Stý sedmý den - vánoční zázrak
Poslední den, který můžu celý strávit ve Švýcarsku. Frieda šla dneska se spolkem turistů na tůru, kterou sama připravila. Byly jsme domluvené, že s ní nepůjdu, protože jsem si potřebovala dobalit, koupit pár suvenýrů a potkat několik kamarádů. Když jsem se vzbudila, tak byla Frieda už pryč. K snídani mi nechala typické vánoční pečivo. Vypadá to jako panáček z kynutého těsta. Na stole už stál adventní věnec, ale já pořád nevěřím tomu, že už přišel prosinec.
V deset jsme se setkaly s Mishou a Rin v Basileji. Byly jsme domluvené, že půjdeme na Vánoční trhy, ale já jsem chtěla ještě stihnout jít na Münsterturm. Pamatujete si na takový ten velký červený kostel se dvěma věžičkami? Je vidět skoro na všech fotkách, na kterých je řeka Rýn. Skoro by se dalo říct, že je to dominanta Basileje. Na obou věžích je vyhlídka a učitel z kurzu němčiny nám řekl, že by tam měl každý z nás zajít. Nadia mi to taky doporučila, tak jsem to chtěla ještě stihnout. Když jsme přišly před kostel, tak jsme zjistily, že otevírá až o půl dvanácté. Tak jsme si zatím prohlédly pár stánků, ale většina byla ještě zavřených. To nebyl úplně ideální začátek. Pak jsme zjistily, že je někde v Basileji strom přání. Tak jsme ho šly hledat a každá jsme na něj pověsila lístek s přáním. Pak jsme ještě navštívily hračkářství. Vlastně ani nevím, proč tam holky chtěly, ale byl to pro mě takový návrat do doby, kdy jsem trávila spoustu času pozorováním hraček v hračkářství. Pak jsme šly do obchodu, kde prodávají po celý rok vánoční ozdoby. Je to velké, krásné, ale samozřejmě drahé. Pak jsme se vrátily ke kostelu a zjistily jsme, že je tam nějaká speciální bohoslužba a musíme čekat další půl hodiny venku. Tentokrát už byly naštěstí stánky otevřené, takže jsme si mohly prohlédnout spoustu zajímavého zboží. Kostel nakonec otevřely se zpožděním a ještě ke všemu nechali věž dalších deset minut uzavřenou. Docela se divím, že jsme se nakonec vůbec dočkaly. Ale stálo to za to. Výhled byl krásný. Už chápu, proč se tam může chodit minimálně po dvojicích. Schody se neustále zužovaly a nakonec už to bylo docela nebezpečné. Nic pro klaustrofobiky. Pak se s námi musela Misha rozloučit a jela na oběd domů. S Rin jsme šly ještě na další náměstí na druhé straně řeky. Také tam měly být trhy, ale byly tam jen tři stánky, tak jsme to zase obrátily zpět. Na Barfüsserplatzu (náměstí s asi nejvíce stánky) jsem si koupila typický Wurst (něco jako bílá klobása). Pak se nám po několika pokusech dovolal Juan. Setkali jsme se právě ve chvíli, kdy přijížděla Lee z Malajsie, ale Rin musela taky na oběd domů. Takže jsem šla s Juanem a Lee koupit suvenýry. Pak jsme zašli do kavárny na střeše Coopu.
Chtěla jsem se potkat ještě s Byronem. Nepřišlo mi však správné, abych přišla poslední den domů pozdě (ve středu jsem přijela z Zürichu před desátou, ve čtvrtek přišla Frieda pozdě, včera jsem měla rozlučku a dneska mi tedy připadalo, že bych se měla vrátit brzy a strávit poslední večer s Friedou. Jenže Byron pracoval na trzích v Dornachu (bylo to nějaké povinné dobrovolničení s Rotary). Dornach je asi půl hodiny tramvají od Basileje. Byron měl skončit ve čtyři. To znamená, že by přijel nejdříve o půl páté a po chvíli bych musela odjet.
Tak jsme se domluvili, že za ním ve čtyři přijedeme. Cestou jsem ještě chtěla sehnat dárek pro Friedu. Představovala jsem si květinu v květináči, protože jsme spolu jednou byly v květinářství a ona nadávala, že řezané květiny nevydrží dlouho čerstvé. Napadlo mě, že se stavíme v Migros květinářství na nádraží. Ale tam jsme žádný vhodný dárek nenašli. Tak jsme popojeli pár zastávek dál do Migros parku. To je obchoďák, vedle kterého stojí Obi. Tam bylo zase kytek a květináčů až moc. Bylo těžké si vybrat. Před Migros stálo spoustu lidí. Všimli jsme si, že se všichni chtějí vyfotit se Santa Clausem. To mi na Švýcarsko nesedělo. Přeci jen tam nosí dárky také Ježíšek. Pak jsme si ale všimli obrovského Coca cola kamionu. Bylo to trošku jako ze snu. Od mala jsem viděla reklamy s tím, že máme sledovat Coca cola kamion, který jezdí po světě, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych ho mohla opravdu náhodou vidět. A tohle byla totální náhoda. Přeci jen to nebyl obchoďák v centru města a skoro nikdy jsem tam nechodila.
Ale bohužel jsme tam strávili až moc času, přesto že jsme spěchali.
Do Dornachu jsme se dostali až v pět. Vystoupila jsem na nádraží uprostřed ničeho, okolo bylo jen pár domů. Netušila jsem, kde jsou trhy. Snažila jsem se Byrona kontaktovat, ale neměla jsem internet a on zase nemá číslo, aby se mu dalo normálně zavolat. Tak nějak jsem tušila, že Byron nečekal celou hodinu. Vlastně jsem Juanovi a Lee slíbila, že se setkáme na vánočních trzích v Basileji. Místo toho jsem je tahala po květinářstvích a teď jsme skončili někde v Dornachu? To mě trochu deprimovalo. Říkala jsem si, že hledat místní vánoční trh je už trochu zbytečné, ale zeptali jsme se několika lidí na cestu, šli jsme někam asi půl hodiny a nakonec jsme to našli. Ale žádní výměnní studenti tam nebyli. Bylo to zajímavé, stánky byly mnohem primitivnější než v Basileji a něco prodávali dokonce školáci. Vyfotili jsme pár fotek se stromečkem a zklamaně šli domů. Ale pak jsem si všimla cedulky: "Pokud chcete zjistit více, běžte do Rotary stánku". To mi dalo naději.
Po chvíli jsme skutečně našli Rotary stánek. Byla to spíš malá restaurace. Vlastně nejzapadlejší restaurace, co jsem kdy viděla. Bylo opravdu nepravděpodobné, že by byl Byron pořád uvnitř. Byli tam jen nějaké starší paní. Ale to by nebyl Juan, aby se nezeptal. Po pravdě o Byronovi nikdo moc nevěděl. Ale pak se šla jedna paní podívat do kuchyně. A hádejte, kdo tam nepovšimnutě umýval nádobí o hodinu déle, než bylo nutné? Přesně tak, můj nejlepší kamarád! Vůbec nechápal, jak jsme ho tam mohli najít. Ukázalo se, že ho měl jeho hostitelský táta vyzvednout ve čtyři, ale pak se vymlouval na to, že to bylo nedorozumění (což dělá skoro pořád) a vůbec pro něj nepřijel. Takže jsme šli společně domů. V Dornachu jsem se na nádraží rozloučila s Lee, která jela na druhou stranu. Juan a Byron se rozhodli, že mi přijdou ještě zamávat na nádraží. Juan se chtěl pro jistotu rozloučit, ale Byron počítal s tím, že se ještě potkáme. Poslední věc, co jsme si tenkrát v té tramvaji řekli, bylo něco ve stylu: "Doufám, že se teď dlouho neuvidíme." No a co osud nechtěl, představte si, že se nám to splnilo. Tenkrát jsem viděla Byrona naposledy...
Cestou jsem venku napsala Friedě na květináč poděkování. Přenést kytku nepozorovaně dovnitř a pak ji schovat do rána nebylo jednoduché. Ale povedlo se mi to. Ani poslední večer se nám nepodařilo najít nějaké téma ke konverzaci. Naštěstí to pak zachránila Ula (Friedina kamarádka), která se se mnou přišla rozloučit. Je opravdu moc milá. Odešla až po desáté. Pak jsme ještě musely vyřídit pár formalit jako odevzdání klíče a dobalení věcí. Moji poslední noc ve Švýcarsku jsem usnula poměrně pozdě.
V deset jsme se setkaly s Mishou a Rin v Basileji. Byly jsme domluvené, že půjdeme na Vánoční trhy, ale já jsem chtěla ještě stihnout jít na Münsterturm. Pamatujete si na takový ten velký červený kostel se dvěma věžičkami? Je vidět skoro na všech fotkách, na kterých je řeka Rýn. Skoro by se dalo říct, že je to dominanta Basileje. Na obou věžích je vyhlídka a učitel z kurzu němčiny nám řekl, že by tam měl každý z nás zajít. Nadia mi to taky doporučila, tak jsem to chtěla ještě stihnout. Když jsme přišly před kostel, tak jsme zjistily, že otevírá až o půl dvanácté. Tak jsme si zatím prohlédly pár stánků, ale většina byla ještě zavřených. To nebyl úplně ideální začátek. Pak jsme zjistily, že je někde v Basileji strom přání. Tak jsme ho šly hledat a každá jsme na něj pověsila lístek s přáním. Pak jsme ještě navštívily hračkářství. Vlastně ani nevím, proč tam holky chtěly, ale byl to pro mě takový návrat do doby, kdy jsem trávila spoustu času pozorováním hraček v hračkářství. Pak jsme šly do obchodu, kde prodávají po celý rok vánoční ozdoby. Je to velké, krásné, ale samozřejmě drahé. Pak jsme se vrátily ke kostelu a zjistily jsme, že je tam nějaká speciální bohoslužba a musíme čekat další půl hodiny venku. Tentokrát už byly naštěstí stánky otevřené, takže jsme si mohly prohlédnout spoustu zajímavého zboží. Kostel nakonec otevřely se zpožděním a ještě ke všemu nechali věž dalších deset minut uzavřenou. Docela se divím, že jsme se nakonec vůbec dočkaly. Ale stálo to za to. Výhled byl krásný. Už chápu, proč se tam může chodit minimálně po dvojicích. Schody se neustále zužovaly a nakonec už to bylo docela nebezpečné. Nic pro klaustrofobiky. Pak se s námi musela Misha rozloučit a jela na oběd domů. S Rin jsme šly ještě na další náměstí na druhé straně řeky. Také tam měly být trhy, ale byly tam jen tři stánky, tak jsme to zase obrátily zpět. Na Barfüsserplatzu (náměstí s asi nejvíce stánky) jsem si koupila typický Wurst (něco jako bílá klobása). Pak se nám po několika pokusech dovolal Juan. Setkali jsme se právě ve chvíli, kdy přijížděla Lee z Malajsie, ale Rin musela taky na oběd domů. Takže jsem šla s Juanem a Lee koupit suvenýry. Pak jsme zašli do kavárny na střeše Coopu.
Chtěla jsem se potkat ještě s Byronem. Nepřišlo mi však správné, abych přišla poslední den domů pozdě (ve středu jsem přijela z Zürichu před desátou, ve čtvrtek přišla Frieda pozdě, včera jsem měla rozlučku a dneska mi tedy připadalo, že bych se měla vrátit brzy a strávit poslední večer s Friedou. Jenže Byron pracoval na trzích v Dornachu (bylo to nějaké povinné dobrovolničení s Rotary). Dornach je asi půl hodiny tramvají od Basileje. Byron měl skončit ve čtyři. To znamená, že by přijel nejdříve o půl páté a po chvíli bych musela odjet.
Tak jsme se domluvili, že za ním ve čtyři přijedeme. Cestou jsem ještě chtěla sehnat dárek pro Friedu. Představovala jsem si květinu v květináči, protože jsme spolu jednou byly v květinářství a ona nadávala, že řezané květiny nevydrží dlouho čerstvé. Napadlo mě, že se stavíme v Migros květinářství na nádraží. Ale tam jsme žádný vhodný dárek nenašli. Tak jsme popojeli pár zastávek dál do Migros parku. To je obchoďák, vedle kterého stojí Obi. Tam bylo zase kytek a květináčů až moc. Bylo těžké si vybrat. Před Migros stálo spoustu lidí. Všimli jsme si, že se všichni chtějí vyfotit se Santa Clausem. To mi na Švýcarsko nesedělo. Přeci jen tam nosí dárky také Ježíšek. Pak jsme si ale všimli obrovského Coca cola kamionu. Bylo to trošku jako ze snu. Od mala jsem viděla reklamy s tím, že máme sledovat Coca cola kamion, který jezdí po světě, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych ho mohla opravdu náhodou vidět. A tohle byla totální náhoda. Přeci jen to nebyl obchoďák v centru města a skoro nikdy jsem tam nechodila.
Ale bohužel jsme tam strávili až moc času, přesto že jsme spěchali.
Do Dornachu jsme se dostali až v pět. Vystoupila jsem na nádraží uprostřed ničeho, okolo bylo jen pár domů. Netušila jsem, kde jsou trhy. Snažila jsem se Byrona kontaktovat, ale neměla jsem internet a on zase nemá číslo, aby se mu dalo normálně zavolat. Tak nějak jsem tušila, že Byron nečekal celou hodinu. Vlastně jsem Juanovi a Lee slíbila, že se setkáme na vánočních trzích v Basileji. Místo toho jsem je tahala po květinářstvích a teď jsme skončili někde v Dornachu? To mě trochu deprimovalo. Říkala jsem si, že hledat místní vánoční trh je už trochu zbytečné, ale zeptali jsme se několika lidí na cestu, šli jsme někam asi půl hodiny a nakonec jsme to našli. Ale žádní výměnní studenti tam nebyli. Bylo to zajímavé, stánky byly mnohem primitivnější než v Basileji a něco prodávali dokonce školáci. Vyfotili jsme pár fotek se stromečkem a zklamaně šli domů. Ale pak jsem si všimla cedulky: "Pokud chcete zjistit více, běžte do Rotary stánku". To mi dalo naději.
Po chvíli jsme skutečně našli Rotary stánek. Byla to spíš malá restaurace. Vlastně nejzapadlejší restaurace, co jsem kdy viděla. Bylo opravdu nepravděpodobné, že by byl Byron pořád uvnitř. Byli tam jen nějaké starší paní. Ale to by nebyl Juan, aby se nezeptal. Po pravdě o Byronovi nikdo moc nevěděl. Ale pak se šla jedna paní podívat do kuchyně. A hádejte, kdo tam nepovšimnutě umýval nádobí o hodinu déle, než bylo nutné? Přesně tak, můj nejlepší kamarád! Vůbec nechápal, jak jsme ho tam mohli najít. Ukázalo se, že ho měl jeho hostitelský táta vyzvednout ve čtyři, ale pak se vymlouval na to, že to bylo nedorozumění (což dělá skoro pořád) a vůbec pro něj nepřijel. Takže jsme šli společně domů. V Dornachu jsem se na nádraží rozloučila s Lee, která jela na druhou stranu. Juan a Byron se rozhodli, že mi přijdou ještě zamávat na nádraží. Juan se chtěl pro jistotu rozloučit, ale Byron počítal s tím, že se ještě potkáme. Poslední věc, co jsme si tenkrát v té tramvaji řekli, bylo něco ve stylu: "Doufám, že se teď dlouho neuvidíme." No a co osud nechtěl, představte si, že se nám to splnilo. Tenkrát jsem viděla Byrona naposledy...
Cestou jsem venku napsala Friedě na květináč poděkování. Přenést kytku nepozorovaně dovnitř a pak ji schovat do rána nebylo jednoduché. Ale povedlo se mi to. Ani poslední večer se nám nepodařilo najít nějaké téma ke konverzaci. Naštěstí to pak zachránila Ula (Friedina kamarádka), která se se mnou přišla rozloučit. Je opravdu moc milá. Odešla až po desáté. Pak jsme ještě musely vyřídit pár formalit jako odevzdání klíče a dobalení věcí. Moji poslední noc ve Švýcarsku jsem usnula poměrně pozdě.
Poslední fotka hlavního basilejského nádraží, kolem kterého jsem jezdila několikrát týdně. I uvnitř je moc hezké.
Komentáře
Okomentovat