Jedenáctý den

A je to zase tady... škola. Užívejte posledního týdne prázdnin, i když někteří z Vás možná už také musí do školy. Na štěstí, jak už jsem několikrát naznačila, je to tu o dost méně náročné než v Čechách. Moje jediná nevýhoda je, že je všechno v němčině, ale kdybych byla Švýcarka, tak bych měla spoustu volného času a téměř žádné učení se na testy. Dnes začal třetí týden školy a my jsme psali první test. Byl o stavbě buňky a byl i pro mě velmi jednoduchý. Až na jednu otázku, které jsem vůbec nerozuměla, ale učitel mi řekl, že ji prostě nemám řešit. Učitel pak řekl, že to byl nejjednodušší test, který budou kdy z biologie psát. Stejně tady nebudu dostávat známky, jen se snažím projevit trochu snahy, protože moje němčina není dostatečná na to, abych se hlásila o hodinách a reagovala na odpovědi ostatních.
Jednou za 14 dní začínáme v pondělí v 8.35 (máme dvě biologie) , jinak v 9.30 (máme jen jednu biologii). Pak je chemie, na kterou nás má velmi hodný učitel, což je zrovna v chemii opravdu obrovská změna. Neříkám, že by naše učitelka byla zlá, ale je velmi přísná a vždy požaduje přesné odpovědi. Tady se učitel zeptal na domácí úkol, nikdo ho neměl, tak se jen usmál, řekl: ,,Vidím, že si všichni užívali víkendu," vůbec to neřešil a učil dál. Jedna z mých spolužaček pořád nedokáže pochopit, proč jsem se jela. Když zjistila, že bych v Čechách měla ještě prázdniny, tak si skoro myslela, že mi někdo držel pistoli u hlavy, když jsem se hlásila.
Po biologii a chemii jsem měla volno. Provedla jsem návštěvu kanceláře číslo 4, zeptala jsem se na kroužky a dostala tlustou brožurku, ze které si mám vybrat. Sice nakonec přichází v úvahu jen čtyři kroužky (asi si dokážete představit, že debatování o politice, robotika, všechny možné jazyky pro pokročilé a konverzace ve francouzštině prostě nepřichází v úvahu). Přihlášky byly do konce dubna, ale u mě to je prý kein Problem (bez problému). Tak uvidím, co si nakonec vyberu, ještě si nejsem úplně jistá, jestli je lepší zkoušet ty lákavé kroužky a třeba tam hledat další kamarády, nebo nikam nechodit a nechat si spoustu času na objevování Basileje (což by se mohlo zvrhnout v čas strávený doma nicneděláním).
Pak jsem si šla sednout na schody před hlavní vchod a naobědvala jsem se tam (lidi tu obědvají opravu všude možně). Byla jsem tam asi o půl hodiny dříve, než bylo nutné. Chtěla jsem si být jistá, že mi Alp a David neutečou. Ve dvanáct měli přijít. Doteď nevím, jak David vypadá. Pak přišli dva kluci, kteří se bavili anglicky. Jeden z nich odešel pryč a druhý vypadal, že na někoho čeká, tak jsem za ním šla, jestli není náhodou výměnný student. Není. Ale snažil se mi pomoct, bohužel s čekáním na dva studenty, kteří již podruhé nedorazili se moc pomoct nedá.
Před týdnem bych čekala ještě půl hodiny, pak bych s pláčem našla odvahu se někoho zeptat o pomoc, oni by mi řekli, že už to nestihnu a zase bych přišla o kurz. Teď jsem se nikoho neptala, když měli kluci 15 minut zpoždění, tak jsem prostě jen naladila Google mapy a vyšla do 40 minut (pěšky) vzdáleného gymnázia v Muttenzu.
 Cestu bych znovu nenašla, bylo to moc složité, ale našla jsem to i s časovou rezervou. Alp a David vůbec nedorazili. Kdybych Alpa ve čtvrtek neviděla, tak bych měla silné podezření, že jsou smyšlení. Kurz je rozdělený na dvě třídy. Zase jsem viděla své kamarádky z Japonska, to mávání z dálky, když vidíte své kamarády mi už vážně chybělo. Začátečníci se učí úplně od začátku, já jsem se přidala k pokročilým. Jedna holka z Austrálie mi řekla, že pokud se učím německy už šest let, tak  budu mít velký náskok, protože většina z nich začala až v lednu 2018. Nedošlo mi, že začali tím, že odjeli do Švýcarska. Umím lépe gramatiku než oni, ale mám trochu menší slovní zásobu. I když týpek z Thajska, který seděl vedle mě, vypadal, že ani po půl roce ve Švýcarsku moc netuší, jakým jazykem tu mluví. V mojí třídě byl i Tibor z Maďarska a Sára z Hondurasu (ta je tu taky už od ledna) a pak asi čtyři Australanky, holka z Malajsie, Brazilka. Pak tam chodí ještě Moldavka, která žila čtyři roky v Irsku a teď se přestěhovali sem.
Je to hodně zajímavá skupina lidí, zbožňuji jejich otevřenost. Po dvou hodinách učení jsme se připojili k začátečníkům a hráli jsme půl hodiny ve skupinách Jméno, město, zvíře, věc. Byla jsem s Thajkou, Thajcem a Venezuelcem a to domlouvání bylo fakt vtipné. Vždycky mi říkali, co tam mám napsat, já jsem jim nerozuměla, jak šeptali, a pak když každá skupinka řekla, co vymysleli, tak jsem je chválila, že to byl moc dobrý nápad. Jen mi chvíli trvalo, než mi došlo, co nás vlastně napadlo.
Po kurzu všichni měli jít domů a někdo prostě zavelel: ,,Let´s go to the Basel, guys. Tak jeli všichni do Basileje. Je to docela vtipné, když nikdo nemá ponětí, kam vlastně jde, a prostě se jen drží skupiny.
Na nádraží v Basileji se skupina rychle rozpadla, protože všichni noví měli spoustu úkolů a všichni, co už jsou tu déle se dobře znají, takže tam brzo zůstali jen oni, já jsem jela taky domů, protože jsem nevěděla, kdy Frieda přijde. Ale jako skupinka pro budoucí cestování to na mě působí vážně dobře.
Večer jsem překládala všechny materiály, co jsem dostala ve škole a diskutovala s Friedou o možných kroužcích. Naštěstí to vidí podobně jako já. Tak zase zítra.