Devátý den
Konečně přišel víkend. Vzhledem k tomu, že jsem se zatím nemusela do školy nějak moc učit, tak mi ty všední dny ani nevadí, ale víkend ke prostě víkend. Dopoledne jsme šly nakoupit do Coopu. Mají tam spoustu odlišných výrobků. Například nanuk ve tvaru kinder tyčinky. Hodně populární je tady také mléko v sáčku. Výběr pečiva, ovoce a zeleniny je tady o něco různorodější než v Čechách.
Zbytek dopoledne jsem si opět četla svou pohádkovou knížku a hlavně jsem dopisovala blog.
Ve dvě jsme jely s Friedou do Basileje, ona si tam potřebovala něco zařídit a pak šla na trh, kde se prodávaly všemožné výrobky. Já jsem měla schůzku se svou kontaktní osobou. Radši vysvětlím. Každý, kdo se vydá s AFS do zahraničí, dostane kontaktní osobu. Je to dobrovolník, který se o Vás stará a můžete mu kdykoliv říct svoje problémy, hlavně ty, co nemůžete řešit s hostitelskou rodinou. Každý takový dobrovolník má na starosti jen jednoho studenta a většinou je snaha, aby bydleli blízko sebe. Hostitelské rodiny mají také kontaktní osobu, ale je to někdo jiný. Pro jednoho člověka by bylo těžké řešit vztahy studenta a hostitelské rodiny a zůstat objektivní.
Rodinám často pomáhají starší paní, které dříve hostily studenty a mají s tím spoustu zkušeností. Pro nás tu jsou naopak lidé, kteří sami byli na výměně a přesně vědí, čím si teď procházíme.
Předem jsem věděla, že moje kontaktní osoba se jmenuje Nadia, byla před dvěma roky na roční výměně v Bostonu a to je tak všechno. Vůbec jsem nevěděla, co od schůzky čekat. Tušila jsem, že ji bude tak 19 nebo 20, že se představíme, řekneme si, že je všechno relativně v pohodě, zeptám se jí, jestli půjde v neděli na potluck (uvítací "party") a zase půjdeme.
Sešly jsme se na nádraží a já jsem opět čekala na někoho, o kom jsem vůbec netusilae, jak vypadá. Vzala jsem si s sebou AFS vak, aby mě poznala. Prošly kolem mě asi tři divné holky, které vypadaly, že někoho hledají. Upřímně jsem doufala, že ne mě. Nevěřte tomu, že Švýcaři jsou vždy všude přesně na čas, raději dříve. Skoro pořád tu má někdo zpoždění. Když už jsem se bála, že stojím na špatném místě, tak se přiřítila Nadia. Trochu překvapení bylo, že byla na výměně již v patnácti, takže je stejně stará jako já. Objala mě, vůbec jí nevadilo mluvit anglicky a vydaly jsme se na procházku po památkách. Na dvě hodiny jsem úplně zapomněla, jak usedlí Švýcaři jsou. Vždycky mi ukázala, jaké cool aktivity se dají kde vyzkoušet a ujistila mě, že to všechno do mého odjezdu musíme zkusit. Řekla mi o městě snad úplně všechno. Basilej je opravdu nádherná a já bydlím jen 15 minut tramvají od ní.
Doteď jsem tak trochu střídala život s Friedou za život s patnáctiletými spolužáky, ale teď mám konečně někoho, o kom můžu v klidu říct, že je to kamarádka. Ukázala mi i obchoďák, vyjeli jsme úplně nahoru a v kavárně s luxusním výhledem na město jsme si daly smoothie.
Nadia po svém návratu z Ameriky opakovala ročník s mladší třídou a i pro ni bylo těžké najít si tam kamarády. Prý funguje pořád se usmívat a přinést třeba bonbóny nebo sušenky, tak to vyzkouším. 😃 Musím si napsat svůj švýcarský bucket list (seznam míst, která chci navštívit, a aktivit, které chci zkusit). Po naší procházce mi došlo, že jako výměnný student bych teď neměla přežívat tři měsíce v Reinachu, ale objevit co nejvíce míst v celé zemi. Už se těším, jak s ostatními výměnnými studenty naplánujeme výlet vlakem někam do Alp, je to jen asi hodina a půl cesty. Sice jsem ty studenty ještě neviděla, ale myšlenka by to byla hezká.
Pak mi Nadia ukázala, kterým autobusem se dostanu domů, rozloučily jsme se a já jsem opět všude okolo viděla ty uzavřené tváře, ale měla jsem z toho jiný pocit. Věděla jsem, že si to tady můžu užít, ne to jen přežívat. Mám skvělou hostitelskou maminku, která je hodně aktivní, už nsme toho za ten týden stihly tolik...
Po procházce jsem jela na chvíli domů, pak se vrátila i Frieda, daly jsme si nějaký speciální čaj z trhu s kolonádskými oplatkami, které jsem přivezla z Čech. Večer jsme jely opět do Basileje, do cirkusu. Šapitó bylo obrovské. Hrozně se mi to líbilo. Nebyla tam žádná zvířata, ale špičkoví akrobaté, iluzionisté a vtipný klaun. Na fotkách je procházka Basilejí. Jsem tam taky já, abyste mi věřili, že tu skutečně jsem. V cirkusu se bohužel nesmělo fotit, takže jsem vyfotila pouze vstupní stan, který byl podobně velký, jako většina hlavních cirkusových stanů. Zbytek jsou fotky z letáku.
Na fotce nahoře je Nadia
Zbytek dopoledne jsem si opět četla svou pohádkovou knížku a hlavně jsem dopisovala blog.
Ve dvě jsme jely s Friedou do Basileje, ona si tam potřebovala něco zařídit a pak šla na trh, kde se prodávaly všemožné výrobky. Já jsem měla schůzku se svou kontaktní osobou. Radši vysvětlím. Každý, kdo se vydá s AFS do zahraničí, dostane kontaktní osobu. Je to dobrovolník, který se o Vás stará a můžete mu kdykoliv říct svoje problémy, hlavně ty, co nemůžete řešit s hostitelskou rodinou. Každý takový dobrovolník má na starosti jen jednoho studenta a většinou je snaha, aby bydleli blízko sebe. Hostitelské rodiny mají také kontaktní osobu, ale je to někdo jiný. Pro jednoho člověka by bylo těžké řešit vztahy studenta a hostitelské rodiny a zůstat objektivní.
Rodinám často pomáhají starší paní, které dříve hostily studenty a mají s tím spoustu zkušeností. Pro nás tu jsou naopak lidé, kteří sami byli na výměně a přesně vědí, čím si teď procházíme.
Předem jsem věděla, že moje kontaktní osoba se jmenuje Nadia, byla před dvěma roky na roční výměně v Bostonu a to je tak všechno. Vůbec jsem nevěděla, co od schůzky čekat. Tušila jsem, že ji bude tak 19 nebo 20, že se představíme, řekneme si, že je všechno relativně v pohodě, zeptám se jí, jestli půjde v neděli na potluck (uvítací "party") a zase půjdeme.
Sešly jsme se na nádraží a já jsem opět čekala na někoho, o kom jsem vůbec netusilae, jak vypadá. Vzala jsem si s sebou AFS vak, aby mě poznala. Prošly kolem mě asi tři divné holky, které vypadaly, že někoho hledají. Upřímně jsem doufala, že ne mě. Nevěřte tomu, že Švýcaři jsou vždy všude přesně na čas, raději dříve. Skoro pořád tu má někdo zpoždění. Když už jsem se bála, že stojím na špatném místě, tak se přiřítila Nadia. Trochu překvapení bylo, že byla na výměně již v patnácti, takže je stejně stará jako já. Objala mě, vůbec jí nevadilo mluvit anglicky a vydaly jsme se na procházku po památkách. Na dvě hodiny jsem úplně zapomněla, jak usedlí Švýcaři jsou. Vždycky mi ukázala, jaké cool aktivity se dají kde vyzkoušet a ujistila mě, že to všechno do mého odjezdu musíme zkusit. Řekla mi o městě snad úplně všechno. Basilej je opravdu nádherná a já bydlím jen 15 minut tramvají od ní.
Doteď jsem tak trochu střídala život s Friedou za život s patnáctiletými spolužáky, ale teď mám konečně někoho, o kom můžu v klidu říct, že je to kamarádka. Ukázala mi i obchoďák, vyjeli jsme úplně nahoru a v kavárně s luxusním výhledem na město jsme si daly smoothie.
Nadia po svém návratu z Ameriky opakovala ročník s mladší třídou a i pro ni bylo těžké najít si tam kamarády. Prý funguje pořád se usmívat a přinést třeba bonbóny nebo sušenky, tak to vyzkouším. 😃 Musím si napsat svůj švýcarský bucket list (seznam míst, která chci navštívit, a aktivit, které chci zkusit). Po naší procházce mi došlo, že jako výměnný student bych teď neměla přežívat tři měsíce v Reinachu, ale objevit co nejvíce míst v celé zemi. Už se těším, jak s ostatními výměnnými studenty naplánujeme výlet vlakem někam do Alp, je to jen asi hodina a půl cesty. Sice jsem ty studenty ještě neviděla, ale myšlenka by to byla hezká.
Pak mi Nadia ukázala, kterým autobusem se dostanu domů, rozloučily jsme se a já jsem opět všude okolo viděla ty uzavřené tváře, ale měla jsem z toho jiný pocit. Věděla jsem, že si to tady můžu užít, ne to jen přežívat. Mám skvělou hostitelskou maminku, která je hodně aktivní, už nsme toho za ten týden stihly tolik...
Po procházce jsem jela na chvíli domů, pak se vrátila i Frieda, daly jsme si nějaký speciální čaj z trhu s kolonádskými oplatkami, které jsem přivezla z Čech. Večer jsme jely opět do Basileje, do cirkusu. Šapitó bylo obrovské. Hrozně se mi to líbilo. Nebyla tam žádná zvířata, ale špičkoví akrobaté, iluzionisté a vtipný klaun. Na fotkách je procházka Basilejí. Jsem tam taky já, abyste mi věřili, že tu skutečně jsem. V cirkusu se bohužel nesmělo fotit, takže jsem vyfotila pouze vstupní stan, který byl podobně velký, jako většina hlavních cirkusových stanů. Zbytek jsou fotky z letáku.
Komentáře
Okomentovat