Sedmdesátý čtvrtý den - Herbstmesse s Mishou

Máme tu pondělí. Škola začínala o půl desáté, ale už jsem si tam zvykla jezdit nejpozději na půl devátou. Vždycky tam najdu někoho, s kým tu hodinu strávit. Tentokrát to byl Byron. Zatímco jsem dělala úkol na biologii, tak on dál rozvíjel svou vlastní řeč, které říká Moya. Už zná spoustu slov, takže tvoří věty typu: "Kdy začne Anežka uznávat řeč Moya?",  "Umí Váš pes anglicky?",  "A pak Bůh stvořil strom." Ne, nezačnu to uznávat nikdy.
Biologie utekla poměrně rychle a na chemii jsme částečně počítali jednoduché příklady, které připadaly mým spolužákům složité a částečně jsem s Naimou diskutovala o jejím budoucnosti. Její "plány" jsou fakt vtipné. Pak přišla pauza na oběd, po které jsme jeli do Muttenzu na kurz němčiny. Na zastávce jsme potkali Alpa z Turecka, který nám prostě jen přišel říct, že jede domů, protože mu není moc dobře. Ale vypadal naprosto zdravě. Do naší třídy přišla tentokrát i Fernanda z Brazílie, která byla dva měsíce nemocná. Už jsem si myslela, že její program skončil a odjela domů.
Ke konci jsme zase hráli hru se začátečnickou skupinou (pantomima). Bylo to po dlouhé době, protože minulé tři týdny jsme se dívali na film  a předtím byly prázdniny. Vlastně to bylo poprvé, co s námi hráli i všichni studenti z Rotary, kteří byli první měsíc na vlastním kurzu němčiny. Na jedu stranu je fajn, že znám více lidí, ale náš počet už přerostl takovou tu skupinku, kde se znal každý s každým dobře. Teď ani nevím jak se asi tři lidi jmenují a odkud jsou.
Po kurzu jsem jela s Mishou do Basileje. Což teď v překladu znamená Herbstmesse, protože v chladném počasí se toho venku o moc více dělat nedá. Šly jsme na ruské kolo, které je úplně v centru města. Byl z něj krásný výhled. Pak jsme si koupily něco k jídlu u jednoho z tisíce stánků a šly jsme na Messeplatz, kde se taky koná část této pouti. Je tam velký obchodní dům s kulovitou dírou ve střeše. Skrz tento otvor je teď postavená 80 metrů vysoká věž. Sednete si na sedačky, vyveze Vás to pomalu nahoru, máte chvíli na rozhlédnutí se po městě a pak padáte volným pádem a sedačka Vás zastaví asi čtyři metry nad zemí.
Ale dnes jsme na tuto atrakci nešly. Zatím se tak celkově snažím zjistit, co kde je. Dozvěděla jsem se, že má Misha v Japonsku tři malé bratry, že na Vánoce dostávají dárky jen ty nejmenší děti a tradičním jídlem je jahodový dort. Taky jsem si udělala jasno v tom, na kterých ostrovech vlastně mé japonské kamarádky bydlí. Misha a Maya na Kjúšú a Rin s Ikumi na Honšú. Večer jsem přijela domů už v šest a pak jsem se zase snažila trochu postoupit v mé německé knížce. Doufám, že se brzy vrátí počasí bez zimy a deště, protože tohle není k návštěvě Herbstmesse úplně ideální.