Desátý den

Už jsem tu deset dní? Uteklo to dost rychle. Už jsem skoro zapomněla, jak jsou ty dva víkendové dny vždycky rychle za mnou. Dneska jsem opět zažila mnoho nových věcí. Dopoledne jsme byly s Friedou v kostele. Chodí tam tak jednou měsíčně, není to nijak ortodoxní katolička. Nenutila mě tam jít, ale mně to připadalo jako další zajímavá ukázka místní kultury, další setkání zdejší komunity. Dnešní mše byla velmi speciální. Dvacet dětí, kterým bylo zhruba 16 let, oficiálně vstupovalo do církve. Proto měly připravené různé projevy, písně atd. Na začátku všichni vstali a dvacítka dětí, slavnostně oblečených, vstoupila v doprovodu rodičů do kostela a celý zástup prošel až k oltáři. Tam se usadily na jednu stranu děti, na druhou rodiče a začalo se.
Trochu mi to připomínalo nástup na věneček na konci tanečních. Děti předvedly něco, co asi dlouho připravovaly a vypadalo to opravdu dobře. Trvalo to však dvě hodiny, takže to pro mě bylo trochu zdlouhavé. Kostel byl krásný, moderní, takže lavičky byly pohodlné, okna krásně barevná, ale jinak nebyl moc ozdobený, žádné obrazy, žádné malby na zdech. Potkala jsem tam jednu holku, kterou znám ze školy. Jeden z těch, co vstupovali do církve, hraje v našem orchestru na lesní roh. Už tu začínám ty lidi pomalu poznávat. Celkově mi ten obřad připadal trochu jako vstup do sekty. Ale svůj názor na náboženství tady rozepisovat nebudu, to teď není důležité.
Co pro mě ale bylo velmi důležité, bylo dnešní odpoledne. Hned po návratu z kostela ( asi o půl jedné) jsem začala dělat bramboráky na dnešní potluck (pokud to slovo neznáte, tak nebojte, nikdo ho nezná). Dělala jsem je hodinu a půl a na konci jsem měla velkou misku placiček. Chtěla jsem, aby chutnaly přesně tak jako doma. A vážně se mi to povedlo, sice jsem musela sušenou majoránku nahradit čerstvým oreganem, ale chutnalo to stejně jako v ČR. Z toho jsem měla radost, protože přesto, že doma vařím často, jsem už bramboráky hodně dlouho nedělala. Nevím, jestli jsem je vůbec někdy dělala úplně sama.
Pak jsme jely s Friedou na potluck. Sice jsme tam chtěly jít pěšky, ale cesta by trvala minimálně hodinu a bramboráky mi docela trvaly. Navíc jsem žila v tom, že potluck začíná o půl šesté, ale on začínal o půl páté. Frieda to naštěstí věděla. Ze začátku to bylo trochu divné. Čekala jsem asi dvacet výměnných studentů, spoustu jídla a spoustu hovoru. Viděly jsme jen Elenu, kterou jsem potkala už na letišti. Dělá vedoucí místní dobrovolnické skupiny (pro celou Basilej a okolí). Je sice vedoucí, ale tipovala bych jí tak na osmnáct let. Většina dobrovolníků je tady velmi mladá. Pak tam stáli ještě asi tři lidi. Nevěděla jsem moc, kde je dobrovolník a kdo výměnný student. Vlastně jsem tam zase jen tak stála a říkala jsem si: větší šanci na kamarády už nedostaneš, proč se sakra nezačneš s někým bavit? :)
Divila jsem se, jak dobře už ostatní mluví německy. Naštěstí to byli dobrovolníci ze Švýcarska. Každý z nich byl dříve na výměně. Většina z nich v USA. Ještě nedávno vyjíždělo ročně ze Švýcarska 100 studentů do USA. Po nástupu Trumpa do funkce prezidenta je to jen 60 ročně. Pak v jejich hloučku stála ještě jedna studentka z Hondurasu. V Hondurasu mají hlavní prázdniny, když je v Evropě zima, takže tu je už od února a odjede v prosinci. Mluvila už hodně dobře německy, což je docela povzbuzující.
Pak přišly i ostatní rodiny, akce oficiálně začala. Hostitelští rodiče šli dovnitř a my jsme zůstali venku. Každý se představil, hráli jsme energizery (pohybové hry na seznámení, které jsou většinou dost vtipné), byl čas na dotazy. Všichni říkali, co je na Švýcarsku jiné než doma, tak jsem řekla, že fakt vůbec nic. Naše skupinka vypadá takto: Misha z Japonska, Rin z Japonska, Yuin Cheng (asi jsem to pravé jméno zapomněla) z Číny, Eve z Thajska, Sára z Hondurasu (už je tu dlouho), Juan z Venezuely (prý zdraví všechny v tramvaji, všem říká, že je z Venezuely a překvapilo ho, jak se tu všichni smějí. V jakém Švýcarsku to žije? Chci tam taky. Asi se taky začnu bavit s cizinci v tramvaji... :D), Tibor z Maďarska a já. Nakonec nás není nějak moc. Některým studentům se kontaktní osoba ještě neozvala, takže jsem fakt ráda, že mám Nadiu, která se mě hned ptala, jak se mi líbil cirkus Monti.
Po krátkém programu bylo volno a prostě se na velký stůl dalo jídlo a každý tam mohl jít a všechno ochutnat. Po chvíli jsem si začala povídat s ostatními studenty. Nejvíce s Japonkami a s Thajkou. Byla to sranda, vzájemně jsme ochutnávaly svá jídla, učily jsme se nová slova. Thajština a japonština je pro mě tak exotická, že si nic nepamatuji, ale byla to zábava. Rin se ještě taky nepodařilo najít si cestu ke spolužačkám. A Eve má spolužačky jen dvě, ostatní jsou kluci, což je pro ní šok, protože v Thajsku jsou třídy oddělené podle pohlaví.
Většina z nich bude chodit na jazykový kurz v Muttenzu spolu se mnou. Německy vůbec neumějí. Číňanovi jsem moc nerozuměla ani anglicky, ale jsem ráda, že je tam zítra potkám, i když budu asi v jiné třídě. Teda pokud najdu Alpa a Davida a podaří se nám najít cestu. Zase jsem mohla na chvíli používat angličtinu. Pak jsem si povídala i s jednou holkou, která byla rok v Americe a teď je něčí hostitelská sestra. Je super, že všichni Švýcaři, kteří byli na výměně ztratili švýcarskou uzavřenost. Po chvíli jsme říkala i něco německy a ona mi chválila moji němčinu. Jiná dobrovolnice mi taky říkala, že mám dobrou výslovnost, a to jsem se jen představila.
Německy trochu umím jen já a Maďar a všichni, ale úplně všichni to tu o nás ví. Jedna hostitelská maminka některé z Japonek se mi představila, když slyšela, že jsem Anežka, tak automaticky přepla na němčinu s tím, že já už nemám na angličtinu nárok. No, nevadí. Přiznávám, že v porovnání s Asiaty a Venezuelcem rozumím lépe. Byla jsem ráda, že jim můžu pomoct překládat i jednoduchá slovíčka z němčiny do angličtiny.
Vždycky když někdo z dobrovolníků odcházel domů, tak všechny obejmul. AFS  je opravdu velká rodina. Vím, že v některých oblastech to funguje lépe, jinde hůře, ale já jsem měla zatím štěstí na české dobrovolníky, české studenty, hostitelskou rodinu, kontaktní osobu, výměnné studenty i místní dobrovolníky. Na konci potlucku (to slovo je fakt zvláštní) jsme si s několika holkami vyměnily naše švýcarská telefonní čísla, tak snad o nich ještě uslyším. Při cestě domů jsme jely chvíli tramvají. Zase jsem se musela z té sluníčkové nálady plné úsměvů vrátit do švýcarské reality. Druhou část cesty jsme došly pěšky. Pole a lesy, přes které jsme kousek šly, jsou tu opravdu nádherné.
Teď bych se měla učit na test z biologie, ale blog je pro mě zábavnější. A Nadia mi říkala, že když ve škole nerozumím, tak je to naprosto v pohodě, prý to nemám moc hrotit a mám intenzivně objevovat Švýcarsko.