Stý jedenáctý den - Goodbye party

Ráno jsme opět začali snídaní, po které jsme se rozdělili do skupinek podle našich workshopů. Já jsem šla opět na workshop meditace. Nejdřív jsme sháněli sedací pytle. Bez nich by to už nebylo ono. Dívali jsme se na deset různých videí a pak jsme o nich diskutovali. Tentokrát jsme si trochu odpočinuli od EU. Videa se týkala všeobecných problémů. Např.: rasismu, uprchlíků, války, homosexuálů, sexismu, přírodních katastrof, ekologických problémů,... Během své výměny jsem potkala spoustu lidí, kteří naprosto změnili můj názor na některé skupiny lidí. Když mi spolužák Shef vypravoval, jak se sestrou a mamkou utíkali z Afghánistánu, když na byl černoch Jöel jediný spolužák, který se ke mně nechoval chladně, když mi Lee z Malajsie řekla, že jsem její nejlepší kamarádka, když po mně kamarád chtěl, abych mu zjistila jméno toho podle něj hrozně roztomilého kluka, který se mnou zpíval ve sboru.
To byly okamžiky, které mi otevřeli oči. Protože nezáleží na tom, odkud jste a jak žijete. Mnoho faktorů, které nás zdánlivě rozdělují, je naprosto nepodstatných, když si hledáte kamarády. Naopak. To, s čím jste se doma vůbec nesetkávali, může být najednou velmi zajímavé a obohacující. Věřím, že před rokem by se mě podobné diskuze dotýkaly úplně jinak.
Pak jsme začali pracovat na projektu "Changemakers in action". Měli jsme přijít s projektem, kterým obohatíme náš region. Původně jsme to měli dělat sami, nebo v malých skupinkách podle zemí. Ale na mém workshopu jsem byla z Čech sama a neměla jsem moc nápadů. Nakonec se to tak nějak různě pospojovalo a nikomu ani nevadilo, že jsme nebyli rozděleni podle zemí. Já jsem byla se dvěma Němkami. Přišlo mi, že k nim máme mentalitou a umístěním docela blízko.
Chtěly vytvořit školní klub, kam by mohly chodit nadšení ekologové, diskutovat o svých nápadech a pak je společně realizovat. V Německu prý něco takového někde už funguje. Snažila jsem se pro tento nápad taky nadchnout, ale přeci jen si nemyslím, že by se do podobného klubu u mě ve škole někdo přihlásil. Sama bych tam asi nechtěla trávit čas navíc, protože si nemyslím, že by to něčemu pomohlo.
Pak byl oběd, opět bageta. Po obědě jsme měli vytvořit krátkou prezentace o našich projektech a pak jsme je prezentovali ostatním ve velkém sálu. Naštěstí jsme nemuseli mluvit před celým sálem, ale jen v malých skupinkách. Některé projekty se mi fakt líbily (např. festival, na kterém bude jen zdravé jídlo, meditace a jóga, nebo nápad, že by mělo být na každém nápoji nakresleno počet kostek cukru, které nápoj obsahuje). A něco bylo prostě jen vtipné. V Belgii se mluví francouzsky a vlámsky. I když se vlámštinou nikde jinde nedomluvíte (možná budete trochu rozumět v Holandsku), tak je tahle část považovaná za mnohem zajímavější a hezčí. Potvrdila mi to i jedna holka, která byla na výměně ve francouzské části. Navíc jsou Vlámové hodně otevření a nebojí se ničeho, takže přišli s projektem "Flexit". Možná už tušíte, že se snažili prosadit oddělení vlámské Belgie od francouzské.
Pak přišla naše poslední re-group chvíle. Napsali jsme si vzájemně vzkazy na vlajky. Byl to fajn pocit, konečně jsem mohla taky něco napsat. Po čtyřech dnech jsme se v této cca osmičlenné skupince už hodně dobře znali.
Pak byl poslední workshop. My, modří sobové, jsme byli společně s červenými soby. Bavili jsme se o návratu domů, o očekáváních, zážitcích, aklimatizaci. Kreslili jsme křivku toho, jak se během těch třech měsíců měnila naše nálada. Vždycky nadhoili nějaké téma a pak jsme to měli v kroužku postupně okomentovat. Ze začátku mi to moc nesedělo, ale nakonec se mi to vlastně moc líbilo. Každý získal prostor na svůj názor a ostatní nám mohli poradit. Kdybychom se o tom bavili všichni najednou formou diskuze, tak bych se asi nikdy neodhodlala něco říct. Ještě jsme se naposledy bavili o tom, jak se nám co líbilo a pak už byla večeře.
Po večeři přišla dlouhá pauza. O půl jedenácté jsme měli přijít před velký sál v černém, bílém nebo stříbrném oblečení. Každý jsme dostal klapky na oči. Po malinkatých skupinkách nás dovedli do sálu a pomalovali nám obličej. Já jsem byla hned v té první, takže jsem tam musela hrozně dlouho sedět a čekat. Pořád jsme nic neviděli. Áďa si zkrátila chvíli tím, že začala tleskat do ritmu "We will we will rock you". Přidala jsem se k ní a podařilo se nám tím roztleskat úplně celý sál "slepých" lidí. To tak nějak vyjadřovalo myšlenku celého soustředění. I jedinec dokáže prosadit změnu. Bylo vtipné, jak jsme se snažili zjistit, kdo sedí vedle nás. Takže jsme se třeba ptali: Tvůj hlas znám... odkud jsi? Z Německa. A byla jsi ve Španělsku? Jo! A pak se někdo další zeptal: Která to je? Ta, co byla ve Španělsku. Ale já nevím, která z nich kde byla...
No a pak nám najednou řekli ať si sundáme pásky! A protože bylo už pozdě, tak pokračování nechám na další článek. :)