Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

Dneska jsem jela tramvají do budovy Loog, kde nás čekalo dopolední vyučování. Jela se mnou i Jenny z Aesche a cestou jsme si povídaly. Na němčině se opět nedělo nic zajímavého. Jen jsem se opět přesvědčila o tom, že se tu nemusíte bát vůbec žádných otázek. Už jsem slyšela spoustu dotazů typu: Co je to ovčák? Co je to Baltské moře? Kdo jsou komunisti? Asi mě už žádná otázka nepřekvapí. Navíc se jedna z mých spolužaček, Antonia, velmi ráda vyptává tak nějak do podrobna. Tentokrát už jsme na sebe s Jenny házely zmatené pohledy, když Antonia tvrdila, že nikdy neslyšela pojmy jako "čas běží", "čas letí", "sluníčko se usmívá". Pořád potřebovala něco vysvětlit. Rozhodně není hloupá, naopak mi přijde, že nad vším až moc přemýšlí. Občas mě až překvapuje, jak velkou trpělivost tu mají učitelé s vysvětlováním. I když naše němčinářka už musí občas prostě vyhlásit zákaz otázek, abychom mohli probrat aspoň trochu látky. Po dnešní dvouhodinovce jsem se s ní už musela ro

Trochu nestíhám psát každý den, tak se to tentokrát pokusím zkrátit. Ŝkola začala cvičením z matematiky. Těsně před hodinou přišel všem email, že musí náš učitel zůstat doma, protože mu onemocněl syn. Takže dvě hodiny volna? To jsem si myslela. Další hodinu mě a Byrona čekala velká prezentace na němčině, na kterou jsme se mohli připravit o dost lépe, tak jsem byla ráda, že to teď můžeme dohnat. Byron měl mít laborky z biologie, ale když viděl, že nám to odpadlo, tak dostal najednou pocit, že vlastně patří do naší skupiny, a zůstal se mnou připravovat prezentaci. Zbytek mé skupiny se zatím přesunul do třídy a dělali úkoly, které nám učitel na matematiku zadal. Kdyby nám v Čechách odpadly dvě hodiny, tak zajdeme pravděpodobně do kavárny. Možná to nedává smysl, proč se na ty úkoly nevrhnout rovnou a pak mít doma klid? No protože ve škole jsou kamarádi, tak proč s nimi netrávit čas zábavněji? Po chvíli jsme s Byronem usoudili, že je naše prezentace dostatečně připravená a taky jsme šli do

Jak asi už tušíte, tak tu mám spoustu kamarádů hlavně mezi výměnnými studenty. Většinou s nimi mluvím anglicky. Ale jsou slova, která budeme už vždy říkat pouze německy. Typickým příkladem je "Bahnhof". Tady se totiž nesetkáváme ani na "nádraží", ani na "train station". Je to prostě jen "Bahnhof" (ideálně rovnou Bahnhof SBB, což znamená švýcarské spolkové železnice). Druhým příkladem je, jak už jste si mohli všimnout v nadpisu, Deutschkurs (kurz němčiny). A právě s ním se pojí většina mých skvělých vzpomínek, včetně těch dnešních, bohužel už posledních. Začneme od školy. Měli jsme od půl desáté, což pro mě znamená, že tam jedu z nějakého prapodivného zvyku stejně už o půl deváté. Cestou jsem potkala Jenny a Michelle, které jely z Aesche stejnou tramvají jako já. Přijely dříve, aby se mohly učit na test z chemie. Taky jsem se na to chtěla aspoň trochu podívat, ale pak mi došlo, že tu stejně nebudu, až se bude opravený test rozdávat zpět, takže te

Dneska přišla neděle. Poslední neděle, kterou si můžu ještě naplno užít ve Švýcarsku, protože přesně za týden odjedu ráno na letiště. Odteď budu dělat až podezřele moc věcí naposledy v životě. Celý den jsem byla jenom s Friedou a téměř jsme neopustily hranice Reinachu - nejnudnějšího místa na světě. Přesto jsem toho viděla hodně. Spala jsem do půl deváté, protože jsem byla po včerejšku unavená. (Navíc je spánek skvělý prostředek k tomu, jak strávit čas doma bez trapného ticha a rozpaků z toho, co mám vlastně dělat. Sice bych tu chtěla zůstat, ale zároveň už se nemůžu dočkat zase takového toho života s rodinou, kde prostě přesně vím, co a jak funguje. Je to přeci jen o dost pohodlnější.) Po snídani jsme šly na mši. Byla jsem tam jen jednou, někdy na konci srpna, tak jsem souhlasila, že půjdu znova. Minule bylo vedro a konala se zvláštní slavnost, při které se přijímaly do církve nové děti (já pochopitelně ne). Trvalo to strašně dlouho a bylo tam plno lidí. Cestou ke kostelu jsem viděla

Dneska jsem jela s Lee z Malajsie na výlet. Vzhledem k tomu, že jsme v podobné situaci (obě bydlíme pouze se starší hostitelskou maminkou), tak se nám občas stane, že nemáme nikoho, kdo by s námi jel na výlet. Když jsme se spolu po podzimních prázdninách poprvé bavily, tak nás napadlo, že začneme jezdit spolu. Už jsme byly jen tak v Basileji, pak na Herbstmesse, v Zermattu a dnes jsme se vydaly mnohem výš. Mnohem... Až na horu Jungfraujoch, které se přezdívá "The top of Europe" (Vrchol Evropy). Frieda se trochu divila, že jedeme přesto, že mělo celý den pršet. Ale byla to moje poslední příležitost, tak jsem počasí prostě neřešila a vyjela jsem. V osm jsme se setkaly na nádraží v Basileji. Jely jsme přes místa, která už mi jsou z předchozího týdne důvěrně známá. První přestup byl v Interlakenu a druhý v Lauterbrunnen. Bylo hodně zataženo a měly jsme jen sedm minut na to, abychom si doběhly koupit lístek, protože naše celodenní jízdenka byla na místní speciální horské železnic