Stý devátý den - Šestihodinový workshop
Ráno jsem se vzbudila zimou do pokoje, ve kterém spalo dalších pět holek, které jsem v podstatě téměř nikdy neviděla. Od osmi byla výborná snídaně. Vařit tady uměli a nabízeli nám toho opravdu hodně, což byla příjemná změna. Frieda vařila taky dobře, ale občas jí stačilo jíst dvakrát denně, já na tom jsem trochu jinak. Celkově ve Švýcarsku nikdo nechápal, že jsem byla zvyklá jíst menší jídla skoro šestkrát denně. To, co si mi dáváme v deset dopoledne k svačině, si dávají oni až v jednu k obědu. Zato jsme ale měli téměř vždy teplou večeři (i když vegetariánskou).
Tady si všichni pochutnávali na toustech, vajíčkách, zelenině, ovoci, jogurtech. Skvělá byla i pomazánka ze sušenek Lotus.
Po snídani jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli přes mobily takový kvíz. Byl vyrobený přesně na míru pro tenhle camp. Byla jsem ve skupince s Áďou z Čech a Agnes z Maďarska. Protože jsme byly všechny tři ve Švýcarsku, tak jsme se pojmenovaly "Grüezi". To znamená "ahoj", ale zároveň i "dobrý den" ve švýcarské němčině. Po společném setkání jsme se rozdělili opět do našich Re-groups. Tentokrát jsme byli spojení s červenými soby. Bylo nás tam tak patnáct. Měli jsme si vybrat náš nejhorší a nejtěžší zážitek z výměny a zahrát ho ve trojici jako scénku. Já jsem byla se Slovenkou, která mi pořád skákala do řeči a nechtělo se jí moc poslouchat moje zážitky. Pak byl s námi ještě Ital, který měl úplně všechno tak nějak na háku. Nebylo to tedy úplně jednoduché. Nakonec jsme zahráli můj první školní den a to, jak mě všichni ignorovali. Slovenka to měla v německé škole prý dost podobné. Ital tvrdil, že pro něj nebylo zase tak těžké najít si ve Francii kamarády. Pak jsme nad každou tou scénkou diskutovali. Často se opakovali scénky o problémech se zapadnutím do kolektivu a s problémy s hostitelskou hodinou (nikdy to nebylo nic vážného, ve Francii jim brali v deset hodin večer mobily a zakazovali jim příliš časté volání domů, v Egyptě mu zase pořád vnucovali spoustu jídla a zakazovali některé kamarády).
Pak jsme psali naše očekávání na následující tři dny a zjistili jsme, do kterých workshopů nás zařadili. Já jsem měla jít na meditaci. Samozřejmě jsem tam s mým štěstím nikoho neznala. Pak přišel oběd, chvíle pauzy a plánované workshopy. Vedl nás Turek Mert. Jeho cesta k dobrovolničení na tomto campu byla velice kuriózní. V patnácti letech vybíralo AFS Turecko 30 dětí, které získaly plnohodnotné stipendium na roční pobyt v USA. Jemu se tam vůbec nechtělo jet, ale slíbil rodičům, že ty testy aspoň vyzkouší. Z nějakých 2000 uchazečů a pěti výběrových kol byla velmi malá pravděpodobnost, že by ho skutečně vybrali. Pak ale zjistil, že se testy konají v hlavním městě Ankaře. AFS mu proplatila sedmihodinovou jízdenku vlakem a tam aspoň mohl strávit zbytek dne se svým kamarádem, kterého normálně moc nevídal. Proto se tam začal těšit, i když o stipendium mu vůbec nešlo. Pak ale přijel do Ankary, nevěděl kam jít a byla příšerná zima. Někoho se zeptal, kde najde AFS kancelář a oni ho poslali někam na druhý konec města. V mhd se nevyznal, tak šel dvě hodiny pěšky v šíleném větru. Pak se začali psát testy a jemu byla hrozná zima. Seděli tam čtyři dobrovolníci, kteří měli všechny uchazeče kontrolovat. A někdo těmto dobrovolníkům přinesl čaj. No a naprosto zmrzlý Mert se rozhodl, že udělá vše pro to, aby mohl jednou sedět na jejich místě a vychutnal si ten stejný čaj. Nakonec stipendium zázračně vyhrál, a strávil rok v Kalifornii.
Před dveřmi jsem potkala další holky, které měly taky meditovat. Bylo nás tam třináct a pozdě se k nám připojil ještě Milan, jediný kluk. Byl to právě ten, co byl v Egyptě. Všichni byli milí. Naše místnost byla plná obrovských sedacích vaků. Leželi jsme na nich a meditovali. Před workshopem si ze mě dělali ostatní Češi srandu, že tam budeme šest hodin prostě spát. Místo toho se střídali čtvrthodinové meditace s malováním. Nejdřív jsme měli bez mluvení komunikovat ve dvojicích pomocí tužky a papíru. Později jsme kreslili všichni společně obrovskou malbu. Pak jsme o ní diskutovali. Bylo na ní spoustu vlaječek, symbolů pro odloučení od kamarádů, ale také něco o Vánocích a návratu domů. A pak spoustu běžných symbolů jako slunce, srdíčka, kytky. Pak jsme měli přestávku. Po té nám Mert řekl, abychom malbu roztrhali. Všichni se na něj dívali zmateně. Líbila se nám a bavilo nám ji vytvářet, ale nakonec jsme ji teda totálně zničili. Bylo divné trhat na malé kousíčky švýcarskou vlajku. Pak jsme o tom opět diskutovali.
Nakonec jsme dostali lepidla a měli jsme celé mistrovské dílo vytvořit ještě jednou, ale trochu jinak. Když to bylo hotové, tak jsme přes to napsali obrovským štětcem "AFS" a "ECTP". Pak přišla další diskuze. Přišli jsme na to, že jsme měli při trhání malby pocit nerespektování, protože jsme museli zničit něco, co namaloval někdo jiný. Pak jsme to ale stvořili znovu. Podstatou bylo to, že svět potřebuje "lepidlo", což jsou lidi, kteří se snaží napravit katastrofy. Bylo zajímavé, že při původní malbě všichni používali spíše lesklé barvy a lepidla si nikdo vůbec nevšímal. Ale nakonec by to bez něj nešlo. Tito lidé jsou totiž dost často neviditelní, ale potřebujeme je.
Líbilo se mi, že naše diskuze byly opravdu zajímavé (i když jsem toho moc neřekla). Ostatní workshopy diskutovaly celých šest hodin o Evropské unii. Byla jsem ráda, že na mě vyšla právě meditace. Také jsem slyšela spoustu zajímavých věcí, ale bylo to takové obrazné a nenucené. Všem se nám to líbilo a dobře jsme spolupracovali. V ostatních workshopech se všichni nudili a někdy musel dobrovolník dokonce vyhodit pár účastníků na chodbu, protože ho rušili. Po poslední přestávce jsme měli debatu o tom, co to znamená být Evropan. Přiznávám, že po třech měsících ve Švýcarsku, kde jsem byla v naší skupině kromě Maďara jediná Evropanka, si připadám o dost více jako Evropanka. Někdy se mi i stalo, že si o mě při cestování mysleli, že jsem místní, zatímco s mými kamarády z Asie mluvili pouze anglicky.
Pak byla výborná večeře. Je pravda, že dříve bych asi kombinaci ryby, brambor, zeleniny, listového těsta a podivné bílé omáčky s houbami moc šancí nedávala. Ale Frieda už vařila něco podobného a bylo to moc dobré. Seděla jsem u stolu s dalšími Čechy a jedním dobrovolníkem, který je z Belgie, ale pracuje v Praze a má českou přítelkyni. Bylo vtipné se s ním bavit. Uměl česky jen názvy zvířat a jídel, protože chodil často do ZOO a do obchodů.
Večer jsme se znovu sešli s Re-groups, abychom zhodnotili den a zjistili, co nás čeká zítra v Bruselu. Gilfy (náš vedoucí z Islandu) byl strašně pozitivní, ale my jsme byli dost unavení. Ptal se nás, jak se máme, a jedna Němka mu na rovinu řekla, že je naprosto nemotivovaná zůstat na tomhle campu. Trochu mi bylo těch dobrovolníků líto, protože spoustě dětí se nechtělo moc spolupracovat.
Jako večerní program jsme se ve velkém sálu učili irské tance. Hodně se u nich střídají partneři a různě se skáče. Byla to zábava. Připadala jsem si jako v tanečních, až na to, že chybělo trapné zadávání se a měli jsme tepláky. Byla to zábava, ale většinu tanců jsem už zapomněla. Rozhodně nám to pomohlo seznámit se, alespoň od pohledu jsem poznala spoustu nových dětí.
Tady si všichni pochutnávali na toustech, vajíčkách, zelenině, ovoci, jogurtech. Skvělá byla i pomazánka ze sušenek Lotus.
Po snídani jsme se sešli ve velkém sále, kde jsme hráli přes mobily takový kvíz. Byl vyrobený přesně na míru pro tenhle camp. Byla jsem ve skupince s Áďou z Čech a Agnes z Maďarska. Protože jsme byly všechny tři ve Švýcarsku, tak jsme se pojmenovaly "Grüezi". To znamená "ahoj", ale zároveň i "dobrý den" ve švýcarské němčině. Po společném setkání jsme se rozdělili opět do našich Re-groups. Tentokrát jsme byli spojení s červenými soby. Bylo nás tam tak patnáct. Měli jsme si vybrat náš nejhorší a nejtěžší zážitek z výměny a zahrát ho ve trojici jako scénku. Já jsem byla se Slovenkou, která mi pořád skákala do řeči a nechtělo se jí moc poslouchat moje zážitky. Pak byl s námi ještě Ital, který měl úplně všechno tak nějak na háku. Nebylo to tedy úplně jednoduché. Nakonec jsme zahráli můj první školní den a to, jak mě všichni ignorovali. Slovenka to měla v německé škole prý dost podobné. Ital tvrdil, že pro něj nebylo zase tak těžké najít si ve Francii kamarády. Pak jsme nad každou tou scénkou diskutovali. Často se opakovali scénky o problémech se zapadnutím do kolektivu a s problémy s hostitelskou hodinou (nikdy to nebylo nic vážného, ve Francii jim brali v deset hodin večer mobily a zakazovali jim příliš časté volání domů, v Egyptě mu zase pořád vnucovali spoustu jídla a zakazovali některé kamarády).
Pak jsme psali naše očekávání na následující tři dny a zjistili jsme, do kterých workshopů nás zařadili. Já jsem měla jít na meditaci. Samozřejmě jsem tam s mým štěstím nikoho neznala. Pak přišel oběd, chvíle pauzy a plánované workshopy. Vedl nás Turek Mert. Jeho cesta k dobrovolničení na tomto campu byla velice kuriózní. V patnácti letech vybíralo AFS Turecko 30 dětí, které získaly plnohodnotné stipendium na roční pobyt v USA. Jemu se tam vůbec nechtělo jet, ale slíbil rodičům, že ty testy aspoň vyzkouší. Z nějakých 2000 uchazečů a pěti výběrových kol byla velmi malá pravděpodobnost, že by ho skutečně vybrali. Pak ale zjistil, že se testy konají v hlavním městě Ankaře. AFS mu proplatila sedmihodinovou jízdenku vlakem a tam aspoň mohl strávit zbytek dne se svým kamarádem, kterého normálně moc nevídal. Proto se tam začal těšit, i když o stipendium mu vůbec nešlo. Pak ale přijel do Ankary, nevěděl kam jít a byla příšerná zima. Někoho se zeptal, kde najde AFS kancelář a oni ho poslali někam na druhý konec města. V mhd se nevyznal, tak šel dvě hodiny pěšky v šíleném větru. Pak se začali psát testy a jemu byla hrozná zima. Seděli tam čtyři dobrovolníci, kteří měli všechny uchazeče kontrolovat. A někdo těmto dobrovolníkům přinesl čaj. No a naprosto zmrzlý Mert se rozhodl, že udělá vše pro to, aby mohl jednou sedět na jejich místě a vychutnal si ten stejný čaj. Nakonec stipendium zázračně vyhrál, a strávil rok v Kalifornii.
Před dveřmi jsem potkala další holky, které měly taky meditovat. Bylo nás tam třináct a pozdě se k nám připojil ještě Milan, jediný kluk. Byl to právě ten, co byl v Egyptě. Všichni byli milí. Naše místnost byla plná obrovských sedacích vaků. Leželi jsme na nich a meditovali. Před workshopem si ze mě dělali ostatní Češi srandu, že tam budeme šest hodin prostě spát. Místo toho se střídali čtvrthodinové meditace s malováním. Nejdřív jsme měli bez mluvení komunikovat ve dvojicích pomocí tužky a papíru. Později jsme kreslili všichni společně obrovskou malbu. Pak jsme o ní diskutovali. Bylo na ní spoustu vlaječek, symbolů pro odloučení od kamarádů, ale také něco o Vánocích a návratu domů. A pak spoustu běžných symbolů jako slunce, srdíčka, kytky. Pak jsme měli přestávku. Po té nám Mert řekl, abychom malbu roztrhali. Všichni se na něj dívali zmateně. Líbila se nám a bavilo nám ji vytvářet, ale nakonec jsme ji teda totálně zničili. Bylo divné trhat na malé kousíčky švýcarskou vlajku. Pak jsme o tom opět diskutovali.
Nakonec jsme dostali lepidla a měli jsme celé mistrovské dílo vytvořit ještě jednou, ale trochu jinak. Když to bylo hotové, tak jsme přes to napsali obrovským štětcem "AFS" a "ECTP". Pak přišla další diskuze. Přišli jsme na to, že jsme měli při trhání malby pocit nerespektování, protože jsme museli zničit něco, co namaloval někdo jiný. Pak jsme to ale stvořili znovu. Podstatou bylo to, že svět potřebuje "lepidlo", což jsou lidi, kteří se snaží napravit katastrofy. Bylo zajímavé, že při původní malbě všichni používali spíše lesklé barvy a lepidla si nikdo vůbec nevšímal. Ale nakonec by to bez něj nešlo. Tito lidé jsou totiž dost často neviditelní, ale potřebujeme je.
Líbilo se mi, že naše diskuze byly opravdu zajímavé (i když jsem toho moc neřekla). Ostatní workshopy diskutovaly celých šest hodin o Evropské unii. Byla jsem ráda, že na mě vyšla právě meditace. Také jsem slyšela spoustu zajímavých věcí, ale bylo to takové obrazné a nenucené. Všem se nám to líbilo a dobře jsme spolupracovali. V ostatních workshopech se všichni nudili a někdy musel dobrovolník dokonce vyhodit pár účastníků na chodbu, protože ho rušili. Po poslední přestávce jsme měli debatu o tom, co to znamená být Evropan. Přiznávám, že po třech měsících ve Švýcarsku, kde jsem byla v naší skupině kromě Maďara jediná Evropanka, si připadám o dost více jako Evropanka. Někdy se mi i stalo, že si o mě při cestování mysleli, že jsem místní, zatímco s mými kamarády z Asie mluvili pouze anglicky.
Pak byla výborná večeře. Je pravda, že dříve bych asi kombinaci ryby, brambor, zeleniny, listového těsta a podivné bílé omáčky s houbami moc šancí nedávala. Ale Frieda už vařila něco podobného a bylo to moc dobré. Seděla jsem u stolu s dalšími Čechy a jedním dobrovolníkem, který je z Belgie, ale pracuje v Praze a má českou přítelkyni. Bylo vtipné se s ním bavit. Uměl česky jen názvy zvířat a jídel, protože chodil často do ZOO a do obchodů.
Večer jsme se znovu sešli s Re-groups, abychom zhodnotili den a zjistili, co nás čeká zítra v Bruselu. Gilfy (náš vedoucí z Islandu) byl strašně pozitivní, ale my jsme byli dost unavení. Ptal se nás, jak se máme, a jedna Němka mu na rovinu řekla, že je naprosto nemotivovaná zůstat na tomhle campu. Trochu mi bylo těch dobrovolníků líto, protože spoustě dětí se nechtělo moc spolupracovat.
Jako večerní program jsme se ve velkém sálu učili irské tance. Hodně se u nich střídají partneři a různě se skáče. Byla to zábava. Připadala jsem si jako v tanečních, až na to, že chybělo trapné zadávání se a měli jsme tepláky. Byla to zábava, ale většinu tanců jsem už zapomněla. Rozhodně nám to pomohlo seznámit se, alespoň od pohledu jsem poznala spoustu nových dětí.
Komentáře
Okomentovat