Čtyřicátý druhý den
Už jsem se dostala ke čtvrtku. Dnes jsme šli znovu na farmu. Hned vedle ní se nachází dům pro imigranty. Když jsem zjistila, že budeme pomáhat v táboře pro imigranty, tak jsem si představila nějaké rozpadající stanové městečko, ale tady to vypadalo skoro lépe, než ve většině českých penzionů. Bohužel mluvili organizátoři pouze francouzsky. Po přednášce a krátkém videu nám jeden z našich spolužáků vyprávěl, jak utíkal z Afghánistánu do Švýcarska. Je zajímavé, slyšet konkrétní příběhy konkrétních lidí, kteří se mnou chodí každý den do školy. On je třeba rád, že může chodit do školy. V Afghánistánu musel být poslední tři roky pouze doma, jít do školy znamenalo velkou pravděpodobnost, že se už nikdy nevrátí. Pak si opravdu ceníte toho, jak bezpečně se v Evropě žije.
Pak jsme měli oběd, který nám imigranti uvařili (konečně po dlouhé době maso!). Zůstali jsme ještě tři hodiny, povídali jsme si s nimi, hráli jsme společně volejbal, fotbal, jedna paní z Etiopie mi hrozně vtipně nalakovala nehty. (Ale jako jediná uměla německy a byla hrozně milá.)
Pak jsme se s nimi rozloučili a šli jsme na výlet do vesničky Goumois. Tam jsme šli dokonce do Franci (asi jen 20 metrů ). Jako každý den jsme měli mimo jiné chleba s čokoládou. Pak jsme se podél řeky Dou vydali zpět do chaty. Vlastně jsme šli asi 5 km tam a zpátky a nebyl k tomu moc důvod... Goumois je taky tak nějak uprostřed ničeho.
Večer mi Naima "věštila budoucnost". Chtěla, abych si vybrala jedno české klučičí jméno, tak jsem řekla Jiří. Vlastně mě jen zajímalo, jestli to vůbec dokáže vyslovit. Znělo to hrozně vtipně, ale teď už se to celá třída naučila. :)
Po večeři jsme hráli hru na vlkodlaky. Vlastně se to hraje úplně stejně jako "městečko Palermo", ale je to o hodně promyšlenější. Na začátku dostane každý kartu, na ní si přečte, jestli je vlkodlak, upír nebo běžný vesničan. Hráli jsme to do půl jedenácté. Každá postava je na kartě popsaná. Když chtěl Byron vědět, co znamená "erfahren", tak jsem mu řekla "dozvědět se". Byla jsem tak unavená, že jsem to řekla česky... Ale jinak se mi hra líbila, byla to zábava.
Pak jsme měli oběd, který nám imigranti uvařili (konečně po dlouhé době maso!). Zůstali jsme ještě tři hodiny, povídali jsme si s nimi, hráli jsme společně volejbal, fotbal, jedna paní z Etiopie mi hrozně vtipně nalakovala nehty. (Ale jako jediná uměla německy a byla hrozně milá.)
Pak jsme se s nimi rozloučili a šli jsme na výlet do vesničky Goumois. Tam jsme šli dokonce do Franci (asi jen 20 metrů ). Jako každý den jsme měli mimo jiné chleba s čokoládou. Pak jsme se podél řeky Dou vydali zpět do chaty. Vlastně jsme šli asi 5 km tam a zpátky a nebyl k tomu moc důvod... Goumois je taky tak nějak uprostřed ničeho.
Večer mi Naima "věštila budoucnost". Chtěla, abych si vybrala jedno české klučičí jméno, tak jsem řekla Jiří. Vlastně mě jen zajímalo, jestli to vůbec dokáže vyslovit. Znělo to hrozně vtipně, ale teď už se to celá třída naučila. :)
Po večeři jsme hráli hru na vlkodlaky. Vlastně se to hraje úplně stejně jako "městečko Palermo", ale je to o hodně promyšlenější. Na začátku dostane každý kartu, na ní si přečte, jestli je vlkodlak, upír nebo běžný vesničan. Hráli jsme to do půl jedenácté. Každá postava je na kartě popsaná. Když chtěl Byron vědět, co znamená "erfahren", tak jsem mu řekla "dozvědět se". Byla jsem tak unavená, že jsem to řekla česky... Ale jinak se mi hra líbila, byla to zábava.
Komentáře
Okomentovat