Osmý den

Dneska Vás nechám opět v prázdninovém módu a školu vezmu jen velmi stručně. Nedělo se nic extra zajímavého. O hodinové přestávce jsem si sedla v poloprázdné jídelně (bylo teprve půl desáté) ke svým spolužačkám a psala jsem s nimi úkoly. Pak, když už neměl nikdo co psát, jsem si se dvěma i docela povídala. Jedna se jmenuje Noemi, s ní jsem šla předchozí den do lékárny, naštěstí to není ta, co nesnáší spisovnou němčinu. Druhá se jmenuje Yasmine, moc se neznáme, protože máme spolu jen biologii, chemii a matiku, jinak patří do jiné třídy. Takže to začalo obvyklými otázkami, odkud jsem, jak se mi tady líbí (,co si asi všichni myslí, že jim na to odpovím? Jasně, že se mi tady líbí spoustu věcí, ale zkuste si být někde úplně noví a znát jen jednu trošku popletenou, ale jinak skvělou babičku).
Pak jsem jim pár slov předkládala do češtiny, bavily jsme se o srozumitelnosti různých švýcarských dialektů. Lidé z Basileje nerozumí lidem z Zürichu a ti zase nerozumí lidem z Bernu, v horách je nářečí zase úplně jiné. Spisovnou němčinu se tu učí už od školky a přijde jim podobná jako švýcarská němčina... ne, fakt není.
Na tělocviku začala učitelka mluvit v dialektu, pak mě viděla a řekla: ,,Škoda, doufala jsem, že nepřijdete, teď musím mluvit spisovně." Naštěstí to bylo očividně míněno jako vtip, pak se mi omlouvala a říkala, že to byl jen vtip. Já jsem z Čech na ironii a sarkasmus zvyklá a sama to ráda používám. Tady se Vám za podobné vtipy všichni omlouvají a já je ujišťuji, že to chápu. Bylo to trochu méně stručné, než jsem chtěla, ale v jednu škola skončila.
K obědu Frieda uvařila rösti, tradiční švýcarské jídlo. Vypadá to jako vyšší bramborák, ale chutná to víc jako pečené brambory. Od českých bramboráků se to chuťově dost liší. Odpoledne jsme šly s Friedou na procházku. Šla s námi ještě Friedina kamarádka Ula. Sama byla v sedmnácti letech na rok na praxi v Anglii a pak cestovala i hodně do Nepálu. U nás dnešní senioři cestovat tolik nemohli, proto mě to tu vždy překvapí. Byla moc milá a vtipná, určitě se ještě někdy potkáme. Procházka trvala asi dvě hodiny. Konečně jsem se dostala z města. Basilej, Reinach (tam bydlím), Münchenstein (tam chodím do školy), Muttenz (tam budu chodit na kurz němčiny) a spoustu dalších měst tvoří obrovské souměstí. Hranice mezi městy vůbec nepoznáte. V Reinachu bydlí sice jen 20 000 obyvatel. Ale všude jsou bytovky a paneláky a prostě se pořád pohybuju po obrovském městě. Je sice klidné, nevypadá to tu jako ve velkoměstě, ale chybí mi tu pole a zahrady. To bych ve Švýcarsku nečekala. 😅
Došly jsme až na jeden statek. Byl tam trh plný dýní. Vypadalo to krásně. Basilej sice leží v podobné nadmořské výšce jako Hradec, ale okolí připomíná Orlické hory. Alpy jsou bohužel dál, ale třeba se tam taky podívám.
Hrozně se mi líbí, že tu mají na zahradě lidé často vystavenou zeleninu s cenovkami a u toho malou kasičku. Kdokoliv může přijít a sám si vzít, co chce. Očividně to funguje, nikdo tu nekrade. Nevím, jestli by to tak šlo i v Čechách...
O lesy se tu také starají hezky, cesty jsou perfektně označené a neustále tu narážím na různé rezervace, rybníčky, ohniště, kde je připravené dříví pro kohokoliv.
Po procházce mě poprvé čekala zkouška orchestru. Začátek byl plný chaosu, všichni se tam připravovali a já jsem moc nevěděla, co mám dělat. Spolu s Friedou jsme očividně působily trochu komicky, protože ona vždycky k někomu přišla a začala mě představovat. Ani tady očividně není moc zájem o výměnné studenty. Pak přišel dirigent. Byl hrozně v pohodě, dal mi noty a ukázal mi, kde budu sedět. Stručně mě představil a začalo se hrát. Byla jsem jediná, kdo hrál na tenor saxofon a všechno bylo tudíž slyšet. Je to rozdíl oproti STO (můj orchestr v ČR), kde hraju na altový saxofon spolu s dalšími zhruba sedmi lidmi. Velký rozdíl. Potěšilo mě, že tu hrají podobnou hudbu jako STO. Sice jim chybí kytara, basa a zpěv, což je podle mě dost podstatné. Děti jsou celkově trochu mladší, řekla bych 12 až 18 let. Nebyl moc čas si s nimi povídat, ale vypadají přátelsky. Ale to moji spolužáci vypadají taky, ale začlenit se mezi ně trvá dlouho. Orchestr má zkoušky jen jednou týdně, oproti STO jsou relativně krátké (hodina a půl, v HK jsou to dvě a půl hodiny), takže prostoru pro kamarádění zase tolik nebylo. Přijde mi, že ta hudba tady nemá tolik šťávu, až tam mi došlo, že mi celé STO a celá ta parta včetně učitelů vlastně hrozně chybí. Tady jsou všechny noty o trochu lehčí, to je pro začátek skvělé. Dirigentovi je tak 35 a očividně se snaží být víc kamarád než přísný učitel, to je fajn. Sice probíhala celá zkouška v dialektu, ale ty důležité věci mi řekl spisovně. Čísla taktů jsem občas rozuměla i "švýcarsky", nejsou zase tak odlišná.
Pocitově mi tady pořád něco chybí, ale zároveň je to tady až příliš podobné. Všichni se mě ptají, proč jsem nejela do Německa. Vysvětluji jim, že jsem si mohla vybrat jen zemi, ne město, takže jsem se bála, aby mě neumístili někam před Drážďany, protože pak by celá kulturní výměna neměla takový smysl, protože by bylo všechno velmi podobné jako doma. Tady vidím, že je to taky všechno velmi podobné. Možná víc než v Německu.
Ano, je tu větší pořádek, lidi se řídí předpisy, vlaky jezdí přesně... to všechno je pravda. Ale v každodenním životě to jsou tak drobné změny (vlakem jsem jela zatím dvakrát), že je to tu vlastně skoro stejné. Třeba mhd jezdí přesně i v HK, ale je pravda, že místní tramvaj jsem si fakt oblíbila. Je jednoduché se v ní vyznat. Žluté vozy jezdí na předměstích a zelené v centru.
Celé Švýcarsko mě vlastně neustále udivuje svou stejností s Čechami. Nežijete v zemi, která by byla nějak pozadu, ani v zemi, kde věci nefungují tak, jak mají. Ano, česká politická scéna je komická, ale jinak je to doma vážně hrozně podobné. Jen mentalita lidí se trochu liší a vnímám ji teď o dost jinak než před odjezdem.
Po zkoušce jsme provedly s Friedou návštěvu letního kina č. 3. Dávali nějaký americký film, ale bylo tam až moc slangu a nadávek, abych tomu rozuměla, i když byl v angličtině. Celé to bylo trochu depresivní, ale asi to dopadlo dobře. Moc netuším, ale plný dvůr místních obyvatel, kteří se sejdou, aby se koukli na film, má vždy skvělou atmosféru. Domů jsme se vrátily až o půlnoci, proto mám s blogem trochu zpoždění, tak snad Vám to nevadí. Komentáře u soutěže jsem upravila, takže teď by to mělo jít všem. Pokud nemáte účet google, tak nezapomeňte napsat jméno. Na fotkách jsem zachytila rösti a dnešní (páteční) procházku.