Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

Dnes přišel Halloween! Ale vzhledem k tomu, že se to tu neslaví o nic víc než v ČR, tak to byl vlastně poměrně obyčejný den. Cestou do školy jsem slyšela nějakou holku, jak se divila, že ráno vůbec není tma. V tu chvíli mi došlo, že je opravdu až podezřele moc světla a musela jsem se hned podívat na hodinky, jestli jsem náhodou omylem nevstala o hodinu později. Ale naštěstí to je všechno způsobené jen posunem času. (Který se tu mimochodem chystají příští rok zrušit. Byly o tom dlouhé debaty a protože je Švýcarsko zemí kompromisu, tak jsem začaly vznikat vtipy o tom, že se čas bude posouvat jen o půl hodiny. Škola byla dneska v pohodě (dokonce ještě víc než je tu běžné). Na němčině pokračovala diskuze ze včerejška. Tentokrát padly ještě otázky o tom, jestli by měla být vojna povinná a jestli by ji měly vykonávat i ženy. Bylo to zajímavé sledovat, protože ve Švýcarsku je pro muže povinná vojna na 18 týdnů. A trochu překvapivě s tím nemají mí spolužáci problém a část holek by to zavedla

A už je tu zase úterý a moje neoblíbené vstávání v šest. Naštěstí nemáme zase tak složité předměty. První dvě hodiny většinou všichni napůl spí při matematickém cvičení, kde se pracuje s počítači. Dneska jsme opustili Excel a začali jsme dělat úkoly v programu Geogebra. Nikdy dříve jsem o tom neslyšela, ale bylo to docela zajímavé a už mi i začíná dávat smysl, proč se těmto hodinám říká matematické praktikum. Pak jsme měli němčinu. Psali jsme test na doplňování čárek ve větách a druhy vedlejších vět. Funguje to stejně jako v češtině, s tím rozdílem že nemusíme věty rodělovat tak podrobně jako jsem byla zvyklá. Takže to pro mě byl překvapivě docela lehký test. Teda kvůli překládání jsem ho odevzdala až jako předposlední a ještě nevím známku, ale mohlo by to dopadnout dobře. Druhou hodinu němčiny jsme diskutovali. Jöel a Julian si připravili článek o nějakém vojenském cvičení NATO, my jsme ho přečetli a pak přišla diskuze, kterou měli kluci na starosti. Učitelka jen seděla v rohu místn

Máme tu pondělí. Škola začínala o půl desáté, ale už jsem si tam zvykla jezdit nejpozději na půl devátou. Vždycky tam najdu někoho, s kým tu hodinu strávit. Tentokrát to byl Byron. Zatímco jsem dělala úkol na biologii, tak on dál rozvíjel svou vlastní řeč, které říká Moya. Už zná spoustu slov, takže tvoří věty typu: "Kdy začne Anežka uznávat řeč Moya?",  "Umí Váš pes anglicky?",  "A pak Bůh stvořil strom." Ne, nezačnu to uznávat nikdy. Biologie utekla poměrně rychle a na chemii jsme částečně počítali jednoduché příklady, které připadaly mým spolužákům složité a částečně jsem s Naimou diskutovala o jejím budoucnosti. Její "plány" jsou fakt vtipné. Pak přišla pauza na oběd, po které jsme jeli do Muttenzu na kurz němčiny. Na zastávce jsme potkali Alpa z Turecka, který nám prostě jen přišel říct, že jede domů, protože mu není moc dobře. Ale vypadal naprosto zdravě. Do naší třídy přišla tentokrát i Fernanda z Brazílie, která byla dva měsíce nemocná.

Když jsem přijela včera z Herbstmesse domů, tak jsem vlastně vůbec nevěděla, jaké mám plány na neděli. Tři kamarádky mi totiž napsaly, že mají volno, tak jsem Friedě už asi týden dopředu řekla, že možná pojedeme na výlet. Ale nakonec to dvě z nich odřekly a třetí nereagovala na zprávy. Tak jsem trochu pochybovala o tom, co budu vlastně dělat. Když jsem přišla domů, tak mi Frieda oznámila, že pozvala své kamarádky k obědu na raclette (protože si myslela, že budu pryč). Takže tím mě akorát podpořila v tom, abych někam odjela. Mělo celý den pršet, tak jsem si vybrala město Sankt Gallen. Je to asi dvě hodiny od Basileje, skoro u hranic s Lichtenštejnskem. Město je slavné pro obrovskou katedrálu, klášter a barokní knihovnu. Takže se to dá všechno zvládnout uvnitř a nevadí tolik, že prší. Hezké dny si nechám pro výlety do přírody nebo na prozkoumání Zürichu (bydlím od něj jen hodinu, už jsem tamtudy minimálně sedmkrát projížděla vlakem, ale ve městě jsem ještě nebyla). Jediná věc, kterou js

A zase tu máme víkend. Tentokrát úplně celý den pršelo. To, co si Švýcaři přáli během celého suchého léta, se stalo skutečností. Škoda, že zrovna dneska. Ráno jsme šly s Friedou opět pomáhat do nějakého spolku ochránců přírody v Reinachu. Už od začátku jsem dost litovala, že jsem na to kývla. Přeci jen tahání větví z jedné kupy na druhou není v dešti úplně zábava. Navíc to byl jiný spolek než minule, takže jsem tam vůbec nikoho neznala. Už jsem se těšila, až to bude za námi. Nejdříve Frieda někam odešla a já jsem tam zůstala s těmi lidmi, kteří nevěděli, že jim vůbec nerozumím. Ale nějak to rychle vyšlo najevo a přeložili mi ty nejdůležitější pokyny do hochdeutsch (spisovné němčiny). A pak jsem dělala prostě to, co ostatní. Opět tam přišli pouze důchodci, ale tentokrát to nebyli tak zaujatí biologové. Spíše ekologové. A to mi bylo překvapivě sympatičtější, protože se nestávalo, že by se všichni seběhli kvůli nějaké fakt speciální větvi nebo tak. Když jsme všechno naházeli na hromad