Jezero Brabrand, nákup kytek a velký úklid

Tenhle článek jsem začala psát někdy v polovině října, ještě před tím, než jsem odjela na prázdniny domů. Dokončila jsem ho ale až 6. listopadu. A je zajímavé sledovat, jak bych nějaké věci teď napsala jinak. Například to, že s mezinárodními spolubydlícími něco každou chvíli podnikáme. Tak jsem to v půlce října vnímala. Ze začátku jsme k sobě samozřejmě měli hodně blízko. Já jsem měla výhodu ve formu kurzu dánštiny, kde jsem potkala spoustu lidí, ale ostatní spolubydlící přišli do Dánska a nikoho neznali. Proto jsme se hned skamarádili. 

Teď už si ale každý z naší původní party čtyř lidí našel (ve škole nebo na akcích) svoji vlastní skupinu kamarádů. A část akcí jsme vyměnili za společné učení v knihovně. Přesto nechám většinu textu neupravenou. Něco je můj momentální pohled a něco je pohled říjnové Anežky. Berte to tedy trochu z rezervou. 

Vraťme se na konec září. Už ani nepočítám, kolik týdnů jsem s blogem pozadu, tak to vezmu trochu stručněji. Přeci jen mě baví víc psát o něčem, co se stalo dneska, než když uplyne dlouhá doba. To si pak sotva vybavuju, co všechno jsem tu vlastně zažila. 

Ve zkratce jsem v říjnu: nakoupila pokojové rostliny, byla na procházce kolem velkého jezera, přežila celodenní úklid kuchyně, začala opět navštěvovat lekce dánštiny, ochutnala po dlouhé době kofolu, byla nemocná, hostila kamarády z Brna, poprvé použila troubu, hrála minigolf, běžela orienťák, soutěžila na pub quizu, navštívila gender museum, začala plést čelenku a vydala se na prázdniny domů.

Pokud by někoho zajímala i delší verzi, tak čtěte dál. Nákup pokojových rostlin byl zajímavý. Vím o jednom obchodě v centru, kde se dají koupit. Před pracovním pohovorem jsem si slíbila, že ať už to dopadne jakkoli, tak si za odměnu koupím kytku. Jenže jediné květinářství, o kterém vím, je v centru. Jednou v pátek po škole jsme chtěli jít s kamarády plavat do moře, ale zrovna se výrazně ochladilo, tak jsme to zrušily a najednou mi tím vzniklo pár hodin volna. 

Tak jsem se tedy vydala do zmíněného květinářství. Jenže když už jsem tam byla a když už je to trochu z ruky, tak mi přišlo škoda kupovat jen jednu. Proto jsem koupila rovnou tři. Jedna z nich byla dost velká. Paní prodavačka se mě ptala, jestli se snažím udělat svůj pokoj víc hyggeligt neboli útulný. Po cestě zpět jsem své volby trochu litovala. Bála jsem se, abych květináče nerozbila, tak jsem kolo radši vedla vedle sebe a vypadalo to, jako když stěhuju palmu. Cesta mi trvala přesně hodinu, celou dobu jen do kopce. Ale vyplatilo se, pokoj opravdu začíná být útulný. 

V sobotu jsme se se s Franzi z Německa, kterou jsem poznala přes kamarády o týden dřív, domluvily, že zajdeme na výlet. Sešly jsme se v Brabrandu, což je okrajová část Aarhusu, kde se nachází obrovské jezero. Tam se k nám připojili ještě dva kamarádi. Bylo to po dost dlouhé době, co jsem jela na kole sama někam, kde to neznám. Většinou jen následuju ostatní, ale tentokrát jsem musela často zastavovat a sledovat mapy. V jednu chvíli jsem se dokonce dostala na parkoviště se závorou, která se nedala objet, tak jsem musela kolo trochu poponést, nakonec jsem jezero ale našla. Nepředstavujte si žádné nádherné alpské jezero, spíš je to obrovský rybník. Na jedné straně vidíte paneláky a rodinné domky, na druhé lesy a louky. Celá procházka měla zhruba 10 km a byl to jeden z posledních velmi teplých dnů. 

V neděli se konal velký úklid kuchyně, na kterém se musí všichni povinně účastnit. Představte si 14 lidí, co 7 hodin společně uklízí kuchyň a chodbu. Přesně tak, zabralo to skoro celý den. Nikdo se na to úplně netěšil a trochu jsem se obávala, že se to neobejde bez stresu nebo dokonce hádky. Nakonec to ale bylo lepší, než jsem očekávala. Dostala jsem na starost mytí oken a trvalo mi asi 3 hodiny a 2 odmítnutí vedoucími úklidu, než bylo všechno dokonale hotové. A když říkám vedoucí úklidu, mluvím o dvacetiletých Dánech. To bylo trošku frustrující. Ale v jednu přišla pauza na společný oběd. A oznámili nám to jako povinnou pauzu: "Všichni máte zakázáno pracovat, teď se odpočívá." 

Od nedělního večera až do pondělního poledne jsme měli zakázáno kuchyň používat. Museli jsme čekat na správce, aby nám dal razítko, že je všechno v pořádku uklizené. Kdyby nebylo, tak bychom dostali druhý pokus. Kdyby to ani pak nebylo hotové, tak bychom museli platit za úklidovou firmu. Slyšela jsem, že v minulosti se jen málokdy podařilo projít na poprvé. 

K večeři jsme měli v plánu objednat si společně pizzu. Někoho napadlo, že by nemuselo být špatné objednat si ji na pláž. Už byl konec září a venku bylo asi 16 stupňů. Když už jsem venku odemykala kolo, tak mě na poslední chvíli napadlo zeptat se svých dánských spolubydlících, jestli si s sebou berou plavky. Myslela jsem to napůl jako vtip, ale překvapila mě jejich odpověď: "Samozřejmě, proč bychom jinak jeli na pláž?" 

Byl zrovna krásný večer, sluníčko po několika dnech zase plně svítilo a venku bylo příjemně jen ve svetru. Tak jsem si plavky taky vzala, kdyby se mi náhodou chtělo plavat. A chtělo, přeci jen už tepleji nebude. No a výsledek asi nikoho moc nepřekvapí. Další týden jsem byla nemocná. (Což se tak stává, když jdete plavat v 16 stupních a pak se večer rychle ochladí a dál sedíte na pláži.) Ale i tak to byl moc příjemný výlet. Se svými mezinárodními spolubydlícími něco podnikáme poměrně často, ale s Dány se maximálně podíváme na kolejích na film. A po dlouhé době jsem měla pizzu, co by mi chutnala! Využila jsem možnosti vybrat si všechny suroviny (Dánové mi doporučili i brambory) a stálo to za to.

V pondělí nám pak přišla zpráva od hlavních vedoucích úklidu, že jsme prošli. A všichni jsme to oslavovali jako velké vítězství. Sice jsem se velkého úklidu trochu bála. Čekala jsem, že uklízení + 14 lidí + 7 hodin + 3 místnosti = ideální místo pro vznik konfliktů. Ale opak byl pravdou, spíš nás to stmelilo. I tak jsem ale ráda, že se to koná jen dvakrát za rok.