Sedmdesátý druhý den - dobrovolničení a Herbstmesse s Lee

A zase tu máme víkend. Tentokrát úplně celý den pršelo. To, co si Švýcaři přáli během celého suchého léta, se stalo skutečností. Škoda, že zrovna dneska. Ráno jsme šly s Friedou opět pomáhat do nějakého spolku ochránců přírody v Reinachu. Už od začátku jsem dost litovala, že jsem na to kývla. Přeci jen tahání větví z jedné kupy na druhou není v dešti úplně zábava. Navíc to byl jiný spolek než minule, takže jsem tam vůbec nikoho neznala. Už jsem se těšila, až to bude za námi.

Nejdříve Frieda někam odešla a já jsem tam zůstala s těmi lidmi, kteří nevěděli, že jim vůbec nerozumím. Ale nějak to rychle vyšlo najevo a přeložili mi ty nejdůležitější pokyny do hochdeutsch (spisovné němčiny). A pak jsem dělala prostě to, co ostatní. Opět tam přišli pouze důchodci, ale tentokrát to nebyli tak zaujatí biologové. Spíše ekologové. A to mi bylo překvapivě sympatičtější, protože se nestávalo, že by se všichni seběhli kvůli nějaké fakt speciální větvi nebo tak.

Když jsme všechno naházeli na hromadu, tak jsem moc nevěděla, co dál. A jeden pán tam viděl nějaké jezírko, které se muselo vyčistit, tak jsem se k němu přidala. Byl celou dobu nepochopitelně pozitivní, což se na mě po chvíli přeneslo. Byl nadšený, že může srovnávat dříví a asi mu zapomněli říct, že prší. A dokonce uměl pár slovíček česky. Pak přišla pauza na svačinu a všichni jsme dostali housku, čaj a čokoládovou tyčinku. Přišla dokonce nějaká politička, která nám vysvětlovala, proč je naše práce tak důležitá. Ale stejně jsem jí nerozuměla...

Pak jsme opět pracovali, ale už mi to přišlo docela v pohodě. Celkově to tentokrát působilo více profesionálně než minule. Pak jsme museli přesně spočítat všechno nářadí a přešli jsme do takové malé chaty na oběd. Každý dostal zdarma Bratwurst, chleba, zeleninu a mošt. Na cestu domů nám ještě zabalili koláč. Vypadal a chutnal skoro stejně, jako perník, který jsem včera pekla.

Doma jsem se asi na dvě hodiny ohřála a ve čtyři jsem jela do Basileje, protože jsme se s Lee z Malajsie domluvily, že půjdeme na Herbstmesse. Jak už jsem psala, je to obrovská událost. Takový trh spojený s poutí, je to v Basileji asi na pěti místech a všichni tím žijí. Sešly jsme se na nádraží a jely jsme tramvají na Petersplatz. Je to náměstí před botanickou zahradou. Prošla jsem tudy už minimálně čtyřikrát (což je spíš náhoda, není to úplně v centru města, většina kamarádů to nezná). Bylo tam tolik stánků, že to bylo naprosto k nerozeznání. Uprostřed byl velký pohádkový kolotoč, fakt to vypadalo jako z nějakého filmu. 

Několikrát jsme to tam prošly. Koupila jsem si jednu ze sladkostí, kterou mi spolužačky doporučily. Pak jsme si tam koupily ještě jídlo. Lee měla chuť na něco asijského a mě přišlo zajímavé, jít k čínskému stánku s někým, kdo umí čínsky (a malajsky, německy, anglicky a dalšími dvěma jazyky...). Dala jsem si nudle a podle Lee chutnaly přesně jako v Malajsii. My máme v Hradci bistro, o kterém jedna paní z Číny tvrdila, že se tam vaří stejně jako v Číně, ale tohle chutnalo o dost jinak. Pokusila jsem se to jíst hůlkami a Lee mě strašně chválila a dokonce si mě i nadšeně natočila na video (snad se mi pak nebudou v Malajsii smát).

Pak jsme přešly na Münsterplatz. To už je opravdu v centru (představte si to jako pouť s ruským kolem na Staroměstském náměstí). Odtamtud jsme šly ještě do Malé Basileje na třetí místo s atrakcemi. Cestou jsme udělaly spoustu fotek. Dokonce jsme po chvilce odhodlávání se požádali i nějaké lidi, aby nás vyfotili. Už nám nezbývalo moc času. Rozhodly jsme se jít na zastávku. Myslela jsem si, že jdeme prostě úplně stejnou cestou zpátky. Nějakou záhadou jsme se ocitli na úplně jiném náměstí, než bych čekala. Naštěstí to náměstí znám, ale je dost daleko a fakt netuším, jak jsme se tam dostaly. Měla jsem pocit, že jdeme opačným směrem. Navíc tam byly velké hodiny, které ukazovaly, že je půlnoc. A z ničeho nic mi přišla na messengeru zpráva, přestože jsem už dlouho neměla žádné připojení k internetu. Bylo to celé trochu strašidelné, ale pak tam byly druhé hodiny, které správně ukazovaly, že je skoro sedm, což mě uklidnilo. Tramvají jsme dojely na nádraží, Lee odešla čekat na vlak a já jsem jela jinou tramvají domů. Na Herbstmesse mě překvapilo, že i přes chladné a deštivé počasí přišlo spoustu lidí. Ta atmosféra se mi strašně líbila (až na to, že nechybělo spoustu zbytečných stánků, dokonce tam probíhalo něco jako teleshopping naživo). Lee je fajn kamarádka. Dost tomu pomáhá i to, že obě bydlíme samy se starší paní, takže můžeme sdílet své zážitky. Je úžasné, jak si rozumíme. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme se poprvé bavily teprve před necelými dvěma týdny. A o Herbstmesse ode mě ještě určitě uslyšíte, to se nebojte. K minulým článkům jsem přidala pár fotek, tak si je prohlédněte. A pokud jste někdo pozadu se čtením článků, tak se nebojte komentovat nebo nesoutěžně tipovat, čtu i staré komentáře...