Mé tři měsíce ve Švýcarsku a semestr v USA

Dneska jsme se s Friedou vydaly na výlet. O půl deváté jsme odjely tramvají do Basileje, pak půl hodiny vlakem do Fricku a následně asi patnáct minut autobusem do Effingenu. (Přesněji jsme jely něčím, čemu tu říkají PostAuto, ale vypadá to jako autobus.) Byla to jen taková větší vesnice, ze které jsme se vydaly do další vesnice jménem Linn. Tato cesta mezi poli nebyla moc zajímavá, ale pak už se nám naskytly krásné výhledy do okolí. (Pro Švýcary to moc výhledy nejsou, v Alpách je to přeci jen o něčem jiném, ale já jsem byla spokojená.) Došly jsme až k obrovské lípě, na kterou se sem chodí dívat spoustu lidí. Obvod kmenu je tak obrovský, že ji nedokáže obejmout ani deset lidí držících se za ruce. Pak jsme šly přes kopečky až ke zřícenině hradu Schenkenberg. Tam jsme se naobědvaly a porozhlédly jsme se po okolí. Pak jsme šly hodinu a půl do města, ze kterého jel autobus zpátky do Fricku, odkud jsme jely vlakem domů. Upřímně jsem od tohoto výletu moc nečekala, myslela jsem, že to bude k

Dnes je to už šestý článek, který píšu, tak doufám, že Vás to aspoň na chvíli zabaví. Čas utíká neuvěřitelně rychle. Už jsem tu přes šest týdnů. Dneska mi začaly prázdniny. To znamená spoustu výletů, teda tak jsem si to myslela. Ale není to tak úplně pravda. Vlastně jsem tu ještě neměla volný den, který bych "promarnila" tak moc jako dnešek. Ráno jsem spala do devíti, pak jsme dlouho snídaly a plánovaly výlety na následující dva dny. Potom chtěla Frieda jet na nákup do obchodního centra a zeptala se mě, jestli chci jet s ní. Jako správný výměnný student říkám na všechno ano. Obchodní centrum se jmenovalo M-Park. Hlavním obchodem bylo Migro. (To je tady skoro všude, ale když jsme měli na soustředění s výměnnými studenty za úkol najít Migro a vyfotit se před ním, tak jsme žádné nemohli najít.) Pak tam bylo Migro květinářství, Migro to go, kde se dá koupit svačina, Migro pekařství, prostě většina obchůdků měla v názvu Migro. (Na nádraží je taky spoustu Migro stánků.) Pak jsme

A máme tu poslední táborový den. V Čechách jste měli volný den, tak doufám, že jste si ho užili. My jsme vstávali poměrně brzo, abychom stihli všechno uklidit. A pak jsme museli tři hodiny čekat na autobus. Vlastně jsme mohli spát déle nebo odjet dříve, ale my jsme prostě museli čekat na náš konkrétní autobus (i když jezdili každou půlhodinu). Pak jsme jeli domů, cesta nebyla moc zajímavá, proto Vám radši shrnu všechny zajímavé poznatky z tábora. Je divné, když učitelé celý týden všem tykají. Organizace ze strany učitelky občas drobně pokulhávala, ale byl tam s námi ještě angličtinář a ten si z toho dělal taky trochu srandu. Švýcarská němčina mě občas vážně vytáčí, ale už jí rozumím lépe než na začátku. První tři dny jsem nechápala, proč ji všichni používají. Pak mě mí spolužáci mile překvapili tím, že vždycky, když učitelka začala něco organizovat, tak ji všichni upozorňovali ať mluví hochdeutsch (spisovnou němčinou). Už umím říct pár frází v dialektu, ale stejně jsem ráda, že Anto

Už jsem se dostala ke čtvrtku. Dnes jsme šli znovu na farmu. Hned vedle ní se nachází dům pro imigranty. Když jsem zjistila, že budeme pomáhat v táboře pro imigranty, tak jsem si představila nějaké rozpadající stanové městečko, ale tady to vypadalo skoro lépe, než ve většině českých penzionů. Bohužel mluvili organizátoři pouze francouzsky. Po přednášce a krátkém videu nám jeden z našich spolužáků vyprávěl, jak utíkal z Afghánistánu do Švýcarska. Je zajímavé, slyšet konkrétní příběhy konkrétních lidí, kteří se mnou chodí každý den do školy. On je třeba rád, že může chodit do školy. V Afghánistánu musel být poslední tři roky pouze doma, jít do školy znamenalo velkou pravděpodobnost, že se už nikdy nevrátí. Pak si opravdu ceníte toho, jak bezpečně se v Evropě žije. Pak jsme měli oběd, který nám imigranti uvařili (konečně po dlouhé době maso!). Zůstali jsme ještě tři hodiny, povídali jsme si s nimi, hráli jsme společně volejbal, fotbal, jedna paní z Etiopie mi hrozně vtipně nalakovala neh

A je tu středa. Zlomový den mého tábora. Ráno měla moje skupina službu na mytí koupelny. Každý den ji musel někdo důkladně vyčistit, na pořádek tu jsou přísnější než v Čechách (většinou, Frieda to moc neřeší). Učitelka se mě přitom zeptala, jestli v Československu taky známe štětku do záchoda. (Ale to je ještě dobrý, Byrona se zeptala, jestli mají v Americe taky stromy...) Pak bylo v plánu ježdění na kajaku, ale byla moc velká zima a málo vody, takže jsme šli místo toho na túru. Všude kolem mě bylo spoustu švýcarské němčiny. Fakt jsem nechápala, proč nám říkali učitelé všechny důležité informace ve švýcarštině, nic jsem nerozuměla, spolužačky mi to musely překládat. Nějak se mi už třetí den nedařilo začít s kýmkoli rozhovor. Připadala jsem si osamělá a vlastně jsem ani nevěděla, jestli se mi chce zůstat, jestli se těším do Basileje, jestli bych byla nejradši v Čechách. V tu chvíli mi nic nepřišlo jako dobrá varianta. S Byronem se bavilo víc lidí než se mnou a já jsem prostě jen šla ší

Máme tu úterý. Ráno jsem musela vstávat v 6.40, protože naše skupinka připravovala snídani. Sice se mi z postele nechtělo, protože jsem byla ještě unavená z dlouhého umývání nádobí po večeři. Nakonec se ukázalo, že bylo fajn, že jsem měla veškeré vaření již druhý den za sebou. Pak už jsem mohla spát celý týden do půl osmé. Po snídani jsme šli opět na farmu. Dopoledne jsme vytrhávali plevel a odpoledne jsme stavěli ohradník. Farmáři mluvili francouzsky, ale mí spolužáci jim nerozuměli o moc víc než já. Naštěstí uměli i německy, takže nám vždy všechno přeložili. Byla opět zima a dost jsem si nadávala, že jsem všechno své teplé oblečení nechala v Basileji, protože jsem čekala teplý týden. Když jsem si na sebe vzala dvě trička, mikinu, bundu a dvoje legíny, tak se to dalo poměrně dobře vydržet. O přestávce nám paní farmářka donesla francouzský jablečný koláč, to bylo moc milé. Naše učitelka byla naprosto nadšená z toho, jak byla celá farmářova rodina milá, ale já bych byla taky milá na l

Po delší době přidávám opět další článek. Od pondělí do pátku jsem byla na školním táboře. Nikdo tomu neřekl jinak než Lager (což znamená tábor), ale byl to spíš delší výlet. Byli jsme tak trochu uprostřed ničeho, proto jsem neměla dostatek internetu na psaní blogu, zároveň jsem na to neměla ani moc času. Všechno teď napravím v tomto článku. Ráno jsem mohla spát do půl osmé. Pak jsem si dobalila pár věcí a vyrazila jsem. Jela jsem ke škole a tam jsem přestoupila na tramvaj, která jela asi čtvrt hodiny do městečka Dornach, kde jsme měli sraz s ostatními. Čekala jsem, že nás pojede ve stejné tramvaji více, protože vím o několika spolužácích, kteří bydlí blízko školy. Proto mě trochu vyděsilo, když jsem nikoho z nich nepotkala. Naštěstí o pár zastávek dál nastoupila moje spolužačka Noemi, se kterou si ve třídě povídám asi nejvíc. Na nádraží jsme se sešli všichni. Líbilo se mi, že byla na výletě 100% účast, to se mi v Čechách nikdy nestalo. Museli jsme dvakrát přestupovat, s tím že na dru

Dnes jsem podnikla výlet se spolkem důchodců č. 2. Tento spolek se jmenuje Naturfreunde. Dopoledne jsme jely s Friedou na nádraží, kde jsme potkaly všechny ostatní. Nebylo to na hlavním nádraží, ale na nějakém menším, kde jsem byla poprvé. Každý si s každým podal ruku (což v počtu osmnácti lidí chvíli trvá) a vyjeli jsme. Bohužel nebylo úplně hezké počasí, trošku pršelo. Jeli jsme jen asi půl hodiny. Pak jsme šli k "jezeru". Můžete ho vidět na fotce. (Doufám, že nejsem jediná, komu to připadá jako obyčejná louka...) Vůbec tam nebyla voda, ale všem to přišlo zajímavé, protože tam rostl nějaký speciální druh trávy nebo něco podobného, ale já jsem to moc nepochytila. Pak jsme šli do blízkého městečka, kde jsme se naobědvali a jeli jsme domů. Šli jsme tam takovou hezkou cestou skrz les a podél potoka, Schwarzwald mi hodně připomínal české hory. Vzhledem k tomu, že jsme nemluvili s žádnými Němci a nic jsme si nekoupili, tak vlastně vůbec nebylo poznat, že nejsme ve Švýcarsku. Bylo

Dneska jsem mohla po dlouhé době spát až do půl deváté. Po snídani jsem si zabalila pár věcí a vydala jsem se do Lucernu. Jela jsem tam spolu s Rin z Japonska. Bohužel si omylem koupila dva zpáteční lístky, za které zaplatila 70 franků. Když jsem jí to vysvětlila, tak se šla v Lucernu zeptat, jestli se to nedá nějak stornovat. Šla s ní ještě Maya, která nás měla provést městem. Původní plán byl, že půjdeme s ostatními studenty na oběd, chvíli s nimi pobudeme, pak se oddělíme a prozkoumáme město. Bohužel nás Rin s Mayou už nenašly, tak jsme se domluvily, že půjdou do města samy a já jsem zůstala se zbytkem skupiny celý den. Byl tam Juan a Tibor z Maďarska (víc nás z Basileje nedorazilo), Noa ze Švédska, Jaime z Dominikánské republiky, Silvia z Paraguaye, Ivonne z Mexika, Michelle z Hondurasu (ty jsem znala ze soustředění). Potkala jsem tam i pár nových lidí. Lenu, která byla na výměně v Irsku, Gabrielu z Hondurasu, která je tu už od února, Kayleigh z JARu a Klaudii z Finska, které se se