Sedmdesátý třetí den - St. Gallen aneb Es war kalt

Když jsem přijela včera z Herbstmesse domů, tak jsem vlastně vůbec nevěděla, jaké mám plány na neděli. Tři kamarádky mi totiž napsaly, že mají volno, tak jsem Friedě už asi týden dopředu řekla, že možná pojedeme na výlet. Ale nakonec to dvě z nich odřekly a třetí nereagovala na zprávy. Tak jsem trochu pochybovala o tom, co budu vlastně dělat. Když jsem přišla domů, tak mi Frieda oznámila, že pozvala své kamarádky k obědu na raclette (protože si myslela, že budu pryč). Takže tím mě akorát podpořila v tom, abych někam odjela. Mělo celý den pršet, tak jsem si vybrala město Sankt Gallen. Je to asi dvě hodiny od Basileje, skoro u hranic s Lichtenštejnskem. Město je slavné pro obrovskou katedrálu, klášter a barokní knihovnu. Takže se to dá všechno zvládnout uvnitř a nevadí tolik, že prší. Hezké dny si nechám pro výlety do přírody nebo na prozkoumání Zürichu (bydlím od něj jen hodinu, už jsem tamtudy minimálně sedmkrát projížděla vlakem, ale ve městě jsem ještě nebyla).
Jediná věc, kterou jsem si zapomněla vzít s sebou byla knížka. A pak jsem si nevzala ani žádný časopis, které jsou na všech nádražích zdarma, takže jsem se cestou tam prostě jen dívala ven a trochu jsem usínala. Pak jsem přijela do města a nevěděla jsem, kudy jít, ale po chvíli jsem našla velký interaktivní plán města. Nejprve jsem zamířila do pověstné katedrály. Představte si, že jsou asi dva stupně Celsia, prší, konečně naleznete katedrálu a zarazí Vás obrovský nápis: svatá mše, pro turisty otevřeno od jedné hodiny odpoledne (bylo asi jedenáct). Tak jsem mezitím šla do knihovny. Trochu mě zarazilo, že byla uprostřed nějaké školy. Ale šla tam skupinka turistek z Francie, tak jsem se k nim přidala. Koupila jsem si lístek a pak jsem si musela nandat velké papuče, protože bez nich se dovnitř nesmělo. Focení bylo také zakázané, ale asi to bylo dobře. Aspoň mě to nerozptylovalo a opravdu jsem se snažila si vše prohlédnout a zapamatovat. Dost mi to připomínalo knihovnu v broumovském klášteře. Bylo to pěkné.
Pak jsem dala na Friedino doporučení a šla jsem do muzea textilu. Paní u pokladny byla velmi překvapená a nadšená, že jsem sedmnáctiletá holka, co přišla sama a dobrovolně. Po chvíli mi došlo proč, všude tam byli hlavně důchodci a pár rodinek. Cedule jsem moc nečetla, na to není moje němčina dostatečně dobrá. A navíc by to bylo asi vyčerpávající i česky, ale exponáty se mi líbily. Opět to bylo trochu interaktivní.
Do skříňky na batohy se musela hodit mince v hodnotě dvou franků, aby se dala zamknout. Já jsem zrovna měla jen menší mince a bankovky, takže jsem zkoušela všechy české mince. A padesáti koruna pasovala perfektně. Po prohlídce jsem si tam všimla, velkého kusu látky, na který mohl každý něco vyšít. Tak jsem tam vyšila logo AFS, českou vlajku (bohužel bez barev) a nápis "Come to the Czech Republic". Když už má naše země ty narozeniny, tak jsem ji všude propagovala.
Pak jsem se vrátila do katedrály, která už byla otevřená. V tu chvíli mi volala Misha, že má volno... Na to bylo bohužel už pozdě. Kostel byl nádherný. Asi to byl druhý největší kostel (po Notre Damu), v jakém jsem kdy byla. Strop byl krásně pokrytý malbami.
Když jsem slavila sedmnácté narozeniny, tak jsem si jako dárek koupila v jednom kostele v Ljublani svíčku, kterou jsem tam zapálila. Byl to takový dobrý skutek. A dneska má narozeniny Československo, tak jsem si tento zvyk zopakovala. Pak jsem tam ještě do návštěvní knihy napsala vzkaz v češtině.
Pak jsem se šla podívat do druhého kostela. Ten už byl menší, ale narozdíl od katedrály jsem v něm byla jediná. Měl vážně dobrou atmosféru, protože tam bylo šero, ale zároveň to bylo hezky nasvícené. Byla tam taková nástěnka s prosbami k Bohu, tak jsem tam zase přidala trochu té češtiny (ale jak v knize, tak na nástěnce byly vzkazy v několika jazycích, takže jsem nijak nenarušila německou jednotnost).
Přišel čas jít zpět na nádraží. Vlak jel až za hodinu, tak jsem se čekala ve Sturbucks. Tohle bude znít vážně hloupě. Venku byla taková zima, že jsem měla dvě mikiny a zimní kabát a přesto jsem se těšila na cokoliv teplého. A co jsem si objednala?  Nějakým omylem ledovou kávu.
Cesta zpět utekla rychle, protože jsem si nabrala do tašky asi tři časopisy. Když jsem přišla domů, tak byla Frieda v opeře, tak jsem se dívala na seriál v němčině (za těch 10 týdnů jsem stihla jen 5 dílů). Pak jsem dělala úkol na kurz němčiny, musím napsat něco o firmě Lindt a pak to vyprávět. A dozvěděla jsem se při tom zajímavé věci. Mějte se krásně.

 Takhle vypadal výhled ze školní budovy s knihovnou. Podél katedrály tam mají sportovní hřiště.

To "drahý Bože" jsem tam psala jen proto, že to tak psali všichni. Aspoň to bylo víc českých slov.

Tahle cedulka o mši mě naštvala. Ale zároveň jsem si říkala, že mě to mělo napadnout. Je to hezká ukázka místní vícejazyčnosti.