Stý druhý den - Poslední Deutschkurs

Jak asi už tušíte, tak tu mám spoustu kamarádů hlavně mezi výměnnými studenty. Většinou s nimi mluvím anglicky. Ale jsou slova, která budeme už vždy říkat pouze německy. Typickým příkladem je "Bahnhof". Tady se totiž nesetkáváme ani na "nádraží", ani na "train station". Je to prostě jen "Bahnhof" (ideálně rovnou Bahnhof SBB, což znamená švýcarské spolkové železnice). Druhým příkladem je, jak už jste si mohli všimnout v nadpisu, Deutschkurs (kurz němčiny). A právě s ním se pojí většina mých skvělých vzpomínek, včetně těch dnešních, bohužel už posledních.
Začneme od školy. Měli jsme od půl desáté, což pro mě znamená, že tam jedu z nějakého prapodivného zvyku stejně už o půl deváté. Cestou jsem potkala Jenny a Michelle, které jely z Aesche stejnou tramvají jako já. Přijely dříve, aby se mohly učit na test z chemie. Taky jsem se na to chtěla aspoň trochu podívat, ale pak mi došlo, že tu stejně nebudu, až se bude opravený test rozdávat zpět, takže tentokrát je opravdu jedno, co dostanu. Místo toho jsem poslouchala německou audio knihu, kterou jsme si měli poslechnout právě kvůli kurzu němčiny.
Chemikář nám doporučil, abychom si na test připravili modely atomů uhlíku. V ČR nám jedou taky učitelka na matiku řekla, že si můžeme vyrobit vlastní krychle a použít je při testu jako pomůcku pro lepší orientaci, ale nikdo to neudělal. Ne že bychom všichni měli skvělé vnímání pro prostorové obrazce, ale spíš jsme byli líní připravit si něco navíc. To tady měli modely atomů uhlíku připravené skoro všichni.
První hodina byla biologie a pak už přišla obávaná chemie. První tři otázky jsem naprosto nedokázala odpovědět, tak jsem se toho trochu lekla, ale zbytek byl v pohodě.
Pak mi Byron oznámil, že musí net na Rotary meeting, kde bude mít prezentaci o svém pobytu tady. Měl to dobře připravené, ale celé v angličtině. Nějak to úplně nestíhal přeložit do němčiny. Když jsem se ho odpoledne zeptala, jak to dopadlo, tak o tom vůbec nechtěl mluvit... 😂
Kvůli téhle prezentaci jsem musela podniknout cestu na kurz sama. To bylo trochu divné, protože tentokrát to bylo prostě naposled, co jsem čekala na autobus č. 63, který mě vyzvedl přesně ve 12:31 a dovezl až do Muttenzu, kde jsem vystoupila na Genossenschaftstraße. (Vlastně jsme mohli vždy vystoupit už o zastávku dříve a asi by to bylo i blíž, ale fakt se nám líbil název "Genossenschaftstraße". 😁) Cestou jsem dostihla Emily, tak jsme šly spolu. Naposledy jsem vystoupala všech sedm pater. Hned jsem předala těm pár výměnným studentům, kteří tam už čekali, svou českou vlajku, na kterou mi napsali vzkazy. Někdo to pak stihl i po přestávce nebo po kurzu. Nakonec mi tam něco napsali úplně všichni, kromě Juana, který prostě odmítl počítat s variantou, že se tenhle týden už neuvidíme, takže mi napíše vzkaz až příště.
V naší pokročilé skupince chybělo bohužel spoustu lidí, protože všichni z Rotary byli přes víkend v Zermattu (a mají fotky s Matterhorn, které jim prostě závidím). Některé to prý dost unavilo. Učitel přinesl spoustu džusů, mandarinek a čokolády. Bylo to takové hodně na pohodu, ale pořád jsme se museli učit, protože následující dva týdny čekají ostatní děti zkoušky z němčiny. Poslední půl hodinu jsme hráli opět se skupinou začátečníků hru. Tentokrát to bylo prostě Jméno, město, zvíře, věc... No a pak jsem měla říct prostě všem ahoj. Misha z Japonska mi dokonce dala kytičku v květináči. U několika kamarádů doufám, zeže je ještě tenhle týden potkám, ale všechny asi ne. Je to zvláštní. Jména některých dětí jsem zjistila teprve před dvěma týdny, ale stejně bych tu s nimi chtěla minimálně do června zůstat. Sice jsem se na tomhle kurzu nic nového nenaučila, co se týče gramatiky, ale k opakování to bylo rozhodně dobré. A samozřejmě to bylo skvělé, protože jsem tam potkávala každý týden své kamarády. A večer, když to skončilo, jsme jeli obvykle společně do Basileje. A teď už je jako nikdy neuvidím? Všechny jsem pozvala do Čech, tak třeba se ještě někdy s někým potkám. A s těmi nejlepšími kamarády ještě tenhle týden určitě něco podnikneme...
Pak jsme jeli doobvykle Basileje na vánoční trhy. Tentokrát jsem místo Byrona a Emily zvolila jinou skupinku dětí, se kterými se nevidím každý den. Tibor z Maďarska, Kiki z Thajwanu, Celeste z Peru, Pongg z Thajska, Gio z Filipín, Sára z Hondurasu Jamie z Austrálie no a pak prostě Juan. Bylo to jako kdyby se vrátilo Herbstmesse. Ale mělo to kouzelnější atmosféru. Na druhou stranu chyběly všechny ty atrakce. Jen tak jsme se tam asi hodinu procházeli. Pak museli jet kamarádi postupně domů, tak jsem se se všemi rozloučila. Zůstala jsem tam jen s Juanem a Ponggem, kteří jeli stejnou tramvají. Pongg seděl vedle mě celé tři měsíce na kurzu němčiny. Říkal, že beze mě snad nikdy nepochopí žádný úkol (kurz němčiny je taková výjimka, kde můžu ostatním ještě radit, ve škole musí naopak Švýcaři radit mně). Když přišla chvíle, kdy musel vystoupit z tramvaje, tak jsem měla pocit, že už ho tenhle týden nepotkám. A bylo mi z toho smutno, protože jsme se spolu bavili opravdu každý týden. Poslední, co mi řekl bylo: "Experience make you strong." (V angličtině je stejné slovo pro zážitek a zkušenost, takže to znamená něco ve stylu "Díky zážitkům/zkušenostem budeš silnější.) Bylo to úplně jak od nějakého filozofa. Ptala jsem se ho, kde to četl, ale údajně si to vymyslel. To mě od toho vždy usmívajícího se a většinou dost zmateného Thajce překvapilo. 😂 A pak už jsme si prostě jen mávali z okna a nemohli jsme nic říct. Ale jednou se někde snad potkáme.
O zastávku později vystoupil i Juan, ale toho ještě určitě uvidím, protože potřebuju jeho zprávu na svou vlajku. Mějte se nádherně a važte si každé chvíle se svými kamarády, protože je spoustu lidí, co by cestovalo na druhou stranu světa jen proto, aby se mohli aspoň setkat. (Dostala jsem už pozvání do Číny, Malajsie, Japonska, Colorada, Jižní Karolíny a spousta dalších míst...😍)