Stý čtvrtý den - Vánoční trh v Zürichu
Dneska jsem jela tramvají do budovy Loog, kde nás čekalo dopolední vyučování. Jela se mnou i Jenny z Aesche a cestou jsme si povídaly. Na němčině se opět nedělo nic zajímavého. Jen jsem se opět přesvědčila o tom, že se tu nemusíte bát vůbec žádných otázek. Už jsem slyšela spoustu dotazů typu: Co je to ovčák? Co je to Baltské moře? Kdo jsou komunisti?
Asi mě už žádná otázka nepřekvapí. Navíc se jedna z mých spolužaček, Antonia, velmi ráda vyptává tak nějak do podrobna. Tentokrát už jsme na sebe s Jenny házely zmatené pohledy, když Antonia tvrdila, že nikdy neslyšela pojmy jako "čas běží", "čas letí", "sluníčko se usmívá". Pořád potřebovala něco vysvětlit. Rozhodně není hloupá, naopak mi přijde, že nad vším až moc přemýšlí. Občas mě až překvapuje, jak velkou trpělivost tu mají učitelé s vysvětlováním. I když naše němčinářka už musí občas prostě vyhlásit zákaz otázek, abychom mohli probrat aspoň trochu látky. Po dnešní dvouhodinovce jsem se s ní už musela rozloučit. Něco na tom bude, že jakmile poznáte Švýcary lépe, tak budete kamarádi už navždycky. Všichni mi tu říkají, že se můžu v budoucnu kdykoliv ozvat. Zní to tak, že to myslí opravdu vážně.
Pak přišly dvě hodiny dějepisu. Nějak se omylem stalo, že jsme si sedli do první řady, protože jinde bylo už plno. To ale Byronovi nebránilo v tom, aby dále rozvíjel jazyk Moia. (Přesně tak, řeč, kterou si sám vymyslel a asi před třemi týdny s ní oficiálně "přestal". Sezení vepředu mi sice trochu pomohlo, abych se koncentrovala, ale na test už tu nebudu, tak jsem to nemusela úplně celé vnímat. Naimě se udělalo uprostřed dějepisu "špatně". (Ve skutečnosti o této záhadné chřipce, kterou musí vyléčit uprostřed Německa, kde čirou náhodou bydlí její přítel, mluvila už dva týdny dopředu.) Bylo pro mě těžké nezačít se totálně smát, když začala simulovat nemoc. A teď už se neuvidíme, což je smutné. Naštěstí mi předtím stihla napsat velmi originální zprávu na mou vlajku. Během druhé hodiny k nám přišla dětská psycholožka a někdo z agentury, kde Vás naučí jak se připravit do školy, aby Vás to jen nestresovalo. Oba nabízejí své služby zdarma. Přijde mi fajn, že tady prostě všichni jasně vědí, na koho se mají v případě nouze obrátit. A pak byl prostor pro dotazy. Překvapilo mě, že opravdu nějaké dotazy padly. Opravdu se tu nikdo nebojí na nic zeptat (teda hlavně ve škole, jinak jsou Švýcaři méně přímí než my). S dějepisářem jsem se nestihla rozloučit, ale myslím, že si ani nevšimne, že chybím. Pracuje totiž jen s těmi, kteří opravdu aktivně diskutují, a ostatní prostě nechá být a moc neřeší, když si někdo kreslí nebo vymýšlí nový jazyk...
Pak ppřišla hodina angličtiny. Učitel se mě předtím zeptal, jestli chci mít dneska prezentaci. Tak jsem mu řekla, že jsme se domlouvali spíš na zítra, a on s tím byl naprosto v pohodě. Pak jsme rozebírali test, který jsme psali o knížce, kterou jsme museli postupně přečíst. Dostala jsem 5.3 a byla jsem s tím nejlepší. Antonia dostala 4.3 a připadala si naprosto ukřivděně. Oproti ní byly Noemi a Jenny se svými 4.9 naprosto spokojené.
Polední pauzu jsem strávila opět s Jenny. Pak následovala matematiky. Na počest Naimy jsem počítala minuty do konce místo ní. Poslední půl hodinu jsme měli samostatně pracovat, tak jsme šly s Noemi, Jenny a Michele počítat do jídelny. Po škole jsem měla hodinu volna, tak jsem jela domů a nechala jsem tam pár sešitů, abych měla lehčí batoh. Ve čtyři jsem se na nádraží setkala s Nadiou (mojí kontaktní osobou, my tomu říkáme PCP). Jak už možná víte, je jí jen 17, před dvěma roky byla na výměně v USA a je naprosto skvělá. Jely jsme spolu na vánoční trhy do Zürichu. Nejdříve jsem se trochu bála, že si nebudeme mít pět hodin co říct, ale nakonec to bylo moc fajn. Nejdříve jsme zamířily do H&M, protože si Nadia ráno neuvědomila, že jedeme rovnou po škole a vzala si sukni, ve které by asi umrzla. Už jsem strašně dlouho nenakupovala v normálních obchodech. Občas navštívím Migros nebo třeba Herbstmesse a vánoční trhy, ale v obyčejném obchoďáku jsem tu snad ještě nebyla. Udělalo mi radost, když jsem si tam přihlížela nějaký speciální adventní kalendář s různými krémy a popisek byl jako první napsaný česky. Pak jsme zamířily ještě do druhého obchoďáku, kde jsme našly náhodou stojan s nápisem "vyfoťte se" a zdarma jsme si tam udělaly dvě společné fotky. Pak už jsme šly na trhy. Před operou je celá mini vesnička vytvořená ze stánků, které vypadají jako domečky. Je to skutečně takové malé město uprostřed velkého města. K večeři jsme si tam koupily tacos, protože už bylo všech těch Rösti a Wurstů až až. Ve skutečnosti mi Nadia nejdříve nabídla Raclette, pak jsme narazily na tacos a já jsem si nechtěla moc vymýšlet, tak jsem s tím souhlasila, i když ho normálně nejím. Prodavači byli pravděpodobně opravdu z Mexika a bylo to strašně dobré. Pak jsme si koupily ještě trochu cukroví. Celý trh byl blízko jezera, které vypadalo se vším okolním osvětlením moc hezky. Když jsem v září přestupovala v Zürichu cestou z AFS kempu, tak se mi jezero moc líbilo, ale neměla jsem čas na to, abych tam zůstala. Když jsem tu byla podruhé, tak pršelo a bylo zataženo. Moc se mi tu nelíbilo. Tenkrát bych klidně řekla, že Zürich úplně nestojí za návštěvu a Bern je o hodně lepší. Ale dneska se mi tam přeci jen líbilo. Navíc bylo město naprosto kouzelně ozdobené vánočními světýlky.
Pak jsme si cestou zpátky prohlédly trhy na nádraží a jely jsme domů. Přijely jsme do Basileje až kolem deváté. Nadia mi taky napsala vzkaz na vlajku. Už v tramvaji se mi po ní stýskalo. Měla jsem pocit, že jsme se mockrát neviděly, ale spočítala jsem, že jsme se setkaly celkem sedmkrát (když počítám i akce AFS). To je docela dobré, ne? Ona byla ta, kdo mi po dvou týdnech marného snažení při hledání kamarádů napsal, že mám místo hledání nové třídy prostě opravdu zabrat, mluvit se svými spolužáky co nejvíc a hlavně se nevzdávat. Zpočátku jsem tu třídu opravdu neměla ráda, ale teď tam mám tolik skvělých kamarádek. Nebojím se prohlásit, že jsem ještě nikdy nebyla v lepší třídě. A taky jsem měla nejlepší kontaktní osobu, jakou jsem si mohla přát. :)
Asi mě už žádná otázka nepřekvapí. Navíc se jedna z mých spolužaček, Antonia, velmi ráda vyptává tak nějak do podrobna. Tentokrát už jsme na sebe s Jenny házely zmatené pohledy, když Antonia tvrdila, že nikdy neslyšela pojmy jako "čas běží", "čas letí", "sluníčko se usmívá". Pořád potřebovala něco vysvětlit. Rozhodně není hloupá, naopak mi přijde, že nad vším až moc přemýšlí. Občas mě až překvapuje, jak velkou trpělivost tu mají učitelé s vysvětlováním. I když naše němčinářka už musí občas prostě vyhlásit zákaz otázek, abychom mohli probrat aspoň trochu látky. Po dnešní dvouhodinovce jsem se s ní už musela rozloučit. Něco na tom bude, že jakmile poznáte Švýcary lépe, tak budete kamarádi už navždycky. Všichni mi tu říkají, že se můžu v budoucnu kdykoliv ozvat. Zní to tak, že to myslí opravdu vážně.
Pak přišly dvě hodiny dějepisu. Nějak se omylem stalo, že jsme si sedli do první řady, protože jinde bylo už plno. To ale Byronovi nebránilo v tom, aby dále rozvíjel jazyk Moia. (Přesně tak, řeč, kterou si sám vymyslel a asi před třemi týdny s ní oficiálně "přestal". Sezení vepředu mi sice trochu pomohlo, abych se koncentrovala, ale na test už tu nebudu, tak jsem to nemusela úplně celé vnímat. Naimě se udělalo uprostřed dějepisu "špatně". (Ve skutečnosti o této záhadné chřipce, kterou musí vyléčit uprostřed Německa, kde čirou náhodou bydlí její přítel, mluvila už dva týdny dopředu.) Bylo pro mě těžké nezačít se totálně smát, když začala simulovat nemoc. A teď už se neuvidíme, což je smutné. Naštěstí mi předtím stihla napsat velmi originální zprávu na mou vlajku. Během druhé hodiny k nám přišla dětská psycholožka a někdo z agentury, kde Vás naučí jak se připravit do školy, aby Vás to jen nestresovalo. Oba nabízejí své služby zdarma. Přijde mi fajn, že tady prostě všichni jasně vědí, na koho se mají v případě nouze obrátit. A pak byl prostor pro dotazy. Překvapilo mě, že opravdu nějaké dotazy padly. Opravdu se tu nikdo nebojí na nic zeptat (teda hlavně ve škole, jinak jsou Švýcaři méně přímí než my). S dějepisářem jsem se nestihla rozloučit, ale myslím, že si ani nevšimne, že chybím. Pracuje totiž jen s těmi, kteří opravdu aktivně diskutují, a ostatní prostě nechá být a moc neřeší, když si někdo kreslí nebo vymýšlí nový jazyk...
Pak ppřišla hodina angličtiny. Učitel se mě předtím zeptal, jestli chci mít dneska prezentaci. Tak jsem mu řekla, že jsme se domlouvali spíš na zítra, a on s tím byl naprosto v pohodě. Pak jsme rozebírali test, který jsme psali o knížce, kterou jsme museli postupně přečíst. Dostala jsem 5.3 a byla jsem s tím nejlepší. Antonia dostala 4.3 a připadala si naprosto ukřivděně. Oproti ní byly Noemi a Jenny se svými 4.9 naprosto spokojené.
Polední pauzu jsem strávila opět s Jenny. Pak následovala matematiky. Na počest Naimy jsem počítala minuty do konce místo ní. Poslední půl hodinu jsme měli samostatně pracovat, tak jsme šly s Noemi, Jenny a Michele počítat do jídelny. Po škole jsem měla hodinu volna, tak jsem jela domů a nechala jsem tam pár sešitů, abych měla lehčí batoh. Ve čtyři jsem se na nádraží setkala s Nadiou (mojí kontaktní osobou, my tomu říkáme PCP). Jak už možná víte, je jí jen 17, před dvěma roky byla na výměně v USA a je naprosto skvělá. Jely jsme spolu na vánoční trhy do Zürichu. Nejdříve jsem se trochu bála, že si nebudeme mít pět hodin co říct, ale nakonec to bylo moc fajn. Nejdříve jsme zamířily do H&M, protože si Nadia ráno neuvědomila, že jedeme rovnou po škole a vzala si sukni, ve které by asi umrzla. Už jsem strašně dlouho nenakupovala v normálních obchodech. Občas navštívím Migros nebo třeba Herbstmesse a vánoční trhy, ale v obyčejném obchoďáku jsem tu snad ještě nebyla. Udělalo mi radost, když jsem si tam přihlížela nějaký speciální adventní kalendář s různými krémy a popisek byl jako první napsaný česky. Pak jsme zamířily ještě do druhého obchoďáku, kde jsme našly náhodou stojan s nápisem "vyfoťte se" a zdarma jsme si tam udělaly dvě společné fotky. Pak už jsme šly na trhy. Před operou je celá mini vesnička vytvořená ze stánků, které vypadají jako domečky. Je to skutečně takové malé město uprostřed velkého města. K večeři jsme si tam koupily tacos, protože už bylo všech těch Rösti a Wurstů až až. Ve skutečnosti mi Nadia nejdříve nabídla Raclette, pak jsme narazily na tacos a já jsem si nechtěla moc vymýšlet, tak jsem s tím souhlasila, i když ho normálně nejím. Prodavači byli pravděpodobně opravdu z Mexika a bylo to strašně dobré. Pak jsme si koupily ještě trochu cukroví. Celý trh byl blízko jezera, které vypadalo se vším okolním osvětlením moc hezky. Když jsem v září přestupovala v Zürichu cestou z AFS kempu, tak se mi jezero moc líbilo, ale neměla jsem čas na to, abych tam zůstala. Když jsem tu byla podruhé, tak pršelo a bylo zataženo. Moc se mi tu nelíbilo. Tenkrát bych klidně řekla, že Zürich úplně nestojí za návštěvu a Bern je o hodně lepší. Ale dneska se mi tam přeci jen líbilo. Navíc bylo město naprosto kouzelně ozdobené vánočními světýlky.
Pak jsme si cestou zpátky prohlédly trhy na nádraží a jely jsme domů. Přijely jsme do Basileje až kolem deváté. Nadia mi taky napsala vzkaz na vlajku. Už v tramvaji se mi po ní stýskalo. Měla jsem pocit, že jsme se mockrát neviděly, ale spočítala jsem, že jsme se setkaly celkem sedmkrát (když počítám i akce AFS). To je docela dobré, ne? Ona byla ta, kdo mi po dvou týdnech marného snažení při hledání kamarádů napsal, že mám místo hledání nové třídy prostě opravdu zabrat, mluvit se svými spolužáky co nejvíc a hlavně se nevzdávat. Zpočátku jsem tu třídu opravdu neměla ráda, ale teď tam mám tolik skvělých kamarádek. Nebojím se prohlásit, že jsem ještě nikdy nebyla v lepší třídě. A taky jsem měla nejlepší kontaktní osobu, jakou jsem si mohla přát. :)
Krásný světýlka!!! Luc
OdpovědětVymazat