Třicátý devátý den aneb Školní "tábor"
Po delší době přidávám opět další článek. Od pondělí do pátku jsem byla na školním táboře. Nikdo tomu neřekl jinak než Lager (což znamená tábor), ale byl to spíš delší výlet. Byli jsme tak trochu uprostřed ničeho, proto jsem neměla dostatek internetu na psaní blogu, zároveň jsem na to neměla ani moc času. Všechno teď napravím v tomto článku.
Ráno jsem mohla spát do půl osmé. Pak jsem si dobalila pár věcí a vyrazila jsem. Jela jsem ke škole a tam jsem přestoupila na tramvaj, která jela asi čtvrt hodiny do městečka Dornach, kde jsme měli sraz s ostatními. Čekala jsem, že nás pojede ve stejné tramvaji více, protože vím o několika spolužácích, kteří bydlí blízko školy. Proto mě trochu vyděsilo, když jsem nikoho z nich nepotkala. Naštěstí o pár zastávek dál nastoupila moje spolužačka Noemi, se kterou si ve třídě povídám asi nejvíc. Na nádraží jsme se sešli všichni. Líbilo se mi, že byla na výletě 100% účast, to se mi v Čechách nikdy nestalo. Museli jsme dvakrát přestupovat, s tím že na druhý přestup jsme měli asi 40 minut času. Byla strašná zima, ale holky si prostě sedli na zem a čekaly na vlak. Když jsem se jich ptala, proč nechtějí jít dovnitř, tak řekly, že takhle to prostě Švýcaři dělají. Pak se samy zasmály tomu, jak absurdně to znělo, ale zůstala jsem s nimi venku. Pak jsme jeli autobusem. Uprostřed dlouhých serpentýn daleko od všech vesniček byla zastávka, kde jsme všichni vystoupili a vydali se lesní cestou k naší chatě.
Z venku vypadala skoro rozpadle, ale vevnitř to bylo docela pěkné. Byla přímo vedle řeky Dou a okolní krajina byla moc pěkná. Celkově mi pohoří Jura připomíná Krkonoše.
Na pokoji nás spalo sedm holek, ale bylo tam osm dvoupatrových postelí, takže jsme měly spoustu místa. Odpoledne jsme se vydali na statek, který byl asi deset minut pěšky od naší chaty (taky uprostřed ničeho). Přišlo mi, že jsme tam dělali takové ty práce, které nikdo moc dělat nechce a které se nedají zkazit. Štípali jsme větve a snažili jsme se vytvořit ze zarostlého svahu pastvinu.
Každý den tvořilo šest lidí skupinu reportérů. Ti jediní mohli mít mobil a měli hodně fotit. Večer museli napsat o celém dni krátký článek. Já jsem měla být reportérkou v pondělí, ale učitel mi řekl, že to mám udělat v jiný den, protože v pondělí jsem musela vařit. Takže jsem nefotila. Později mi řekl, že se mám přeci jen připojit k pondělní skupině a napsat krátký článek. Z toho vyplývá, že kromě cesty vlakem nemám v podstatě žádné fotky, ale snad mi ostatní nějaké pošlou.
Večer jsme vařili italské rizoto. Myslím, že se nám to povedlo. Učitelka trvala na tom, abychom k tomu připravili nějakou zeleninu. Nic nás nenapadlo, tak jsme navrhli brokolici. Bylo to spíš ze srandy, proto nás překvapilo, když přinesla asi sedm brokolic. Když mi řekla, že je mám uvařit, tak jsem na ně prostě nalila vodu a ona mě hned začala opravovat, že ve Švýcarsku se to vaří jinak, protože, když tam dáte hodně vody, tak to ztratí vitaminy. Celkově mě během celého týdnu často opravovala a poučovala, ale byla docela milá. Tímto končí pondělní den.
Ráno jsem mohla spát do půl osmé. Pak jsem si dobalila pár věcí a vyrazila jsem. Jela jsem ke škole a tam jsem přestoupila na tramvaj, která jela asi čtvrt hodiny do městečka Dornach, kde jsme měli sraz s ostatními. Čekala jsem, že nás pojede ve stejné tramvaji více, protože vím o několika spolužácích, kteří bydlí blízko školy. Proto mě trochu vyděsilo, když jsem nikoho z nich nepotkala. Naštěstí o pár zastávek dál nastoupila moje spolužačka Noemi, se kterou si ve třídě povídám asi nejvíc. Na nádraží jsme se sešli všichni. Líbilo se mi, že byla na výletě 100% účast, to se mi v Čechách nikdy nestalo. Museli jsme dvakrát přestupovat, s tím že na druhý přestup jsme měli asi 40 minut času. Byla strašná zima, ale holky si prostě sedli na zem a čekaly na vlak. Když jsem se jich ptala, proč nechtějí jít dovnitř, tak řekly, že takhle to prostě Švýcaři dělají. Pak se samy zasmály tomu, jak absurdně to znělo, ale zůstala jsem s nimi venku. Pak jsme jeli autobusem. Uprostřed dlouhých serpentýn daleko od všech vesniček byla zastávka, kde jsme všichni vystoupili a vydali se lesní cestou k naší chatě.
Z venku vypadala skoro rozpadle, ale vevnitř to bylo docela pěkné. Byla přímo vedle řeky Dou a okolní krajina byla moc pěkná. Celkově mi pohoří Jura připomíná Krkonoše.
Na pokoji nás spalo sedm holek, ale bylo tam osm dvoupatrových postelí, takže jsme měly spoustu místa. Odpoledne jsme se vydali na statek, který byl asi deset minut pěšky od naší chaty (taky uprostřed ničeho). Přišlo mi, že jsme tam dělali takové ty práce, které nikdo moc dělat nechce a které se nedají zkazit. Štípali jsme větve a snažili jsme se vytvořit ze zarostlého svahu pastvinu.
Každý den tvořilo šest lidí skupinu reportérů. Ti jediní mohli mít mobil a měli hodně fotit. Večer museli napsat o celém dni krátký článek. Já jsem měla být reportérkou v pondělí, ale učitel mi řekl, že to mám udělat v jiný den, protože v pondělí jsem musela vařit. Takže jsem nefotila. Později mi řekl, že se mám přeci jen připojit k pondělní skupině a napsat krátký článek. Z toho vyplývá, že kromě cesty vlakem nemám v podstatě žádné fotky, ale snad mi ostatní nějaké pošlou.
Večer jsme vařili italské rizoto. Myslím, že se nám to povedlo. Učitelka trvala na tom, abychom k tomu připravili nějakou zeleninu. Nic nás nenapadlo, tak jsme navrhli brokolici. Bylo to spíš ze srandy, proto nás překvapilo, když přinesla asi sedm brokolic. Když mi řekla, že je mám uvařit, tak jsem na ně prostě nalila vodu a ona mě hned začala opravovat, že ve Švýcarsku se to vaří jinak, protože, když tam dáte hodně vody, tak to ztratí vitaminy. Celkově mě během celého týdnu často opravovala a poučovala, ale byla docela milá. Tímto končí pondělní den.
Komentáře
Okomentovat