Tak jsem tady zase

Rozhodla jsem se, že se odteď pokusím každý týden napsat aspoň jeden blog, i kdyby měl být sebevíc krátký. Návrat do Dánska po Vánocích mi přišel trochu smutný. Poprvé se mi stalo, že jsem někam odlétala z Prahy a ani se mi do toho letadla nechtělo.

Věděla jsem totiž, že mě čeká hodně intenzivní zkouškové. Navíc jsem si doma začala vážit věcí, které mě tu budou chybět jako sníh, slunečné dny, řízení auta nebo možnost být za půl hodiny na horách. A samozřejmě jsem věděla, že mi bude chybět spousta lidí i celá naše farma. Návrat do zahraničí po Vánocích, to je úplně nová kapitola, kterou ze Švýcarska ani Ameriky neznám. Až teď to začíná být reálné a vážné. Nedělali si srandu, když říkali, že je to na dva roky. Dokonce mě i napadlo, jestli to vůbec stojí za to. Ale moc dobře vím, že kdybych zůstala v Brně, tak bych stejně litovala toho, že jsem to nezkusila. Navíc první dny po příletu bývají nejtěžší, pak si zase člověk zvykne.

První zkouška byla už tři dny po příletu a tak jsem se na ni začala učit už doma. Mrzelo mě, že jsem se poslední dny už musela zavírat v pokojíčku s notebookem a neměla jsem tolik času, který bych mohla trávit s rodinou nebo kamarády. Za to před Vánocemi jsem si dala úplně volno a navštívila snad všechny, co jsem navštívit mohla.

Dost mi pomohlo, když jsem si před nástupem do letadla uvědomila, že tohle všechno, co teď prožívám, je dobrodružství, na které budu za rok a půl, až se budu odstěhovávat z Dánska, ráda vzpomínat. Určitě si budu přát, abych se mohla vrátit do ledna 2025, kdy mě tu ještě čekalo spoustu času.

Příjezd na koleje byl trochu vtipný, klasicky jsem nejdřív potkala v kuchyni hlavně lidi, se kterými se až tak moc nebavím. Z toho už je skoro tradice. PhD student z Íránu tam měl zrovna z kuchyně call centrum a sotva mě pozdravil. Pak mě jeden Dán přivítal zpátky a na otázku, jaké měl prázdniny, odpověděl, že jak tomu vůbec můžu říkat prázdniny, když se všichni akorát učili. Pak mě další Dánka překvapila, když přišla a naše konverzace vypadala asi takhle:
Sára: "Ahoj. Anežko, jsem podobná ženě na fotce? Teda promiň, měla jsi hezký Vánoce?"
Já: "Jo, měla."
Sára: "Super. Jsem podobná ženě na fotce?"
Já: "Možná trochu, když to tak zmiňuješ, tak asi jo. Ale kdyby ses mě nezeptala, tak bych si úplně neřekla, že vypadá přesně jako ty."
Sára: "Aha. Dobrý, tak zase ahoj."

A zase jsem zůstala v kuchyni sama a přemýšlela jsem nad tím, co se vůbec právě odehrálo a jak moc náhodná celá situace byla. (Jí asi došlo, že to nebylo úplně nejběžnější přivítání, sama se o tom později zmínila a společně jsme se tomu zasmály. Prý si v tu chvíli vůbec neuvědomila, že jsme se celý měsíc neviděly.)

Na svoji tady asi momentálně nejoblíbenější spolubydlící Slovenku Viktórii jsem si musela počkat asi pět dní. Většinu času jsem totiž trávila sama v knihovně a chodila domů až večer. Na jednu stranu mi bylo líto, že trávím čas sama, na druhou jsem se ani nesnažila s někým spojit, protože jsem měla na naučení spousty látky už jen dva dny a aspoň mě nestresovalo, že to někdo jiný už celé umí.

Ale teď už mám první zkoušku za sebou. První vysokoškolskou ústní zkoušku v životě (když nepočítám státnice, které to hodně připomínalo). Vždycky jsem věděla, že jsem měla v Brně neuvěřitelné štěstí na super partu kamarádů. Větší a lepší než by mě kdy vůbec mohlo napadnout, že bych si byla v novém městě schopná najít. Ale až tady jsem pořádně docenila, jak dobří kamarádi jsme. Najednou jsem se učila sama a chyběla mi ta neuvěřitelná podpora okolí, co jsem tam měla. Přeci jen ne každému přijde na státnice 6 diváků. A to jich mohlo být ještě dvojnásobek, akorát jsem státnicovala ve stejný čas jako moje kamarádka, kterou šla podpořit druhá polovina lidí. (Možná vám zní strašidelně představa mít u zkoušky diváky. Já jsem si taky původně nebyla jistá, jestli o to stojím, ale nakonec mi to psychicky hodně pomohlo.)

Tady v Dánsku najednou nebyl nikdo takový. To jsem si aspoň myslela, ale přeci jen už tu pár lidí znám a i když konkrétně na informatice ne zas tak moc, tak jsem se snažila spojit aspoň s těmi několika. A vyplatilo se. Pamatujete si na program Dare to Danish, kde mě dali kontakt na Dánku, která je mým největším opakem, že spolu máme trávit čas? Málem jsem se z programu odhlásila, protože jsem měla pocit, že to nebudu stíhat. V září jsem se totiž přihlásila na tolik aktivit, že jsem nevěděla, kam jít dřív. Už jsem měla i rozepsaný email, že se odhlašuji, ale všimla jsem si, že na úvodní prezentaci psali "pokud jste si účast rozmysleli, dejte vědět do pátku." A byla už neděle. Tak jsem si řekla, že tomu dám šanci. 

Ale proč o tom mluvím. Později k nám do skupinky přidali i Kamila z Polska, který shodou náhod studuje informatiku a má 2 ze 3 předmětů stejné jako já. A díky němu jsem teď zjistila, že si sice na první zkoušku můžeme přinést poznámky. Ale učitel mu je pak při zkoušení zakázal používat. Mohl si je přečíst jen na začátku při přípravě.

A tohle jsem zjistila jen den před zkouškou, na kterou jsem se vůbec neučila nic nazpaměť a naopak jsem si psala hezké poznámky, protože to původně znělo jakože je budeme mít k dispozici po celou dobu. Opět se mi potvrdilo, jak se vyplatí budovat si ve škole kontakty. A ta podpora se nakonec taky našla, několik lidí mi drželi palce buď tady, nebo z Brna na dálku.

Za jeden den se nešlo naučit všechno. Vlastně jsem si ty poznámky teprve dodělávala a ani se nedostala k poslední otázce. Ráno v den zkoušky pro mě bylo hodně stresující. Úplně jsem viděla, jak si vytáhnu zrovna to téma, ke kterému jsem se ani nedostala a budou se na mě koukat jako na někoho, kdo se na učení vykašlal.

Obecně jsem si při učení často přála, aby tu měli stejný systém jako v Brně, kde bylo všechno písemně, mohli jsme si volit data zkoušek (tady nám je přidělili) a všechny tři pokusy byly během ledna (tady je druhý snad až někdy v červnu). Což je hodně ironické, protože když jsme tady s Kubou byli v květnu na návštěvě školy, tak nám dánské zkouškové jen se třemi zkouškami a možností používat poznámky přišlo oproti FI jako vtip a nesplněný sen. Holt tráva je vždycky zelenější na druhé straně plotu. Nakonec po zkoušce ale musím říct, že i zdejší systém má nějaké výhody, sice jsou ty zkoušky větší a obsáhlejší, ale přijde mi, že má větší smysl naučit se na tři předměty pořádně, než se učit po třech dnech na 7 různých testů.

Nakonec jsem na zkoušku přeci jen došla, i když se mi ani trochu nechtělo. Těsně před školou se na mě usmál jeden dědeček. Takový skoro jako z pohádky, tak jsem si říkala, že to je třeba dobré znamení. Bylo ale velkým překvapením, když jsem přišla do třídy a vyklubal se z něj pan přísedící. Nakonec jsem si vytáhla druhou nejhorší otázku, ale 30 minutová příprava byla dost dlouhá na to, abych si to stihla celé připomenout. Celkem celé zkoušení trvalo hodinu, protože jsem ještě prezentovala skupinový projekt, ale uteklo to. Učitelé byli úplně zlatí a o síťovém objevování a bezpečnosti malých přístrojů typu tiskárna, kamera nebo teploměr se mi podařilo mluvit 10 minut ani nevím jak. Mám sice pocit, že jsem se do toho dost zamotala, ale asi si toho ani nevšimli. Nakonec jsem dostala druhou nejlepší známku a byla jsem víc než spokojená. (Známkovací škála od -3 do 12 je kapitola sama pro sebe, to si necháme na jindy.)

Bylo až komický, jak jsem najednou otočila a místo původní mírné deprese jsem začala mít Dánsko opět ráda. Dala jsem si zbytek dne volno, šla nakoupit a uvařit si pořádné jídlo, pak na procházku a večer se snažila dokoukat Bachelora i Hru na oliheň.

Protože jsem konečně měla chvíli klidu, tak už se mi nechtělo čekat, než se náhodně potkáme s Viktórií a zeptala jsem se ostatních večer v kuchyni, jestli ji náhodou neviděli. Čemuž se začali smát, protože se jich údajně asi 30 minut předtím zeptala, jestli neviděli Anežku. Takže nakonec už se mi přeci jen podařilo potkat všechny spolubydlící a večer jsme si po dlouhé době zase s ní a dalšími dvěma spolubydlícími v kuchyni dlouze povídali. Byla to fajn připomínka toho, že mám kamarády i tady. A s některými jsem se i domluvila, že občas do té knihovny zajdeme společně, protože mě ještě dvě zkoušky čekají a nějaký ten čas tam ještě do konce ledna strávím.

Já asi neumím psát krátké blogy. Tak snad zase příští týden na viděnou.

Takhle prázdná je knihovna o půl šesté večer. To v Brně bývalo tou dobou plno.

Tohle jsem si koupila za odměnu v euforii po zkoušce.

A tahle sbírka talismanů je zase ten pravý důvod, proč jsem dostala tak dobrou známku.

    

                                                                Kampus máme hezký.

Tohle je jediné místo na fakultě informatiky, kde se nesmí mluvit. Tam se učím o víkendech, kdy hlavní knihovnu zavřou.

Ten výhled na šedou zeď a šedou oblohu není úplně nejpozitivnější.

Spolu s krupičkou už klasická zásoba z Čech.

Ze zimní pohádky do země šedi se mi moc nechtělo.