Stý den - On The Top of Europe

Dneska jsem jela s Lee z Malajsie na výlet. Vzhledem k tomu, že jsme v podobné situaci (obě bydlíme pouze se starší hostitelskou maminkou), tak se nám občas stane, že nemáme nikoho, kdo by s námi jel na výlet. Když jsme se spolu po podzimních prázdninách poprvé bavily, tak nás napadlo, že začneme jezdit spolu. Už jsme byly jen tak v Basileji, pak na Herbstmesse, v Zermattu a dnes jsme se vydaly mnohem výš. Mnohem... Až na horu Jungfraujoch, které se přezdívá "The top of Europe" (Vrchol Evropy). Frieda se trochu divila, že jedeme přesto, že mělo celý den pršet. Ale byla to moje poslední příležitost, tak jsem počasí prostě neřešila a vyjela jsem.
V osm jsme se setkaly na nádraží v Basileji. Jely jsme přes místa, která už mi jsou z předchozího týdne důvěrně známá. První přestup byl v Interlakenu a druhý v Lauterbrunnen. Bylo hodně zataženo a měly jsme jen sedm minut na to, abychom si doběhly koupit lístek, protože naše celodenní jízdenka byla na místní speciální horské železnici neplatná. 😢 Byla jsem ráda, že jsem Lauterbrunnen (vesnička uprostřed údolí s nádherným vodopádem) viděla před týdnem, když bylo hezky. Teď by mě to tu asi vůbec nezaujalo.
Pak jsme ale jely vlakem strmě do kopce a viděly jsme údolí seshora. A stejně to byla nádhera. Hlavní vodopád je tam jen jeden, ale kolem je spousta dalších malinkých. Uprostřed vesnice je kostel, který dotváří obraz idylického, bezpečného, možná trochu utajeného místa mezi vysokými horami. Na Jungfraujoch se dá jet buď přes Lauterbrunnen, nebo přes Grindelwald. My jsme se cestou zpátky chtěly podívat do Grindelwaldu, tak jsme si koupily jen jednosměrný lístek. Asi to tak nikdo nedělá, průvodčí to nedokázal moc pochopit. Myslel si, že hodláme jít dolů skrz tunel pěšky a vysvětloval nám, že je to zakázané. Zajímavé bylo, že na mě mluvil německy (asi dokonce švýcarsky), ale na Lee jen anglicky.Ve vlaku naproti nám seděl pár Indů z USA a díky této zvláštní diskuzi s průvodčím si s námi začali povídat. Když zjistili, že jsme výměnné studentky a cestujeme samy, tak nám hned říkali, že sem jednou musíme vzít celé naše rodiny. Bylo by to super, určitě by se Vám to moc líbilo.
Postupně se začaly objevovat první stopy sněhu. Pak se stala taková zvláštní věc. Už jsem Vám říkala, že bylo hodně zataženo. My jsme právě začali vjíždět do "mraků". Z vrchu jsme viděli dvě různá údolí rozdělená skálou. Na jedné straně to pořád vypadalo docela normálně, ale na druhé byla téměř tma. Do toho všude vrstvička sněhu a mraky byly jakoby jen pár metrů nad námi. Takový pohled nevidíte každý den. Pak jsme dojeli do stanice Kleine Scheidegg a všude bylo naprosto bílo. Bylo to uprostřed ničeho vysoko v horách, takže mě překvapilo, když jsme musely přestoupit na kolej č. 21. Tolik jich tam ani nebylo. Nevím proč, ale byly jen tři. Byly označené čísly 1, 12 a 21. Dálším vláčkem jsme vyjely až nad mraky a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme si nemohly vybrat lepší počasí. Nahoře svítilo sluníčko a údolí byla napůl ponořena v moři mraků. Vypadalo to nádherně. V půlce tunelu vlak zastavil a měly jsme pět minut na to, abychom si prohlédly ledovec, který jsme mohli vidět z velkého okna, když jsme vystoupily na malinké nástupiště. Pak už jsme vyjely úplně nahoru.
Hlavní výhodou Jungfraujoch je dokonalý marketing. Už jen ten název "The Top of Europe" mě hodně lákal, ale když jsem okolní oblastí minulý týden projížděla, tak jsem všude viděla nádherné plakáty a různé slogany. Ve vlacích pouštěli dokonce video se všemi atrakcemi. Nejvíc toho poznáte z fotek, ale jen tak pro informaci... Byly jsme na dvou vyhlídkách, na pernamentní výstavě ledových soch, v muzeu Lindt čokolády (jmenovalo se to Čokoládové nebe, což je v překladu ráj pro Anežku), viděly jsme velkou sochu, která představovala vše typické pro Švýcarsko, krátký film na plátnech, která byla rozdělená po všech zdech v místnosti, navštívily jsme nejvýše položený obchod s hodinkami na světě a nakonec i restauraci. Kdybychom si vybraly lepší sezonu, tak by byl otevřený i snow fun park. Reklamy v tomto případě nelhaly, bylo to opravdu úžasné. Povedlo se nám tam náhodou potkat paní z Honkongu, která byla před dvaceti lety s AFS na programu ve Španělsku. Poznala nás díky mému tričku a vlajkám.
Za jeden den jsme překonaly rozdíl asi 3200 výškových metrů a bylo to znát, rychle jsme se unavily. Zpátky jsme si kupovaly lístek až ve vlaku, ale byly jsme jediné, kdo to tak udělal. Jely jsme skutečně přes Grindelwald. Je to taky poměrně známé malé středisko, tak jsme se tam chtěly kouknout, ale mimo sezonu v šest hodin večer nebylo přímo v městečku nic moc k vidění, tak jsme se tam jen prošly a navštívily pár obchůdků se suvenýry. Cestou domů jsem si chvíli četla knížku, ale už teď vím, že to nestihnu dočíst. Zbývá mi asi 300 stran. Přijely jsme do Basileje až o půl deváté. Na nádraží jsem ještě koupila pár přísad do brownies, které budu péct pro výměnné studenty. Dá se to upéct velmi rychle a v orchestru si to chválili, tak se mi nechtělo vymýšlet nějaký složitý recept. Pak už jsme se s Lee rozloučily a jely domů.