Čtvrtý den
Dneska jsem šla poprvé do školy. Byla jsem z toho velmi nervózní, protože jsem v té budově nikdy nebyla, jela jsem tam sama a pořádně jsem nevěděla, kam mám jít. Pozitivní je, že mi vyučování začíná buď v 8:35, nebo v 7:40. Dneska to bylo v 8:35, takže jsem mohla spát déle, než jsem zvyklá. Měla jsem v plánu jet tramvají v 7:49 a proto mě velmi vylekalo, když jsem se u snídaně koukla na hodinky a zjistila jsem, že je 7:47. Nakonec jsem jela až další tramvají, ale naštěstí jezdí velmi často a vše jsem v pohodě stíhala.
Od zastávky jsem šla za jinými dětmi, které šly na stejné gymnázium, takže jsem se ani nemohla ztratit. Třídy se také hledají dobře, protože jsou označené trojmístnými čísly. První číslice vždycky značí poschodí, těch je tady dokonce 7!! Protože jsou na každém patře asi tři třídy, tak se tu dá rychle zorientovat.
Čekala jsem před třídou a ještě před hodinou, jsem se jedné holky anglicky zeptala, jestli jsem to našla správně a ona mě ujistila, že ano.
Jako první jsme měli dvouhodinovku biologie. Před hodinou jsem šla za učitelem. Začala jsem mluvit anglicky, ale z nějakého důvodu se tu o mně před mým příjezdem rozhlásilo, že umím německy dobře, což se jim vždycky snažím vysvětlit, že není úplně pravda. Proto mi řekl, že vyučování je v němčině a nemám mluvit anglicky, ale německy. Naštěstí o mně už věděl a představil mě třídě. Učit se o buňkách a jejich částech v němčině je dost těžké. Pak přišla chemie. Změny skupenství a difuse v němčině jsou taky těžké na slovíčka. Když se učitel zeptá, jak se jmenuje proces, kdy se pevná látka mění na kapalinu, a vy víte, že je to tání, ale je vám to úplně k ničemu, protože by vám nerozuměl... Ale pořád mám pocit, že jsem tomu rozuměla lépe než chemii na Boženě, takže jsem spokojená. 😅
Pak přišla ta nejhorší část. Všichni se rozutekli někam na oběd a já jsem zatím vůbec nikoho neznala. Věděla jsem, že se musím v kanceláři zeptat na zítřejší rozvrh, protože máme laborky a jsme rozdělení na skupiny. Ale nevěděla jsem, kde je kancelář. Pak jsem si připadala ztracená a snažila jsem se zadržet slzy, protože jsem čekala, že najít kamarádky bude o dost lehčí. Věděla jsem, že to nebude hned, ale u nás by se všichni snažili výměnným studentům pomoct a zajímali by se o ně. Tady vidíte, že se na vás divně koukají a občas zaslechnete kousek rozhovoru o vás, ale nikdo vám nenabídne pomoc. Nakonec jsem šla do knihovny a zeptala jsem se, kde bych mohla najít kancelář. Paní knihovnice se na mě starostlivě podívala a dovedla mě přímo před dveře kanceláře. Tam byli moc milí, vzali si moji mailovou adresu a po chvilce mi napsali, že budu zítra začínat laborkou z biologie.
Pak jsem měla asi půl hodiny pauzu. Pořád se mi úplně nechtělo s někým mluvit, tak jsem odešla do parku, tam jsem k obědu snědla pár kousků ovoce a vrátila jsem se do školy. Ve 12 tam na mě měli čekat další dva výměnní studenti (z Turecka a ze Slovenska). Měli jsme společně jet do vedlejšího města na kurz němčiny. Hrozně jsem se těšila, že najdu někoho, kdo bude ochotný mluvit anglicky, a že na kurzu poznám další nové studenty a třeba spolu někdy něco podnikneme. Ve čtvrt na jednu jsem na ně stále čekala a už mi to začalo být divné. O půl jedné jsem začala přemýšlet jak najdu kabinet angličtinářky, která zodpovídá za výměnné studenty. Stále nepřišli. Asi ve 12:40 jsem se znovu vydala do kanceláře. Tam dlouho přemýšleli nad tím, jakým autobusem mě poslat. Nakonec řekli, že cesta je sehr kompliziert. Takže s kurzem začnu až příští týden. Místo toho jsem šla na odpolední vyučování.
To už jsem byla opravdu smutná, protože místo výměnných studentů, kteří prožívají to samé co já, se na mě dívali mí spolužáci. Naštěstí jsme měli výtvarku. Učitelka asi 20 minut o něčem mluvila, nalepila na tabuli kresby z minulé hodiny, zadala novou práci a očividně si mě vůbec nevšimla.
Normálně bych si vzala papír a začala taky kreslit. Problém byl, že měli ostatní za domácí úkol poslat učitelce svoje selfie, ona to vytiskla a podle toho pak obtahovali obrysy. Já jsem žádnou fotku neposlala, tak jsem jí šla říct, že jsem nová a že fotku nemám. Ona mi půjčila mobil, řekla, že se mám vyfotit z vrchu nebo ze spodu. Normálně ne, to je prý nudné.
Pak všem vysvětlila, že jsem nová, že je to pro mě těžké, že mi mají pomáhat a starat se o to, abych všemu rozuměla. Pak odešla tisknout moje selfie va chtěla po všech, aby se mi představili, protože jsem jí popravdě řekla, že nikoho neznám jménem.
Od té doby se všichni snažili, trochu si se mnou povídali a začali vypadat přátelsky. Na konci dvouhodinovky bylo slyšet nějaké bzučení, tak učitelka přinesla tašku s nápisem Handy, všichni tam museli dát mobil a běželi jsme ven. Když jsem se zeptala jedné spolužačky, co to děláme, tak mi řekla, že učitelka slyší požární poplach, ale neví, jestli je to jen zkouška, nebo jestli je to skutečné.
Naše třída byla jediná, která vyšla ven, a ukázalo se, že to poplach vůbec nebyl. Pak následovaly dvě hodiny fyziky. Ta byla taky zajímavá a zároveň těžká na slovíčka. Brali jsme převody jednotek a zákon o setrvačnosti.
Celá škola je velmi moderně vybavena, hodiny jsou mnohem zajímavější. Učitelé se více ptají, neproberou tolik látky, ale také kladou velký důraz na pochopení a opakování. Kdybychom měli stejný systém i u nás, tak bych se všechno naučila ve škole. Doma bych pak měla volno. Tady mám bohužel spoustu nových slovíček k zapamatování. Po škole jsem se doma snažila přeložit svoje zápisky, ale zjistila jsem, že spousta slov, co jsem si napsala, vůbec neexistuje. Asi si budu muset zvyknout na rukopis švýcarských učitelů a všechno opisovat pozorněji. Naštěstí to vypadá, že nebudu dostávat známky. A i kdyby jo, tak se mi nebudou nikam počítat, protože v Čechách budu muset stejně všechny testy dopsat.
Chodím tu dob 1.E. Ve třídě je nás jen devět, ale spoustu předmětů máme spojených s 1.A. Jako hlavní předměty mě vybrali biologii a chemii, což mi vůbec nedává smysl, protože to jsou pro mě nejméně srozumitelné předměty (i v Čechách). Fotky ze školy žádné nemám, ale do budoucna možná budou, protože je to tam moc hezké.
Od zastávky jsem šla za jinými dětmi, které šly na stejné gymnázium, takže jsem se ani nemohla ztratit. Třídy se také hledají dobře, protože jsou označené trojmístnými čísly. První číslice vždycky značí poschodí, těch je tady dokonce 7!! Protože jsou na každém patře asi tři třídy, tak se tu dá rychle zorientovat.
Čekala jsem před třídou a ještě před hodinou, jsem se jedné holky anglicky zeptala, jestli jsem to našla správně a ona mě ujistila, že ano.
Jako první jsme měli dvouhodinovku biologie. Před hodinou jsem šla za učitelem. Začala jsem mluvit anglicky, ale z nějakého důvodu se tu o mně před mým příjezdem rozhlásilo, že umím německy dobře, což se jim vždycky snažím vysvětlit, že není úplně pravda. Proto mi řekl, že vyučování je v němčině a nemám mluvit anglicky, ale německy. Naštěstí o mně už věděl a představil mě třídě. Učit se o buňkách a jejich částech v němčině je dost těžké. Pak přišla chemie. Změny skupenství a difuse v němčině jsou taky těžké na slovíčka. Když se učitel zeptá, jak se jmenuje proces, kdy se pevná látka mění na kapalinu, a vy víte, že je to tání, ale je vám to úplně k ničemu, protože by vám nerozuměl... Ale pořád mám pocit, že jsem tomu rozuměla lépe než chemii na Boženě, takže jsem spokojená. 😅
Pak přišla ta nejhorší část. Všichni se rozutekli někam na oběd a já jsem zatím vůbec nikoho neznala. Věděla jsem, že se musím v kanceláři zeptat na zítřejší rozvrh, protože máme laborky a jsme rozdělení na skupiny. Ale nevěděla jsem, kde je kancelář. Pak jsem si připadala ztracená a snažila jsem se zadržet slzy, protože jsem čekala, že najít kamarádky bude o dost lehčí. Věděla jsem, že to nebude hned, ale u nás by se všichni snažili výměnným studentům pomoct a zajímali by se o ně. Tady vidíte, že se na vás divně koukají a občas zaslechnete kousek rozhovoru o vás, ale nikdo vám nenabídne pomoc. Nakonec jsem šla do knihovny a zeptala jsem se, kde bych mohla najít kancelář. Paní knihovnice se na mě starostlivě podívala a dovedla mě přímo před dveře kanceláře. Tam byli moc milí, vzali si moji mailovou adresu a po chvilce mi napsali, že budu zítra začínat laborkou z biologie.
Pak jsem měla asi půl hodiny pauzu. Pořád se mi úplně nechtělo s někým mluvit, tak jsem odešla do parku, tam jsem k obědu snědla pár kousků ovoce a vrátila jsem se do školy. Ve 12 tam na mě měli čekat další dva výměnní studenti (z Turecka a ze Slovenska). Měli jsme společně jet do vedlejšího města na kurz němčiny. Hrozně jsem se těšila, že najdu někoho, kdo bude ochotný mluvit anglicky, a že na kurzu poznám další nové studenty a třeba spolu někdy něco podnikneme. Ve čtvrt na jednu jsem na ně stále čekala a už mi to začalo být divné. O půl jedné jsem začala přemýšlet jak najdu kabinet angličtinářky, která zodpovídá za výměnné studenty. Stále nepřišli. Asi ve 12:40 jsem se znovu vydala do kanceláře. Tam dlouho přemýšleli nad tím, jakým autobusem mě poslat. Nakonec řekli, že cesta je sehr kompliziert. Takže s kurzem začnu až příští týden. Místo toho jsem šla na odpolední vyučování.
To už jsem byla opravdu smutná, protože místo výměnných studentů, kteří prožívají to samé co já, se na mě dívali mí spolužáci. Naštěstí jsme měli výtvarku. Učitelka asi 20 minut o něčem mluvila, nalepila na tabuli kresby z minulé hodiny, zadala novou práci a očividně si mě vůbec nevšimla.
Normálně bych si vzala papír a začala taky kreslit. Problém byl, že měli ostatní za domácí úkol poslat učitelce svoje selfie, ona to vytiskla a podle toho pak obtahovali obrysy. Já jsem žádnou fotku neposlala, tak jsem jí šla říct, že jsem nová a že fotku nemám. Ona mi půjčila mobil, řekla, že se mám vyfotit z vrchu nebo ze spodu. Normálně ne, to je prý nudné.
Pak všem vysvětlila, že jsem nová, že je to pro mě těžké, že mi mají pomáhat a starat se o to, abych všemu rozuměla. Pak odešla tisknout moje selfie va chtěla po všech, aby se mi představili, protože jsem jí popravdě řekla, že nikoho neznám jménem.
Od té doby se všichni snažili, trochu si se mnou povídali a začali vypadat přátelsky. Na konci dvouhodinovky bylo slyšet nějaké bzučení, tak učitelka přinesla tašku s nápisem Handy, všichni tam museli dát mobil a běželi jsme ven. Když jsem se zeptala jedné spolužačky, co to děláme, tak mi řekla, že učitelka slyší požární poplach, ale neví, jestli je to jen zkouška, nebo jestli je to skutečné.
Naše třída byla jediná, která vyšla ven, a ukázalo se, že to poplach vůbec nebyl. Pak následovaly dvě hodiny fyziky. Ta byla taky zajímavá a zároveň těžká na slovíčka. Brali jsme převody jednotek a zákon o setrvačnosti.
Celá škola je velmi moderně vybavena, hodiny jsou mnohem zajímavější. Učitelé se více ptají, neproberou tolik látky, ale také kladou velký důraz na pochopení a opakování. Kdybychom měli stejný systém i u nás, tak bych se všechno naučila ve škole. Doma bych pak měla volno. Tady mám bohužel spoustu nových slovíček k zapamatování. Po škole jsem se doma snažila přeložit svoje zápisky, ale zjistila jsem, že spousta slov, co jsem si napsala, vůbec neexistuje. Asi si budu muset zvyknout na rukopis švýcarských učitelů a všechno opisovat pozorněji. Naštěstí to vypadá, že nebudu dostávat známky. A i kdyby jo, tak se mi nebudou nikam počítat, protože v Čechách budu muset stejně všechny testy dopsat.
Chodím tu dob 1.E. Ve třídě je nás jen devět, ale spoustu předmětů máme spojených s 1.A. Jako hlavní předměty mě vybrali biologii a chemii, což mi vůbec nedává smysl, protože to jsou pro mě nejméně srozumitelné předměty (i v Čechách). Fotky ze školy žádné nemám, ale do budoucna možná budou, protože je to tam moc hezké.
Komentáře
Okomentovat