Stý první den - Tohle tu ještě nebylo
Dneska přišla neděle. Poslední neděle, kterou si můžu ještě naplno užít ve Švýcarsku, protože přesně za týden odjedu ráno na letiště. Odteď budu dělat až podezřele moc věcí naposledy v životě. Celý den jsem byla jenom s Friedou a téměř jsme neopustily hranice Reinachu - nejnudnějšího místa na světě. Přesto jsem toho viděla hodně. Spala jsem do půl deváté, protože jsem byla po včerejšku unavená. (Navíc je spánek skvělý prostředek k tomu, jak strávit čas doma bez trapného ticha a rozpaků z toho, co mám vlastně dělat. Sice bych tu chtěla zůstat, ale zároveň už se nemůžu dočkat zase takového toho života s rodinou, kde prostě přesně vím, co a jak funguje. Je to přeci jen o dost pohodlnější.)
Po snídani jsme šly na mši. Byla jsem tam jen jednou, někdy na konci srpna, tak jsem souhlasila, že půjdu znova. Minule bylo vedro a konala se zvláštní slavnost, při které se přijímaly do církve nové děti (já pochopitelně ne). Trvalo to strašně dlouho a bylo tam plno lidí. Cestou ke kostelu jsem viděla Škodovku. Byla jsem z toho strašně nadšená. A ještě více, když jsem si všimla, že má skutečně českou SPZ. Cestou zpět už tam však auto bohužel nestálo.
Tentokrát byl kostel výrazně prázdnější a bylo to kratší. Líbilo se mi to o dost víc. Ale stejně si nemyslím, že by mi bylo líp, kdybych chodila na mše a patřila k nějaké církvi. Občas zněli opravdu strašidelně, když všichni společně odříkávali něco jednohlasně a nazpaměť. Jako nějaká sekta, ale do podobných debat se teď raději pouštět nechci.
Z kostela jsme šly do tělocvičny sledovat velmi zajímavou soutěž. Bylo to mistrovství Švýcarska ve skákání přes švihadlo... Nejdříve se sešla vždy skupina šesti soutěžících, každý měl svého rozhodčího a půl minuty skákali a snažili se mít co nejvíce přeskoků. V nejmladší kategorii byly děti od pěti let, takže některé to za tu půl minutu stihly přeskočit jen šestkrát. Nejlepší závodníci to pak zvládli až osmdesátkrát. Potom přišla kategorie seniorů. Nejstarší účastnici bylo 71 let. Při hodinové přestávce na oběd jsme šly s Friedou na procházku do lesa po stezce, u které stálo spoustu dřevěných soch. Byly to většinou postavy z pohádek. Když jsme přišly, tak byla ještě částečně mlha a vypadalo to opravdu kouzelně. Brzy se ukázalo sluníčko a udělalo se nádherné počasí.
Odpoledne jsme se vrátily sledovat švihadla. Tentokrát už to bylo víc o zábavě. Týmy měly probíhat skrz točící se švihadlo, cvičily různé sestavy, co nejvíc lidí skákalo přes jedno velké švihadlo atd. Bylo to celé docela vtipné, už jen proto, že to bylo mistrovství Švýcarska ve skákání přes švihadlo. To nemůžete sledovat každý den. Pak Frieda odešla na návštěvu ke kamarádce a já jsem zůstala v tělocvičně. Po chvíli jsem jela tramvají do vedlejšího městečka Aesch. Bydlí tam moje spolužačky Jenny a říká, že je to město, ve kterém prostě vůbec nic není. To je tak trošku pravda, ale stejně mi to přišlo méně nudné než Reinach.
Měla jsem tam asi půl hodiny na krátkou procházku. Moc jsem nevěděla kam jít, v neděli byly všechny obchody zavřené. Pak jsme se tam opět setkaly s Friedou a šly jsme spolu sledovat volejbalový zápas. Sice jsem byla ten den v Aeschi poprvé, ale ráda jsem jim fandila, protože každý den jezdím tramvají, která tu má konečnou zastávku, takže mi je název tohoto města moc dobře známý. Navíc tady bydlí Jenny. Hráčkám bylo od 15 do 27 let a hrály asi částečně profesionálně. Mluvily mezi sebou hlavně anglicky, protože tam bylo i pár cizinek. Soupeřky přijely z francouzsky mluvící části z městečka Cheseaux. Moc mě to bavilo a nakonec jsme dokonce vyhrály 3:1. Teď už umím i pokřik "Hop Sm´Aesch" (pořád netuším, co tam dělá to Sm...
Večer jsem už jen připravovala brownies na kurz němčiny.
Po snídani jsme šly na mši. Byla jsem tam jen jednou, někdy na konci srpna, tak jsem souhlasila, že půjdu znova. Minule bylo vedro a konala se zvláštní slavnost, při které se přijímaly do církve nové děti (já pochopitelně ne). Trvalo to strašně dlouho a bylo tam plno lidí. Cestou ke kostelu jsem viděla Škodovku. Byla jsem z toho strašně nadšená. A ještě více, když jsem si všimla, že má skutečně českou SPZ. Cestou zpět už tam však auto bohužel nestálo.
Tentokrát byl kostel výrazně prázdnější a bylo to kratší. Líbilo se mi to o dost víc. Ale stejně si nemyslím, že by mi bylo líp, kdybych chodila na mše a patřila k nějaké církvi. Občas zněli opravdu strašidelně, když všichni společně odříkávali něco jednohlasně a nazpaměť. Jako nějaká sekta, ale do podobných debat se teď raději pouštět nechci.
Z kostela jsme šly do tělocvičny sledovat velmi zajímavou soutěž. Bylo to mistrovství Švýcarska ve skákání přes švihadlo... Nejdříve se sešla vždy skupina šesti soutěžících, každý měl svého rozhodčího a půl minuty skákali a snažili se mít co nejvíce přeskoků. V nejmladší kategorii byly děti od pěti let, takže některé to za tu půl minutu stihly přeskočit jen šestkrát. Nejlepší závodníci to pak zvládli až osmdesátkrát. Potom přišla kategorie seniorů. Nejstarší účastnici bylo 71 let. Při hodinové přestávce na oběd jsme šly s Friedou na procházku do lesa po stezce, u které stálo spoustu dřevěných soch. Byly to většinou postavy z pohádek. Když jsme přišly, tak byla ještě částečně mlha a vypadalo to opravdu kouzelně. Brzy se ukázalo sluníčko a udělalo se nádherné počasí.
Odpoledne jsme se vrátily sledovat švihadla. Tentokrát už to bylo víc o zábavě. Týmy měly probíhat skrz točící se švihadlo, cvičily různé sestavy, co nejvíc lidí skákalo přes jedno velké švihadlo atd. Bylo to celé docela vtipné, už jen proto, že to bylo mistrovství Švýcarska ve skákání přes švihadlo. To nemůžete sledovat každý den. Pak Frieda odešla na návštěvu ke kamarádce a já jsem zůstala v tělocvičně. Po chvíli jsem jela tramvají do vedlejšího městečka Aesch. Bydlí tam moje spolužačky Jenny a říká, že je to město, ve kterém prostě vůbec nic není. To je tak trošku pravda, ale stejně mi to přišlo méně nudné než Reinach.
Měla jsem tam asi půl hodiny na krátkou procházku. Moc jsem nevěděla kam jít, v neděli byly všechny obchody zavřené. Pak jsme se tam opět setkaly s Friedou a šly jsme spolu sledovat volejbalový zápas. Sice jsem byla ten den v Aeschi poprvé, ale ráda jsem jim fandila, protože každý den jezdím tramvají, která tu má konečnou zastávku, takže mi je název tohoto města moc dobře známý. Navíc tady bydlí Jenny. Hráčkám bylo od 15 do 27 let a hrály asi částečně profesionálně. Mluvily mezi sebou hlavně anglicky, protože tam bylo i pár cizinek. Soupeřky přijely z francouzsky mluvící části z městečka Cheseaux. Moc mě to bavilo a nakonec jsme dokonce vyhrály 3:1. Teď už umím i pokřik "Hop Sm´Aesch" (pořád netuším, co tam dělá to Sm...
Večer jsem už jen připravovala brownies na kurz němčiny.
Komentáře
Okomentovat