, Lindt nebo i Figaro a Orion, nechutná tak dobře. No a právě tahle čokoládovna má svůj vlastní zábavní park ve městě, které se nečekaně jmenuje Hershey.  Běžně stojí vstupenky kolem 70 dolarů, ale škola nám je sehnala jen za 20 včetně cesty autobusem, takže poměr cena výkon naprosto suprový. Háček byl v tom, že mohlo jet jen prvních 27 zájemců. Proto jsem přišla do fronty už dvacet minut před zahájením prodeje vstupenek. Naštěstí se všem mým kamarádům podařilo lístky získat. Vyráželo se ráno a dvouhodinovou cestu skoro všichni prospali. Pensylvánie mi před příjezdem připadala jako velmi nudný stát. Vlastně ze všech států z USA asi jeden z nejméně zajímavých. Proto jsem ne

Mám skluz, ale to už víte. Když tenhle blog píšu, tak už jsem v New Yorku, kde trávím poslední dny před odletem domů. Včera jsem se rozloučila s Juniatou a Huntingdonem. Ale je spoustu příběhů, které jsem vám nenapsala, tak se vrátím zpátky v čase. Tentokrát to bude o dvou túrách. 22. října jsme se s Lenkou, Kubou a Jakem vydali opět k jezeru v blízkosti Huntingdonu. Konkrétně se jmenuje Raystown Lake a je to asi největší (možná jediné) turistické lákadlo v okolí. Ale když říkám turistické, tak nemyslím davy asijských turistů se selfie tyčkami. Mluvím spíš o lidech z okolí. Pokud tenhle blog čtete pravidelně, tak si jistě vzpomenete, že je to to stejné jezero, u kterého jsme v srpnu kempovali a kam jsme se později vrátili na kajaky nebo na oslavy Mountain Day (dne, kdy nám náhodně odpadla veškerá výuka).  Vydali jsme se tedy do lesa. Nejdřív se šlo po rovince, pak jsme se dostali k jezeru, na které se nám vyskytly nádherné výhledy. Stromy byly tenkrát ještě barevné a sluníčko svítilo,

Dneska se podíváme na každodenní život. Je to tu totiž dost jiné než v Brně. Před příjezdem jsem měla různá očekávání. Pojďme se podívat na to, jak moc se liší od reality. 1) KAMARÁDI Jak už jsem psala, jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dobrovolně přihlásila na malou školu, která leží uprostřed ničeho, byli lidi. Všichni studenti z MUNI, co tu byli přede mnou, psali do závěrečné zprávy samá pozitiva. Prý je tu nemožné nenajít si kamarády. Zaměstnance školy si taky všichni chválili. Když jsem jela do Švýcarska, tak jsem sice věděla, že je tu šance, že si nenajdu kamarády. A trochu jsem z toho měla obavy. Ale nakonec jsem doufala, že to přece nemůže být tak těžké. A to jsem se sakra mýlila. Občas to bylo peklo. Výměnní studenti byli skvělí, ale s nimi jsem se (kromě Byrona) neviděla zase tak často. V lepším případě tak dvakrát třikrát týdně. Ve volném času jsem byla často s Friedou nebo sama. Pak jsem měla ještě švýcarské spolužáky. Tam to bylo trochu jak na horské dráze. Začátek byl

V den Halloweenu (pondělí po víkendových párty) byla v jídelně soutěž o nejlepší kostým. Chvíli jsem ráno přemýšlela, že bych si ho vzala, ale nakonec ne. A udělala jsem dobře. Na snídani nebyl jediný člověk v masce kromě kuchařek. Během dne měli kostým už jen učitelé a ti nejsvědomitější studenti. Upřímně se tu kolem halloweenu točilo tolik různých akcí, že v den skutečného Halloweenu dost lidí už nechtělo kostýmy ani vidět. Soutěže se zúčastnilo jen asi 10 lidí. Vyhlásila se taky soutěž o nejhezčí část jídelny a vítězka hodila po svém šéfovi dort. Všichni včetně šéfa to brali jako zábavu a pak se spolu i vyfotili. Naštěstí to nebral až moc vážně.  Ten den jsem měla počítačovou grafiku, kde šel učitel za fanouška nějakého baseballového týmu. Pak přišla matematika. Od Chenga jsem čekala nějaký originální kostým. Rozhodně nezklamal. Vzal si přes oblečení nemocniční pyžamo a začal nám vyprávět o tom, jak se dostal do nemocnice, když se na vysoké škole učil pít alkohol. Od té doby má prý