Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

Ráno jsme opět začali snídaní, po které jsme se rozdělili do skupinek podle našich workshopů. Já jsem šla opět na workshop meditace. Nejdřív jsme sháněli sedací pytle. Bez nich by to už nebylo ono. Dívali jsme se na deset různých videí a pak jsme o nich diskutovali. Tentokrát jsme si trochu odpočinuli od EU. Videa se týkala všeobecných problémů. Např.: rasismu, uprchlíků, války, homosexuálů, sexismu, přírodních katastrof, ekologických problémů,... Během své výměny jsem potkala spoustu lidí, kteří naprosto změnili můj názor na některé skupiny lidí. Když mi spolužák Shef vypravoval, jak se sestrou a mamkou utíkali z Afghánistánu, když na byl černoch Jöel jediný spolužák, který se ke mně nechoval chladně, když mi Lee z Malajsie řekla, že jsem její nejlepší kamarádka, když po mně kamarád chtěl, abych mu zjistila jméno toho podle něj hrozně roztomilého kluka, který se mnou zpíval ve sboru. To byly okamžiky, které mi otevřeli oči. Protože nezáleží na tom, odkud jste a jak žijete. Mnoho fakt

Po delší době zase přidávám článek na svůj blog, tak doufám, že se k tomu ještě aspoň někdo náhodou dostane. Přeneseme se zpátky do 30. listopadu a budeme pokračovat v mém belgickém dobrodružství. Připomínám, že jsme skončili uprostřed závěrečného kempu. Jsme tedy ve fázi, kdy jsem se už rozloučila se svým švýcarským životem, i když jsem mému odjezdu ještě nemohla uvěřit, ale ještě jsem se neviděla s nikým z Čech. Dnes jsme si dali velkou snídani a pak jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli na živo hru kahoot. Běžně to spočívá v tom, že se každý přihlásí na svém mobilu na internet a pak se na velké obrazovce objevují otázky a vy musíte odpovídat tím, že na svém mobilu zvolíte správnou odpověď. Problém byl v tom, že nás bylo opravdu hodně, takže se ta aplikace hodně sekala. Proto se to tentokrát vyřešilo tak, že si tři dobrovolníci vzali do ruky papír s určitým symbolem. Stejné symboly byly i u jednotlivých odpovědí. Šli jsme tedy vždy k tomu dobrovolníkovi, u kterého byl symbol,

Ráno jsem se vzbudila zimou do pokoje, ve kterém spalo dalších pět holek, které jsem v podstatě téměř nikdy neviděla. Od osmi byla výborná snídaně. Vařit tady uměli a nabízeli nám toho opravdu hodně, což byla příjemná změna. Frieda vařila taky dobře, ale občas jí stačilo jíst dvakrát denně, já na tom jsem trochu jinak. Celkově ve Švýcarsku nikdo nechápal, že jsem byla zvyklá jíst menší jídla skoro šestkrát denně. To, co si mi dáváme v deset dopoledne k svačině, si dávají oni až v jednu k obědu. Zato jsme ale měli téměř vždy teplou večeři (i když vegetariánskou). Tady si všichni pochutnávali na toustech, vajíčkách, zelenině, ovoci, jogurtech. Skvělá byla i pomazánka ze sušenek Lotus. Po snídani jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli přes mobily takový kvíz. Byl vyrobený přesně na míru pro tenhle camp. Byla jsem ve skupince s Áďou z Čech a Agnes z Maďarska. Protože jsme byly všechny tři ve Švýcarsku, tak jsme se pojmenovaly "Grüezi". To znamená "ahoj", ale zár

Nadpis zní možná tajemně, ale podle mě přesně vystihuje mou situaci. Později Vám ho vysvětlím. Vstávala jsem zhruba o půl osmé. Nasnídala jsem se, dobalila pár posledních věcí a předala jsem Friedě květinu, která jí očividně udělala radost. Těšila jsem se, že na nádraží potkám ještě dost kamarádů. Rin a Misha pro mě chystaly tajnou party, ale nakonec na ni nenašly čas. Proto se mě rozhodly doprovodit až na letiště. Překvapilo mě, že jsem tentokrát neměla vůbec problémy s váhou kufru. Naopak mi zbývala mírná rezerva. Přesto byl však dostatečně těžký. Jenny jsme potkaly hned v tramvaji. Celou cestu až na nádraží si se mnou povídala. Když jsme se blížily k nádraží, tak říkala, že má Bahnhof (nádraží) spojený se spoustou smutných vzpomínek, protože se tam vždy musí s někým rozloučit. Je pravda, že já jsem tam už hodně krát musela říct někomu ahoj, ale vždy jsem tušila, že se ještě potkáme během dalších dnů. Tohle bylo jiné. Jako druhý se k nám přidal Juan. Pak dorazily na poslední chvíli

Poslední den, který můžu celý strávit ve Švýcarsku. Frieda šla dneska se spolkem turistů na tůru, kterou sama připravila. Byly jsme domluvené, že s ní nepůjdu, protože jsem si potřebovala dobalit, koupit pár suvenýrů a potkat několik kamarádů. Když jsem se vzbudila, tak byla Frieda už pryč. K snídani mi nechala typické vánoční pečivo. Vypadá to jako panáček z kynutého těsta. Na stole už stál adventní věnec, ale já pořád nevěřím tomu, že už přišel prosinec. V deset jsme se setkaly s Mishou a Rin v Basileji. Byly jsme domluvené, že půjdeme na Vánoční trhy, ale já jsem chtěla ještě stihnout jít na Münsterturm. Pamatujete si na takový ten velký červený kostel se dvěma věžičkami? Je vidět skoro na všech fotkách, na kterých je řeka Rýn. Skoro by se dalo říct, že je to dominanta Basileje. Na obou věžích je vyhlídka a učitel z kurzu němčiny nám řekl, že by tam měl každý z nás zajít. Nadia mi to taky doporučila, tak jsem to chtěla ještě stihnout. Když jsme přišly před kostel, tak jsme zjistily