Sedmý den
Škola začala v 8:35. Je to příjemné, když můžete vstávat déle, než jste zvyklí. Začali jsme biologií a chemií. Všechnu látku jsme už dříve brali, chemie je plná cizích slov, ale principu rozumím dobře. Co se týče biologie, tak jsem stavbu buňky kompletně zapomněla, takže se to v podstatě učím znovu. V pondělí budeme psát první test. Nemusím ho psát, ale zároveň mám pocit, že bych měla aspoň trochu projevit snahu, tak se na to o víkendu ještě podívám. Pak přišla přestávka. Připojila jsem se ke dvoum spolužačkám, které seděly v jídelně, ale brzy jsme odešly do lékárny, protože jedna z nich si musela něco koupit.
Celou cestu jsem prostě jen šla vedle nich a oni si povídaly v dialektu, takže vůbec netuším co říkaly. Občas jsem se snažila na něco zeptat, ale pak se zase rychle vrátily do dialektu. Jedna z nich totiž říkala, že spisovnou němčinu nesnáší. Jak milé.
Pak následovaly moje první dvě hodiny tělocviku. Ten probíhá normálně také v dialektu, ale když učitelka zjistila, že jsem výměnná studentka, tak mi vysvětlila, že při sportu na sebe budou prostě ostatní pokřikovat švýcarskou němčinou. Das ist Schweiz! (To řekla.) Ale všechno důležité bude říkat spisovně. Tělocvik máme spojený s holkama z jiné třídy. Zjistila jsem, že dvě z nich byly také rok v zahraničí. Jedna na Novém Zélandu a druhá v Irsku. Je to na nich vidět, hned se mě ptaly odkud jsem a vždycky mě na chodbě pozdraví.
Tělocvik byl na pochopení jednoduchý. Pokynům jsem docela rozuměla a dělala jsem prostě to, co ostatní. Líbí se mi tady ta efektivita. Nikdo neodmlouvá, nikdo se neulévá. Když si někdo zapomene oblečení, tak mu učitelka půjčí a když někdo nemůže cvičit to, co ostatní, tak si vezme matraci, dostane seznam cviků a posiluje. A tělocvik tu mají 3 hodiny týdně, místo dvou jako u nás.
Pak přišla opět hodina pauzy, během níž jsme se museli přesunout do Loogu. Bohužel jsem ztratila přehled o tom, kam kdo šel, takže jsem tam jela sama na kole a najedla jsem se tam venku na lavičce.
Pak přišla dvouhodinovka angličtiny. Miluju ten předmět. Všichni na sebe musí mluvit anglicky a konečně jim rozumím. Druhou hodinu jsme měli každý napsat deset otázek a pak jsme dělali na dvoře vzájemně rozhovory, protože vevnitř bylo moc vedro. Pak jsme měli říkat nejvtipnější odpovědi. Můj záhadný spolužák cizinec měl rozhodně nejvtipnější odpovědi. Na otázku, co mu vadí na své osobě odpověděl, že říká ...(nějaké domorodé slovo, které bylo hrozně dlouhé, znělo hrozně vtipně a pravděpodobně to byla nadávka) až moc často.
Po angličtině měli ostatní francouzštinu a já jsem odjela do hlavní budovy, kvůli schůzce s paní Steinegger. Je to nadšená angličtinářka, která má na starosti výměnné studenty. Byl tam i Alp, výměnný student z Turecka. Je skvělé konečně poznat dalšího výměnného studenta. Ujastili jsme si, kde na sebe v pondělí počkáme cestou ma kurz a zjistila jsem, že minulé pondělí stejně zabloudili a přišli asi o hodinu později, takže jsem o nic nepřišla.
Pak tam dlouho rozebírali, že Alp by chtěl jít o ročník víš, protože jeho hodiny ve druháku jsou moc nudné a spí tam. Ale nemůže přestoupit, protože učitelé nevidí žádnou snahu, jen to jak spí. Asi je to smutné, ale docela mě to pobavilo. Nemůže jim nijak dokázat, že látku umí, protože neumí německy. Zároveň musí pokračovat v Turecku ve stejné třídě a pokud po roce neudělá srovnávací zkoušky, tak ho vyhodí z hodně drahé školy, která je v Istanbulu a kde má dobré stipendium. Zároveň zvažuje, že by zůstal na gymnáziu ve Švýcarsku, ale tady nikdy neodmaturuje, když neumí francouzsky, takže to asi nejde. Přijde mi to trochu nespravedlivé, u nás cizinci třeba nedělají zkoušky z češtiny, protože by byli výrazně znevýhodnění.
Já jsem se zeptala na nějaké kroužky a paní Steinegger mě také ujistila, že si nemám dělat starosti, že se mi nedaří najít kamarády, prý to.jde u Švýcarů prostě pomalu, ale pak to budou velmi blízcí a upřímní přátelé, tak uvidíme. Taky mi řekla, že se mám těšit na moji třídní učitelku, že je milá.
Pak jsem se musela vrátit do Loogu na třídnickou hodinu. Naše třídní učí jen francouzštinu, to pro mě není úplně ideální. Šla jsem se jí představit. No, zdála se být všechno, jen ne milá. Celou dobu se na mě dívala jak na vetřelce, zeptala se mě, jestli pojedu s dětmi na tábor, a já jsem se jí snažila vysvětlit, že mi nikdo o žádném táboře neřekl. Viděla, že hledám slova, ale vůbec mi nepomáhala. Pak jsme celou hodinu probírali ten tábor a rozdělila nás do skupin. Jsem s jednou docela milou holkou a třemi kluky. Měli jsme vymyslet menu na tábor. Ten černoch celou dobu hrál uraženého, protože mám hlavní předměty biologii a chemii a on uznává pouze matiku. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem si to opravdu nevybrala a že bych nejradši chodila na matiku. Biologie a chemie je vážně to poslední zaměření, které by mě zajímalo. Ale jinak byl v pohodě, bylo vidět, že to myslí ze srandy.
Všichni si měli vzít lísteček na zaplacení tábora, ale na mě žádný nezbyl. Učitelka se mě ptala, jestli o musím platit. Jak to mám asi vědět? le vypadá to, že asi ne. To by bylo fajn, protože to stojí 500 franků (10 000 Kč). Holt jsou tu ceny často vyšší. Ale jak kde, potraviny jsou velmi drahé, ale když jsem kupovala simku, tak mobily byly spíš levnější než u nás. Ke konci hodiny nás učitelka všechny postupně vyfotila. Učitelé se podle fotek musí naučit naše jména. Opravdu nakonec působila docela mile, tak uvidíme.
Večer Frieda měla zkoušku orchestru až do desíti hodin, takže jsem byla doma sama. Dělala jsem úkoly, psala blog, poprvé jsem volala domů a zkoušela jsem saxofon, protože v pátek je první zkouška. Opět připomínám, zkuste se zapojit do soutěže, u článku o pátém dni. Pokud se někomu nedaří vložit komentář, tak mi pošlete zprávu. Příště dodám víc fotek, ve škole toho moc nevyfotím.
Celou cestu jsem prostě jen šla vedle nich a oni si povídaly v dialektu, takže vůbec netuším co říkaly. Občas jsem se snažila na něco zeptat, ale pak se zase rychle vrátily do dialektu. Jedna z nich totiž říkala, že spisovnou němčinu nesnáší. Jak milé.
Pak následovaly moje první dvě hodiny tělocviku. Ten probíhá normálně také v dialektu, ale když učitelka zjistila, že jsem výměnná studentka, tak mi vysvětlila, že při sportu na sebe budou prostě ostatní pokřikovat švýcarskou němčinou. Das ist Schweiz! (To řekla.) Ale všechno důležité bude říkat spisovně. Tělocvik máme spojený s holkama z jiné třídy. Zjistila jsem, že dvě z nich byly také rok v zahraničí. Jedna na Novém Zélandu a druhá v Irsku. Je to na nich vidět, hned se mě ptaly odkud jsem a vždycky mě na chodbě pozdraví.
Tělocvik byl na pochopení jednoduchý. Pokynům jsem docela rozuměla a dělala jsem prostě to, co ostatní. Líbí se mi tady ta efektivita. Nikdo neodmlouvá, nikdo se neulévá. Když si někdo zapomene oblečení, tak mu učitelka půjčí a když někdo nemůže cvičit to, co ostatní, tak si vezme matraci, dostane seznam cviků a posiluje. A tělocvik tu mají 3 hodiny týdně, místo dvou jako u nás.
Pak přišla opět hodina pauzy, během níž jsme se museli přesunout do Loogu. Bohužel jsem ztratila přehled o tom, kam kdo šel, takže jsem tam jela sama na kole a najedla jsem se tam venku na lavičce.
Pak přišla dvouhodinovka angličtiny. Miluju ten předmět. Všichni na sebe musí mluvit anglicky a konečně jim rozumím. Druhou hodinu jsme měli každý napsat deset otázek a pak jsme dělali na dvoře vzájemně rozhovory, protože vevnitř bylo moc vedro. Pak jsme měli říkat nejvtipnější odpovědi. Můj záhadný spolužák cizinec měl rozhodně nejvtipnější odpovědi. Na otázku, co mu vadí na své osobě odpověděl, že říká ...(nějaké domorodé slovo, které bylo hrozně dlouhé, znělo hrozně vtipně a pravděpodobně to byla nadávka) až moc často.
Po angličtině měli ostatní francouzštinu a já jsem odjela do hlavní budovy, kvůli schůzce s paní Steinegger. Je to nadšená angličtinářka, která má na starosti výměnné studenty. Byl tam i Alp, výměnný student z Turecka. Je skvělé konečně poznat dalšího výměnného studenta. Ujastili jsme si, kde na sebe v pondělí počkáme cestou ma kurz a zjistila jsem, že minulé pondělí stejně zabloudili a přišli asi o hodinu později, takže jsem o nic nepřišla.
Pak tam dlouho rozebírali, že Alp by chtěl jít o ročník víš, protože jeho hodiny ve druháku jsou moc nudné a spí tam. Ale nemůže přestoupit, protože učitelé nevidí žádnou snahu, jen to jak spí. Asi je to smutné, ale docela mě to pobavilo. Nemůže jim nijak dokázat, že látku umí, protože neumí německy. Zároveň musí pokračovat v Turecku ve stejné třídě a pokud po roce neudělá srovnávací zkoušky, tak ho vyhodí z hodně drahé školy, která je v Istanbulu a kde má dobré stipendium. Zároveň zvažuje, že by zůstal na gymnáziu ve Švýcarsku, ale tady nikdy neodmaturuje, když neumí francouzsky, takže to asi nejde. Přijde mi to trochu nespravedlivé, u nás cizinci třeba nedělají zkoušky z češtiny, protože by byli výrazně znevýhodnění.
Já jsem se zeptala na nějaké kroužky a paní Steinegger mě také ujistila, že si nemám dělat starosti, že se mi nedaří najít kamarády, prý to.jde u Švýcarů prostě pomalu, ale pak to budou velmi blízcí a upřímní přátelé, tak uvidíme. Taky mi řekla, že se mám těšit na moji třídní učitelku, že je milá.
Pak jsem se musela vrátit do Loogu na třídnickou hodinu. Naše třídní učí jen francouzštinu, to pro mě není úplně ideální. Šla jsem se jí představit. No, zdála se být všechno, jen ne milá. Celou dobu se na mě dívala jak na vetřelce, zeptala se mě, jestli pojedu s dětmi na tábor, a já jsem se jí snažila vysvětlit, že mi nikdo o žádném táboře neřekl. Viděla, že hledám slova, ale vůbec mi nepomáhala. Pak jsme celou hodinu probírali ten tábor a rozdělila nás do skupin. Jsem s jednou docela milou holkou a třemi kluky. Měli jsme vymyslet menu na tábor. Ten černoch celou dobu hrál uraženého, protože mám hlavní předměty biologii a chemii a on uznává pouze matiku. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem si to opravdu nevybrala a že bych nejradši chodila na matiku. Biologie a chemie je vážně to poslední zaměření, které by mě zajímalo. Ale jinak byl v pohodě, bylo vidět, že to myslí ze srandy.
Všichni si měli vzít lísteček na zaplacení tábora, ale na mě žádný nezbyl. Učitelka se mě ptala, jestli o musím platit. Jak to mám asi vědět? le vypadá to, že asi ne. To by bylo fajn, protože to stojí 500 franků (10 000 Kč). Holt jsou tu ceny často vyšší. Ale jak kde, potraviny jsou velmi drahé, ale když jsem kupovala simku, tak mobily byly spíš levnější než u nás. Ke konci hodiny nás učitelka všechny postupně vyfotila. Učitelé se podle fotek musí naučit naše jména. Opravdu nakonec působila docela mile, tak uvidíme.
Večer Frieda měla zkoušku orchestru až do desíti hodin, takže jsem byla doma sama. Dělala jsem úkoly, psala blog, poprvé jsem volala domů a zkoušela jsem saxofon, protože v pátek je první zkouška. Opět připomínám, zkuste se zapojit do soutěže, u článku o pátém dni. Pokud se někomu nedaří vložit komentář, tak mi pošlete zprávu. Příště dodám víc fotek, ve škole toho moc nevyfotím.
Komentáře
Okomentovat