Stý třetí den - Poslední Mittagskonzert s nečekaným "hostem"
Trochu nestíhám psát každý den, tak se to tentokrát pokusím zkrátit.
Ŝkola začala cvičením z matematiky. Těsně před hodinou přišel všem email, že musí náš učitel zůstat doma, protože mu onemocněl syn. Takže dvě hodiny volna? To jsem si myslela. Další hodinu mě a Byrona čekala velká prezentace na němčině, na kterou jsme se mohli připravit o dost lépe, tak jsem byla ráda, že to teď můžeme dohnat. Byron měl mít laborky z biologie, ale když viděl, že nám to odpadlo, tak dostal najednou pocit, že vlastně patří do naší skupiny, a zůstal se mnou připravovat prezentaci. Zbytek mé skupiny se zatím přesunul do třídy a dělali úkoly, které nám učitel na matematiku zadal. Kdyby nám v Čechách odpadly dvě hodiny, tak zajdeme pravděpodobně do kavárny. Možná to nedává smysl, proč se na ty úkoly nevrhnout rovnou a pak mít doma klid? No protože ve škole jsou kamarádi, tak proč s nimi netrávit čas zábavněji? Po chvíli jsme s Byronem usoudili, že je naše prezentace dostatečně připravená a taky jsme šli do třídy. Ale místo úkolů jsme hráli na počítači hru, při které se přenesete v Google mapách na nějaké náhodné místo na zemi, vidíte jak to tam vypadá a máte hádat, kde jste. Když se po tom místě začnete pohybovat, tak občas najdete např. nápisy, které Vám mohou dost pomoci. Jednou jsem na mapě označila místo, které bylo jen 13 metrů od místa, kam se moje postavička přenesla. Jindy jsem zase vůbec neměla čas a místo džungle v Peru jsem označila místo v Gambii (což je trochu úplně jiný kontinent). Ostatní celé dvě hodiny pracovali mlčky v programu na matematické grafy.
A pak přišla naše očekávaná prezentace. Nebylo to tak hrozné, šlo jen o to, abychom vybrali vhodný článek, nakopírovali ho pro všechny, společně ho přečetli a pak nechali třídu jednodušše diskutovat. Vybrali jsme článek o tom, že sociální média způsobují výměnným studentům stesk po domově. Bohužel se nám moc nedařilo diskuzi usměrňovat a všichni se dost překřikovali. To byla škoda, protože minule už mluvili celkem na úrovni. Učitelka jim vysvětlila, že pro nás není tak jednoduché zasahovat do diskuze, protože si třeba nejsme úplně jistí, co říct, ale zároveň nám velmi schválila téma, které jsme vybrali. Bylo dobře, že se nás ostatní ptali na pár otázek, takže jsem mohla odpovědět i těm, se kterými se normálně tolik nebavíme.
Pak jsem jela do Basileje na polední koncert. Měla jsem ještě trochu času, tak jsem se prošla na vánočním trhu. Frieda přinesla na koncert i saxofon, který jsme museli pak vrátit do půjčovny. Představte si, kdo dorazil těsně před začátkem koncertu? Z ničeho nic se tam objevil Juan! Skupinka výměnných studentů totiž chodila každé úterý společně na oběd do Markthalle. Já jsem tam byla jen jednou, protože se většinou domluvili dost pozdě a já už jsem Friedě slíbila, že půjdu na koncert. A tak často jsem se vymlouvala na koncert, až mi Juan nevěřil, že to opravdu existuje a šel se tam sám podívat. Koncert mi utekl velmi rychle, jako všechno v poslední době.
Pak jsme šly s Friedou vrátit saxofon, ale měli zrovna pauzu. Proto jsme se naobědvaly v thajské restauraci a přišly později. Cestou domů jsme se stavily v obchodě, kde prodávají celý rok vánoční ozdoby. Večer jsem měla španělštinu. Cestou domů jsem šla s mojí kamarádkou Lisou. Potkaly jsme nějakou její spolužačku a věděla jsem, že s ní jezdím velmi často tramvají. Ona si toho taky všimla no a teď už se známe. Věděla jsem, že si tu budu hledat kamarády postupně, ale nenapadlo mě, že potkám nové lidi i takhle na konci mého pobytu...
Ŝkola začala cvičením z matematiky. Těsně před hodinou přišel všem email, že musí náš učitel zůstat doma, protože mu onemocněl syn. Takže dvě hodiny volna? To jsem si myslela. Další hodinu mě a Byrona čekala velká prezentace na němčině, na kterou jsme se mohli připravit o dost lépe, tak jsem byla ráda, že to teď můžeme dohnat. Byron měl mít laborky z biologie, ale když viděl, že nám to odpadlo, tak dostal najednou pocit, že vlastně patří do naší skupiny, a zůstal se mnou připravovat prezentaci. Zbytek mé skupiny se zatím přesunul do třídy a dělali úkoly, které nám učitel na matematiku zadal. Kdyby nám v Čechách odpadly dvě hodiny, tak zajdeme pravděpodobně do kavárny. Možná to nedává smysl, proč se na ty úkoly nevrhnout rovnou a pak mít doma klid? No protože ve škole jsou kamarádi, tak proč s nimi netrávit čas zábavněji? Po chvíli jsme s Byronem usoudili, že je naše prezentace dostatečně připravená a taky jsme šli do třídy. Ale místo úkolů jsme hráli na počítači hru, při které se přenesete v Google mapách na nějaké náhodné místo na zemi, vidíte jak to tam vypadá a máte hádat, kde jste. Když se po tom místě začnete pohybovat, tak občas najdete např. nápisy, které Vám mohou dost pomoci. Jednou jsem na mapě označila místo, které bylo jen 13 metrů od místa, kam se moje postavička přenesla. Jindy jsem zase vůbec neměla čas a místo džungle v Peru jsem označila místo v Gambii (což je trochu úplně jiný kontinent). Ostatní celé dvě hodiny pracovali mlčky v programu na matematické grafy.
A pak přišla naše očekávaná prezentace. Nebylo to tak hrozné, šlo jen o to, abychom vybrali vhodný článek, nakopírovali ho pro všechny, společně ho přečetli a pak nechali třídu jednodušše diskutovat. Vybrali jsme článek o tom, že sociální média způsobují výměnným studentům stesk po domově. Bohužel se nám moc nedařilo diskuzi usměrňovat a všichni se dost překřikovali. To byla škoda, protože minule už mluvili celkem na úrovni. Učitelka jim vysvětlila, že pro nás není tak jednoduché zasahovat do diskuze, protože si třeba nejsme úplně jistí, co říct, ale zároveň nám velmi schválila téma, které jsme vybrali. Bylo dobře, že se nás ostatní ptali na pár otázek, takže jsem mohla odpovědět i těm, se kterými se normálně tolik nebavíme.
Pak jsem jela do Basileje na polední koncert. Měla jsem ještě trochu času, tak jsem se prošla na vánočním trhu. Frieda přinesla na koncert i saxofon, který jsme museli pak vrátit do půjčovny. Představte si, kdo dorazil těsně před začátkem koncertu? Z ničeho nic se tam objevil Juan! Skupinka výměnných studentů totiž chodila každé úterý společně na oběd do Markthalle. Já jsem tam byla jen jednou, protože se většinou domluvili dost pozdě a já už jsem Friedě slíbila, že půjdu na koncert. A tak často jsem se vymlouvala na koncert, až mi Juan nevěřil, že to opravdu existuje a šel se tam sám podívat. Koncert mi utekl velmi rychle, jako všechno v poslední době.
Pak jsme šly s Friedou vrátit saxofon, ale měli zrovna pauzu. Proto jsme se naobědvaly v thajské restauraci a přišly později. Cestou domů jsme se stavily v obchodě, kde prodávají celý rok vánoční ozdoby. Večer jsem měla španělštinu. Cestou domů jsem šla s mojí kamarádkou Lisou. Potkaly jsme nějakou její spolužačku a věděla jsem, že s ní jezdím velmi často tramvají. Ona si toho taky všimla no a teď už se známe. Věděla jsem, že si tu budu hledat kamarády postupně, ale nenapadlo mě, že potkám nové lidi i takhle na konci mého pobytu...
Komentáře
Okomentovat