Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

Dneska se podíváme na každodenní život. Je to tu totiž dost jiné než v Brně. Před příjezdem jsem měla různá očekávání. Pojďme se podívat na to, jak moc se liší od reality. 1) KAMARÁDI Jak už jsem psala, jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dobrovolně přihlásila na malou školu, která leží uprostřed ničeho, byli lidi. Všichni studenti z MUNI, co tu byli přede mnou, psali do závěrečné zprávy samá pozitiva. Prý je tu nemožné nenajít si kamarády. Zaměstnance školy si taky všichni chválili. Když jsem jela do Švýcarska, tak jsem sice věděla, že je tu šance, že si nenajdu kamarády. A trochu jsem z toho měla obavy. Ale nakonec jsem doufala, že to přece nemůže být tak těžké. A to jsem se sakra mýlila. Občas to bylo peklo. Výměnní studenti byli skvělí, ale s nimi jsem se (kromě Byrona) neviděla zase tak často. V lepším případě tak dvakrát třikrát týdně. Ve volném času jsem byla často s Friedou nebo sama. Pak jsem měla ještě švýcarské spolužáky. Tam to bylo trochu jak na horské dráze. Začátek byl

V den Halloweenu (pondělí po víkendových párty) byla v jídelně soutěž o nejlepší kostým. Chvíli jsem ráno přemýšlela, že bych si ho vzala, ale nakonec ne. A udělala jsem dobře. Na snídani nebyl jediný člověk v masce kromě kuchařek. Během dne měli kostým už jen učitelé a ti nejsvědomitější studenti. Upřímně se tu kolem halloweenu točilo tolik různých akcí, že v den skutečného Halloweenu dost lidí už nechtělo kostýmy ani vidět. Soutěže se zúčastnilo jen asi 10 lidí. Vyhlásila se taky soutěž o nejhezčí část jídelny a vítězka hodila po svém šéfovi dort. Všichni včetně šéfa to brali jako zábavu a pak se spolu i vyfotili. Naštěstí to nebral až moc vážně.  Ten den jsem měla počítačovou grafiku, kde šel učitel za fanouška nějakého baseballového týmu. Pak přišla matematika. Od Chenga jsem čekala nějaký originální kostým. Rozhodně nezklamal. Vzal si přes oblečení nemocniční pyžamo a začal nám vyprávět o tom, jak se dostal do nemocnice, když se na vysoké škole učil pít alkohol. Od té doby má prý

Dobře, úplně technicky vzato trvá Halloween jen jeden den. Konkrétně 31. října. Tady se to ale bere ve velkém. Víte, jak se v ČR obvykle v prosinci mění klasická otázka "Jak se máš?" na "Už máš vymyšlené dárky?" Tady mají i říjnovou obnobu této otázky. Zní "Už máš vymyšlený kostým?" Ale než začneme s výčtem všech akcí, které se konaly, tak tady musím zmínit své nepálské kamarády. (Omylem objevili tenhle blog a teď mi vyčítají, že jsem je nikde jmenovitě nezmínila.) Takže tady máte ta jména: Akash, Ashim, Karsang, Lemon, Mingma, Prash, Rupesh, Shuvam, Spandan. Super kamarádi. Doufám, že všichni oceníte, že si pamatuju všechna ta exotická jména. Není to úplně sranda. Tak to bychom měli. Zpátky k Halloweenu. Už týden předem uspořádali studenti, kteří mají na kolejích vedoucí funkce (říká se jim RA - resident assistant), akci s rozdáváním bonbonů. Na plakátech bylo, že doporučují kostýmy. Žádné jsme neměli, tak jsme aspoň sehnali barvy na obličej. Než jsme se

Už mi zbývají méně než 4 týdny školy! Většinu času trávím v Huntingdonu, proto mám občas pocit, že toho nezažívám tolik, kolik by se dalo. Přeci jen v srpnu jsem si myslela, že budu mnohem víc cestovat a obecně, že toho stihnu víc. Ale krása se skrývá v detailech. Když si procházím galerii v mobilu, dochází mi, že toho vlastně zažívám docela hodně. Přesto, že školní kampus zas tak často neopouštím. Za poslední tři týdny jsme šli na dvě túry a pár kratších procházek. Zúčastnila jsem se minimálně šesti akcí, které nějak souvisely s Halloweenem. Navštívili jsme Hershey park (něco jako Disneyland). Ve škole se konala velká indická a latinsko-americká večeře. Taneční klub měl závěrečné vystoupení. S Lenkou jsme zvládly 6 prezentací na základce během jednoho dne. Předběžně jsme slavili díkůvzdání a jeli jsme do Washingtonu DC.  A pak se stalo i spoustu menších věcí. Například jsme malovali na keramiku, slavili další narozeniny, modelovali na hrnčířském kruhu, hráli kulečník nebo jsme vyzkouš

Spolu s ostatními Čechy a Slovenkou Vanesou jsme uspořádali česko-slovenský večer. Po celé škole, v jídelně i na všech kolejích jsme vylepili plakáty. Holky objednaly české sladkosti, tyčinky a chipsy a připravily chlebíčky. Podařilo se jim sehnat i dekorace v červené, bílé a modré barvě. Dodala jsem ještě českou vlajku (slovenskou bohužel nemáme) a oslava mohla začít. Neslavili jsme nic konkrétního, spíš jsme chtěli ostatním ukázat naši kulturu (a samozřejmě jsme ocenili i české jídlo).  Někteří kamarádi z Nepálu nebo Nigérie byli tak natěšení, že přišli dokonce o 40 minut dřív! (Kdo by chodil na party o 40 minut dřív???) Kolem deváté jsme byli připravení začít. Ze začátku dorazilo jen pár lidí a jen tak se na sebe koukali, ochutnali trochu jídla a někteří po 15 minutách odešli. Trochu jsme se báli, aby celá akce neskončila během půl hodiny. Jako party to úplně nevypadalo. Postupně se tam ale objevilo docela hodně lidí, většina mezinárodních studentů, ale i docela dost Američanů. Čast

Máme tu konec soutěže. Moc děkuji všem, co se zúčastnili. Bohužel se ukázalo, že to bylo záludnější, než jsem si myslela. Kdo se občas podívá na můj blog, ten mohl rovnou škrtnout Festifall (A) a Mountain Day (C). Zbývají nám tedy 4 volby.  Někteří z vás tipovali Powderpuff. To bohužel nebyla odpověď, kterou jsme hledali. Už tuto neděli budou holky skutečně hrát americký fotbal (i když s mírně upravenými pravidly, aby to nebyl tak moc kontaktní a na zranění náchylný sport). A hráči amerického fotbalu (zdravím mého bratříčka, který by mi vynadal, kdybych napsala fotbalisté, protože ten pravý fotbal je podle něj jedině ten evropský s kulatým míček a brankami) budou plnit funkci roztleskávaček. Jedná se o charitativní akci, na kterou se prodávají lístky, a výtěžek půjde na dobrou věc. Několik z vás se pozastavilo nad večeří, při které jsou studenti obsluhováni učiteli. Dobrý postřeh byl, že jsem nikde neřekla, že by se muselo jednat o úplně všechny studenty. Tato večeře se skutečně koná a

Na začátku října jsme se dostali do situace, kdy měli tři kamarádi narozeniny tři dny po sobě. Nejdřív Kuba, pak Mingma z Nepálu a nakonec Anaëlle z Francie.  Kubovi jsme připravili tajnou oslavu. Potřebovali jsme k tomu dort. Pár kamarádů jelo pro jídlo do Walmartu, ale na dort zapomněli. Už od druhého týdne se tu bavíme s dvěma americkými prváky (Jakem a Teresou), kteří se připojili k naší české skupince a mohou nás občas někam dovézt, protože mají auta.  Než jsem přijela do Huntingdonu, tak jsem se někde dočetla, že tu mají obchod s potravinami. Věděla jsem, že je to malé městečko a že v USA je zvykem všude jezdit autem. Proto jsem si myslela, že se pěšky dostanu maximálně do nějakého malého obchůdku jako je v Libranticích, kde mají pár základních potravin. Proto mě naprosto překvapil obchod Weis, který je jen 5 minut chůze od školy. Mají tam hlavně potraviny, ale snad všechny druhy, co si jen umíte představit (včetně předem nakrájené cibule). A prodávají i hodně jídel, která jsou u