Stý desátý den - Výlet do Bruselu
Po delší době zase přidávám článek na svůj blog, tak doufám, že se k tomu ještě aspoň někdo náhodou dostane. Přeneseme se zpátky do 30. listopadu a budeme pokračovat v mém belgickém dobrodružství. Připomínám, že jsme skončili uprostřed závěrečného kempu. Jsme tedy ve fázi, kdy jsem se už rozloučila se svým švýcarským životem, i když jsem mému odjezdu ještě nemohla uvěřit, ale ještě jsem se neviděla s nikým z Čech.
Dnes jsme si dali velkou snídani a pak jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli na živo hru kahoot. Běžně to spočívá v tom, že se každý přihlásí na svém mobilu na internet a pak se na velké obrazovce objevují otázky a vy musíte odpovídat tím, že na svém mobilu zvolíte správnou odpověď. Problém byl v tom, že nás bylo opravdu hodně, takže se ta aplikace hodně sekala. Proto se to tentokrát vyřešilo tak, že si tři dobrovolníci vzali do ruky papír s určitým symbolem. Stejné symboly byly i u jednotlivých odpovědí. Šli jsme tedy vždy k tomu dobrovolníkovi, u kterého byl symbol, který podle nás označoval správnou odpověď. Takže tak trochu stačilo chodit s většinou. Většina otázek se týkala EU a Evropského parlamentu. Každý dobrovolník vždy chtěl, aby šli všichni k němu, i když bylo třeba všem jasné, že je ta odpověď nesprávná. (Např.: Co dělají poslanci v Evropském parlamentu? Za A rozhodují o záležitostech EU za B spí za C scházejí se na kafe. I když možná je na každé té odpovědi přeci jen něco bude.)
Pak už si šli všichni pro teplé oblečení a pasy, které nám dobrovolníci několikrát překontrolovávali, i když je po nás nakonec v žádné z evropských institucí nechtěli. Pak už jsme postupně nastupovali do několika autobusů a odjeli do Bruselu. Konečně jsme byli zpátky v "reálném světě". Celou neděli jsme totiž strávili na cestě ve vlacích, letadlech a autobusech a od příjezdu jsme byly jen v obrovské ubytovně (bylo nás tam celkem asi 170 a vyznat jsme se tam pořádně dokázali až po třech dnech). Je pravda, že "reálný svět" to pořád úplně nebyl. Přeci jen jsem byla poprvé v Bruselu a všechno jsme tam dělali v různě velkých skupinkách výměnných studentů, i když jsme už pomalu přestávali oficiálně být výměnnými studenty. Nejprve se celý náš camp sešel před budovou Parlamentaria, kde jsme se různě fotili. AFS je hodně známé energizery, což jsou takové kraťoučké skupinové aktivity, při kterých se mají všichni zasmát a načerpat novou energii. Většinou se jedná o něco pohybového. Vtipné je, že z energizerů vlastně nikdo moc nadšený není, ale stejně se pořád opakují.
A už jsem Vám říkala, že spoustu studentů tenhle camp trochu bojkotovalo? Představte si tedy 150 dětí, jak stojí v obrovském kruhu před váženou budovou Parlamentaria, kolem které prochází většina lidí v obleku, a uprostřed tohoto kruhu se nás snaží 15 dobrovolníků rozpohybovat nějakým komickým tancem s vtipnou hudbou. Jediný, kdo si s sebou vzal reproduktor, byl někdo, kdo byl ze Srbska a jel na výměnu do Ruska. A jak už jsem asi psala, tak všichni, co si vybrali Rusko byli prostě s nadsázkou trochu dost jiní. Takže i ten ruský rap byl dost jiný.
Pak jsme každý dostal malou igelitku s obědem a svačinou, trochu jsme se najedli a rozdělili jsme se na dvě skupiny. My jsme šli do Evropského parlamentu, druhá skupina do nějaké jiné instituce EU, kde měli prý velmi nudnou dlouhou přednášku. Třetí skupina, ve které bylo i pár mých kamarádů se vydala do velkého muzea o EU, které bylo prý velmi atraktivní a zajímavé.
My jsme museli projít stejnou kontrolou jako na letišti a pak už jsme čekali v budově parlamentu na všechny ostatní. Po chvíli tam procházelo pár dětí se stejnými jmenovkami, jako jsme měli my. Ale nikdy předtím jsem je neviděla. Po chvíli mi došlo, že mi máme jmenovky na červených šňůrách a oni na modrých. Byl to druhý camp, ve kterém jsem měla pár kamarádů, kteří byli také ve Švýcarsku! Bohužel nebyl čas na žádné povídání, dobrovolníci mezi námi vytvořili skoro bariéru a druhý camp mohl jen rychle pokračovat v prohlídce. To bylo skoro jak z nějakého filmu. Ale nevadilo nám to, protože v plánu na odpoledne bylo i společné focení.
Pak jsme si šli sednout do místnosti, kde se nás ujal jeden průvodce a bavil se s námi o parlamentu a celkově o EU. Ukázal nám k tomu i prezentaci. On sám byl Maďar, který se přestěhoval do Bruselu. Bylo úžasné poslouchat tuto debatu, protože ať už zmínil jakoukoli zemi, tak byl přítomný někdo, kdo z té země buď pochází, nebo v ní byl na výměně. Díky tomu jsme mohli přidávat vlastní zkušenosti.
Pak jsme šli do samotné zasedací místnosti parlamentu. Zajímavé byly místnůstky po stranách sálu (něco jako skyboxy), ve kteréch se všechno překládalo do všech jazyků EU. Když jsme tam byli my, tak tam žádní poslanci nebyli. Slyšela jsem pár vtipů o tom, že v Bruselu často potkáte poslance EU, aniž byste o tom vůbec věděli (třeba ve frontě v obchodě). Byl to moc krásný sál. Pak jsme se ještě venku jako celá skupina (cca 50 lidí) vyfotili.
Pak jsme šli navštívit Parlamentarium, což je muzeum hned vedle parlamentu. Bylo to jak o institucích EU, tak o EU jako takové. Myslím, že se tam postupně vystřídaly úplně všechny skupiny. Dostali jsme audio průvodce v našich jazycích (po dlouhé době čeština). Tenkrát už jsem měla za sebou spoustu rozhovorů s ostatními Čechy z campu, takže mi to až tak divné nepřišlo. Už jsem z toho ani neměla takovou radost, protože jsem věděla, že odteď už bude většina věcí česky. Naopak mi už začínala chybět němčina (ano, i to se může skutečně stát). Tohle muzeum se mi moc líbilo. Ještě bych se tam někdy vydala znovu, protože jsme měli bohužel jen málo času. První část jsem si prohlížela důkladně, ale nejvíce zábavný byl spíš konec, na který už mi nezbylo moc času.
Pak přešel celý náš camp přes město a před královským palácem jsme se konečně setkali s druhým campem.
V tu chvíli jsem viděla naposledy ty, co se mnou strávili minulou středu na závěrečném soustředění v Zürichu. Taky jsem zjistila, že jsou v druhém campu ještě 3 další Češi. (Natka, která byla v Belgii, Max ve Francii a Honza v Irsku.) Kromě nich tam bylo asi 140 nových dětí, které jsem jsem neznala. Bavili jsme se ve skupince Čechů a najednou k nám přiběhly 4 děti a volaly česky: "Ahoj! Jak se máš? Dobže a ty?" Byly z Itálie (nepřekvapilo nás to, tak 40% dětí tu bylo z Itálie), strávili svou výměnu v ČR a byli z toho nadšení. Pak jsme se vyfotili. To trvalo, protože nás bylo 300. Pak jsme se museli opět rozloučit a některé mé kamarády z letadla jsem už nepotkala.
Rozdělili jsme se zpátky do malinkých skupinek (Re-groups). Dobrovolník s námi šel jen kvůli bezpečnosti, ale jinak jsme si mohli vybrat, co chceme vidět. Byla zima a měli jsme tři hodiny. Nejdříve jsme šli do centra. Nikdo vlastně moc nevěděl, kam jdeme, ale měli jsme štěstí, že v naší skupince byla i holka z Belgie, která se tu vyznala. Na takovém velkém náměstí právě probíhala světelná show. Hledali jsme vánoční trhy, ale nějak se nám to nepovedlo. Nakonec jsme šli na hranolky, do obchodu se suvenýry, podívat se na místní Notre-dame, několikrát jsme se omylem potkali se skupinou tří dobrovolníků, kteří nevedli žádnou Re-group a nakonec jsme si ještě dali vafle. Bylo fajn, že nám hranolky i vafle zaplatilo AFS.
Pak jsme měli sraz v parku s ostatními. Povídala jsem si tam s Galou, protože jsme přišli moc brzy. Gala je Češka, ale částečně i Srbka a byla tři měsíce v Itálii. Italská kultura mi přijde hodně lákavá, ale překvapilo mě, že mi Gala vyvrátila vlastně úplně všechno, co jsem si kdy o Itálii myslela. Jídlo prý nebylo tak dobré, jak se říká, lidé nebyli usměvaví ani otevření, nemohla moc cestovat... Stejně se jí tam několik věcí líbilo a i když to nečekala, tak jí to dost změnilo k lepšímu. Díky tomu si teď aspoň váží svého života v Praze.
Pak už jsme se tam všichni setkali, spočítali se a jeli zpátky do campu. Na cestě zase nechyběl ten děsivý ruský rap (nějak jsme omylem seděli vždy blízko repráku). Už po několikáté jsem slyšela příběh nějakého Milana z Belgie, kterého v Rusku okradli, když slavil narozeniny. Zní to hrozně, ale když se tím doslova chlubí už počtvrté a vy už tu historku znáte nazpamět, tak je to vlastně vtipné. Ještě to vyprávěl tak namyšleně, že se tomu všichni okolo jen smáli. Vždycky když už jsem chtěla spát, tak zase přidal nějakou blbost, kterou rozesmál půlku autobusu. Takže jestli plánujete jet na výměnný pobyt do Ruska, tak mátepřipravit úplně na všechno. Vrátili jsme se asi v deset. Mohli jsme jít spát, zúčastnit se talent show nebo movie night. Já jsem šla na movie night, leželi jsme ve velkých sedacích vacích a promítal se film Moana, což je pohádka od Disneyho. Dostali jsme i popcorn. Všichni u toho napůl usínali. Ale byl to moc hezký film.
Dnes jsme si dali velkou snídani a pak jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli na živo hru kahoot. Běžně to spočívá v tom, že se každý přihlásí na svém mobilu na internet a pak se na velké obrazovce objevují otázky a vy musíte odpovídat tím, že na svém mobilu zvolíte správnou odpověď. Problém byl v tom, že nás bylo opravdu hodně, takže se ta aplikace hodně sekala. Proto se to tentokrát vyřešilo tak, že si tři dobrovolníci vzali do ruky papír s určitým symbolem. Stejné symboly byly i u jednotlivých odpovědí. Šli jsme tedy vždy k tomu dobrovolníkovi, u kterého byl symbol, který podle nás označoval správnou odpověď. Takže tak trochu stačilo chodit s většinou. Většina otázek se týkala EU a Evropského parlamentu. Každý dobrovolník vždy chtěl, aby šli všichni k němu, i když bylo třeba všem jasné, že je ta odpověď nesprávná. (Např.: Co dělají poslanci v Evropském parlamentu? Za A rozhodují o záležitostech EU za B spí za C scházejí se na kafe. I když možná je na každé té odpovědi přeci jen něco bude.)
Pak už si šli všichni pro teplé oblečení a pasy, které nám dobrovolníci několikrát překontrolovávali, i když je po nás nakonec v žádné z evropských institucí nechtěli. Pak už jsme postupně nastupovali do několika autobusů a odjeli do Bruselu. Konečně jsme byli zpátky v "reálném světě". Celou neděli jsme totiž strávili na cestě ve vlacích, letadlech a autobusech a od příjezdu jsme byly jen v obrovské ubytovně (bylo nás tam celkem asi 170 a vyznat jsme se tam pořádně dokázali až po třech dnech). Je pravda, že "reálný svět" to pořád úplně nebyl. Přeci jen jsem byla poprvé v Bruselu a všechno jsme tam dělali v různě velkých skupinkách výměnných studentů, i když jsme už pomalu přestávali oficiálně být výměnnými studenty. Nejprve se celý náš camp sešel před budovou Parlamentaria, kde jsme se různě fotili. AFS je hodně známé energizery, což jsou takové kraťoučké skupinové aktivity, při kterých se mají všichni zasmát a načerpat novou energii. Většinou se jedná o něco pohybového. Vtipné je, že z energizerů vlastně nikdo moc nadšený není, ale stejně se pořád opakují.
A už jsem Vám říkala, že spoustu studentů tenhle camp trochu bojkotovalo? Představte si tedy 150 dětí, jak stojí v obrovském kruhu před váženou budovou Parlamentaria, kolem které prochází většina lidí v obleku, a uprostřed tohoto kruhu se nás snaží 15 dobrovolníků rozpohybovat nějakým komickým tancem s vtipnou hudbou. Jediný, kdo si s sebou vzal reproduktor, byl někdo, kdo byl ze Srbska a jel na výměnu do Ruska. A jak už jsem asi psala, tak všichni, co si vybrali Rusko byli prostě s nadsázkou trochu dost jiní. Takže i ten ruský rap byl dost jiný.
Pak jsme každý dostal malou igelitku s obědem a svačinou, trochu jsme se najedli a rozdělili jsme se na dvě skupiny. My jsme šli do Evropského parlamentu, druhá skupina do nějaké jiné instituce EU, kde měli prý velmi nudnou dlouhou přednášku. Třetí skupina, ve které bylo i pár mých kamarádů se vydala do velkého muzea o EU, které bylo prý velmi atraktivní a zajímavé.
My jsme museli projít stejnou kontrolou jako na letišti a pak už jsme čekali v budově parlamentu na všechny ostatní. Po chvíli tam procházelo pár dětí se stejnými jmenovkami, jako jsme měli my. Ale nikdy předtím jsem je neviděla. Po chvíli mi došlo, že mi máme jmenovky na červených šňůrách a oni na modrých. Byl to druhý camp, ve kterém jsem měla pár kamarádů, kteří byli také ve Švýcarsku! Bohužel nebyl čas na žádné povídání, dobrovolníci mezi námi vytvořili skoro bariéru a druhý camp mohl jen rychle pokračovat v prohlídce. To bylo skoro jak z nějakého filmu. Ale nevadilo nám to, protože v plánu na odpoledne bylo i společné focení.
Pak jsme si šli sednout do místnosti, kde se nás ujal jeden průvodce a bavil se s námi o parlamentu a celkově o EU. Ukázal nám k tomu i prezentaci. On sám byl Maďar, který se přestěhoval do Bruselu. Bylo úžasné poslouchat tuto debatu, protože ať už zmínil jakoukoli zemi, tak byl přítomný někdo, kdo z té země buď pochází, nebo v ní byl na výměně. Díky tomu jsme mohli přidávat vlastní zkušenosti.
Pak jsme šli do samotné zasedací místnosti parlamentu. Zajímavé byly místnůstky po stranách sálu (něco jako skyboxy), ve kteréch se všechno překládalo do všech jazyků EU. Když jsme tam byli my, tak tam žádní poslanci nebyli. Slyšela jsem pár vtipů o tom, že v Bruselu často potkáte poslance EU, aniž byste o tom vůbec věděli (třeba ve frontě v obchodě). Byl to moc krásný sál. Pak jsme se ještě venku jako celá skupina (cca 50 lidí) vyfotili.
Pak jsme šli navštívit Parlamentarium, což je muzeum hned vedle parlamentu. Bylo to jak o institucích EU, tak o EU jako takové. Myslím, že se tam postupně vystřídaly úplně všechny skupiny. Dostali jsme audio průvodce v našich jazycích (po dlouhé době čeština). Tenkrát už jsem měla za sebou spoustu rozhovorů s ostatními Čechy z campu, takže mi to až tak divné nepřišlo. Už jsem z toho ani neměla takovou radost, protože jsem věděla, že odteď už bude většina věcí česky. Naopak mi už začínala chybět němčina (ano, i to se může skutečně stát). Tohle muzeum se mi moc líbilo. Ještě bych se tam někdy vydala znovu, protože jsme měli bohužel jen málo času. První část jsem si prohlížela důkladně, ale nejvíce zábavný byl spíš konec, na který už mi nezbylo moc času.
Pak přešel celý náš camp přes město a před královským palácem jsme se konečně setkali s druhým campem.
V tu chvíli jsem viděla naposledy ty, co se mnou strávili minulou středu na závěrečném soustředění v Zürichu. Taky jsem zjistila, že jsou v druhém campu ještě 3 další Češi. (Natka, která byla v Belgii, Max ve Francii a Honza v Irsku.) Kromě nich tam bylo asi 140 nových dětí, které jsem jsem neznala. Bavili jsme se ve skupince Čechů a najednou k nám přiběhly 4 děti a volaly česky: "Ahoj! Jak se máš? Dobže a ty?" Byly z Itálie (nepřekvapilo nás to, tak 40% dětí tu bylo z Itálie), strávili svou výměnu v ČR a byli z toho nadšení. Pak jsme se vyfotili. To trvalo, protože nás bylo 300. Pak jsme se museli opět rozloučit a některé mé kamarády z letadla jsem už nepotkala.
Rozdělili jsme se zpátky do malinkých skupinek (Re-groups). Dobrovolník s námi šel jen kvůli bezpečnosti, ale jinak jsme si mohli vybrat, co chceme vidět. Byla zima a měli jsme tři hodiny. Nejdříve jsme šli do centra. Nikdo vlastně moc nevěděl, kam jdeme, ale měli jsme štěstí, že v naší skupince byla i holka z Belgie, která se tu vyznala. Na takovém velkém náměstí právě probíhala světelná show. Hledali jsme vánoční trhy, ale nějak se nám to nepovedlo. Nakonec jsme šli na hranolky, do obchodu se suvenýry, podívat se na místní Notre-dame, několikrát jsme se omylem potkali se skupinou tří dobrovolníků, kteří nevedli žádnou Re-group a nakonec jsme si ještě dali vafle. Bylo fajn, že nám hranolky i vafle zaplatilo AFS.
Pak jsme měli sraz v parku s ostatními. Povídala jsem si tam s Galou, protože jsme přišli moc brzy. Gala je Češka, ale částečně i Srbka a byla tři měsíce v Itálii. Italská kultura mi přijde hodně lákavá, ale překvapilo mě, že mi Gala vyvrátila vlastně úplně všechno, co jsem si kdy o Itálii myslela. Jídlo prý nebylo tak dobré, jak se říká, lidé nebyli usměvaví ani otevření, nemohla moc cestovat... Stejně se jí tam několik věcí líbilo a i když to nečekala, tak jí to dost změnilo k lepšímu. Díky tomu si teď aspoň váží svého života v Praze.
Pak už jsme se tam všichni setkali, spočítali se a jeli zpátky do campu. Na cestě zase nechyběl ten děsivý ruský rap (nějak jsme omylem seděli vždy blízko repráku). Už po několikáté jsem slyšela příběh nějakého Milana z Belgie, kterého v Rusku okradli, když slavil narozeniny. Zní to hrozně, ale když se tím doslova chlubí už počtvrté a vy už tu historku znáte nazpamět, tak je to vlastně vtipné. Ještě to vyprávěl tak namyšleně, že se tomu všichni okolo jen smáli. Vždycky když už jsem chtěla spát, tak zase přidal nějakou blbost, kterou rozesmál půlku autobusu. Takže jestli plánujete jet na výměnný pobyt do Ruska, tak mátepřipravit úplně na všechno. Vrátili jsme se asi v deset. Mohli jsme jít spát, zúčastnit se talent show nebo movie night. Já jsem šla na movie night, leželi jsme ve velkých sedacích vacích a promítal se film Moana, což je pohádka od Disneyho. Dostali jsme i popcorn. Všichni u toho napůl usínali. Ale byl to moc hezký film.
Takhle vypadala naše ubytovna, ale moc toho vidět není.
Parlament EU
Část Berlínské zdi
Vedoucí naší skupiny byl tak nějak pořád v pohodě
Královský palác (ale královská rodina teď už bydlí někde za městem)
Šmoulové jsou taky z Belgie
Skoro jako ten v Paříži
Komentáře
Okomentovat