Šestý den

Dneska jsem poprvé vyrazila do školy na elektrokole. Dopoledne jsme měli hodiny na místní základce, které tu říkají Loog. Ke škole přistavěli další třídy z obrovských kontejnerů. Tam probíhá část výuky gymnazistů a bude to tak až do dokončení rekonstrukce gymnázia. Základka je asi 2 km od gymplu, takže mi část polední pauzy zabere přesun.
První dvě hodiny jsme měli němčinu. Ty hodiny mi hodně připomínají češtinu na Boženě. Až na to, že je tu více prostoru pro diskuzi. Učili jsme se o komunikaci. Abychom si ukázali, že se dá dorozumívat i přes obrázky, tak jsme měli ve dvojicích něco společně kreslit a nepoužívat u toho slova. Problém byl, že jsem učitelce rozuměla, že máme kreslit a nesmíme mluvit, ale už jsem nepostřehla, co máme kreslit nebo co máme vlastně dělat. Ona najednou zavelela, že nikdo nesmí mluvit. Tak jsem posunula papír k sousedce a ona dlouho přemýšlela. Nevím, jestli vymýšlela, co se má kreslit, nebo jestli taky nerozuměla zadání. Pak po delší době začala kreslit půlku jablka, tak jsem ho dokreslila. Pak část hroznu, tak jsem ho taky dokreslila a začala jsem kreslit půlku třešně a takhle jsme se nejak dorozuměly a nakreslily jsme celou mísu s ovocem. Netuším, jestli jsme to tak měly dělat, ale když jsem se o přestávce zeptala jiné holky, co se mělo vlastně kreslit, tak mi řekla, že cokoli.
Na podobné aktivity s Čejchanem rozhodně čas nemáme. Druhou hodinu jsme hráli další "hry". Vždycky jsme dělali něco, co zabralo dost času, a pak se nás učitelka zeptala, jak se to ve skupinkách vyvíjelo. Já jsem na to sice nemohla nic říct, protože jsem za prvé s mojí znalostí němčiny většinou vůbec nechápala, co zbytek skupinky říkal a ani jsem o tom nedokázala moc diskutovat, ale bylo to zajímavé.
Pak přišel na řadu dějepis. Když jsem se před hodinou představila panu učiteli, tak mi řekl česky "ahoj". To bylo moc milé, pak jsme se učili o historii škol. To bylo také zajímavé, v Čechách jsme to nikdy podrobně neprobírali. Ke konci hodiny jsme začali brát renesanci, učební plán je tady trochu jiný, ale vyhovuje mi to více, než znova začínat od pravěku.
Učitel nám nic nevykládal, rozdal nám papíry, na kterých byl rozhovor s nějakým uznávaným profesorem a papíry, na které jsme měli nakraslit myšlenkové mapy na téma renesance v Itálii. Snažila jsem se ten rozhovor přečíst, ale v každé větě byly slovíčka, která jsem neznala. Pak už jsem je ani nepřekládala a prostě jsem se snažila dojít až na konec, ale nic moc jsem z toho nepochytila. Pak jsi mě všimnul učitel a posledních pět minut na mě jenom mluvil, že ten článek je velmi složitý, že tomu nebudu rozumět a že to nevadí. Ptal se mě na Českou republiku a byl úplně v pohodě. Říkal asi něco o tom, že se ten dějepis nemusím podrobně učit, protože kvůli tonu tady nejsem, ale měla bych se čas od času snažit něco říct. Tak jsem přikyvovala, ale nejsem si jistá, jestli to fakt takhle řekl, protože jsem mu některé věci nerozuměla.
Pak přišla moje spása. V Čechách je to pro mě noční můra, ale tady... Hodina angličtiny!!! Učitel mluvit celou dobu pouze anglicky, dokonce jsem si myslela, že je to rodilý mluvčí. Holky mi pak říkaly, že se narodil v Basileji, takže německy asi umí dobře. Trochu jsem se bála různých překladů z němčiny, ale všechny materiály jsou pouze v angličtině. Bylo nádherné všemu rozumět. Doteď jsem z angličtiny strašně nadšená. Antonia, spolužačka, která se mi snaží nejvíce pomáhat, mi řekla, že jako hlavní cizí jazyk se v celém Švýcarsku učí francouzština. S angličtinou začali teprve v sedmé třídě. Ale opět se projevila chytrost naší třídy, protože všechna cvičení byla na úrovni podobné té mojí, občas o trochu lepší, ale rozhodně to nevypadá tak, že se učili anglicky jen tři roky.
Pak byla polední pauza. S mým kolem jsem chvíli trochu bojovala, protože jsem dostala instrukce, že baterku musím nosit všude s sebou a nesmím ji nechat ve stojanu a protože to není moje kolo, tak to musím poctivě dodržovat. Bohužel jsem nevěděla, jak baterku nandat zpět, tak jsem přijela do hlavní budovy školy o trochu déle, všichni už někde seděli. Prošla jsem jídelnou a nikoho jsem tam od nás nenašla. Tak jsem si sedla na schody a začala jsem obědvat své jídlo z domu. Pak jsem zahlédla Antoniu a další spolužačku, Andren, jak jedí venku na trávě. Nejdříve jsem se jim úplně nechtěla míchat do rozhovoru, ale nějak si kamarády najít musím. Šla jsem za nimi a bylo to fajn, povídali si se mnou, porovnávaly jsme školu v ČR a ve Švýcarsku a zjistila jsem, že Andren, která je malá, hubená a pořád se usmívá, má zbrojní pas a závodně střílí. Ale říkala, že nejsem jediná, koho to překvapilo. Pak jsem jim řekla, že je skvělé, jak jsou o hodinách všichni aktivní. Myslela jsem, že za to mohou složité prijímačky, ale všechno záleželo jen na průměru známek. Holky jsou taky překvapené, že se všichni hlásí a odůvodňují to tím, že jsou všichni noví a ještě se stydí dělat průšvihy a snaží se.
Pak prislye dvě hodiny matiky. Probírali Pythagorovu větu a podobnost trojúhelníků. Příklady nejsou těžké, ale slovní úlohy jsou složité na pochopení. Většinu těch dvou hodin jsme každý sám počítal příklady, žádné zkoušení před tabulí. Učitel chodil po třídě a každému vysvětlil to, co nechápal.
Po škole jsme jely s Friedou do Basileje. Je to moc pěkné město, které mi svým způsobem připomíná Brno nebo Olomouc. Bylo tam hodně cizinců, to mi vždy dodá energii, vědomí že nejsem jediná, kdo nerozumí. Bohužel jsme neměli moc času. Musely jsme nechat opravit lítačku na místní MHD, protože mi tam napsali, že se jmenuji Anrezka. Pak jsme jely půjčit saxofon. Už od pátku budu hrát na tenorový saxofon v orchestru ZUŠ Reinach. Sice jsem doteď hrála jen na altový saxofon, ale snad to nebude tak velký rozdíl. Musím se řídit radami AFS, že máme zkoušet co nejvíce nových věcí. Pak nám zbývalo asi 50 minut do večerního koncertu místní konzervatoře. Normálně bych je strávila v některé z místních kaváren, ale to se mezi Švýcary asi úplně nenosí. Místo toho jsme jely 20 minut domů, daly jsme tam saxofon a pak 20 minut zpět.
Koncert byl úplně boží. NaNBylo začátku jsem nevěděla, co tam vlastně dělám. Čekala jsem něco nudného. Bylo to na dvoře muzea umění. Hrála malá skupina (2 saxofony, basa, piano, bicí) a všechny skladby byly jazzové a připomínaly mi to, co hrajeme na Střezině. Nejednou jsem tam prostě jen seděla a konečně jsem na sebe nechala působit řeč, které rozumím - hudbu. Zní to kýčovitě, ale hrozně mi to zlepšilo náladu. Všichni muzikanti byli očividně taky cizinci, jeden byl Ital, druhý vypadal jak kuchař z dokumentu "S kuchařem kolem světa", saxofonistku bych tipovala na Španělku. Mluvili spolu anglicky. Pridávám fotky z koncertu a připomínám Vám, okomentujte minulý článek.