Stý osmý den - Let do země nikoho
Nadpis zní možná tajemně, ale podle mě přesně vystihuje mou situaci. Později Vám ho vysvětlím. Vstávala jsem zhruba o půl osmé. Nasnídala jsem se, dobalila pár posledních věcí a předala jsem Friedě květinu, která jí očividně udělala radost. Těšila jsem se, že na nádraží potkám ještě dost kamarádů. Rin a Misha pro mě chystaly tajnou party, ale nakonec na ni nenašly čas. Proto se mě rozhodly doprovodit až na letiště.
Překvapilo mě, že jsem tentokrát neměla vůbec problémy s váhou kufru. Naopak mi zbývala mírná rezerva. Přesto byl však dostatečně těžký. Jenny jsme potkaly hned v tramvaji. Celou cestu až na nádraží si se mnou povídala. Když jsme se blížily k nádraží, tak říkala, že má Bahnhof (nádraží) spojený se spoustou smutných vzpomínek, protože se tam vždy musí s někým rozloučit. Je pravda, že já jsem tam už hodně krát musela říct někomu ahoj, ale vždy jsem tušila, že se ještě potkáme během dalších dnů. Tohle bylo jiné. Jako druhý se k nám přidal Juan. Pak dorazily na poslední chvíli ještě dvě Japonky. Nebylo lehké říct Jenny a Juanovi sbohem. A taky nebylo lehké vyrovnat se s tím, že Noemi zaspala a Byronovi vůbec nezazvonil budík. Ale to jsme později dohnali několika zprávami.
Ve vlaku jsem byla za společnost Mishy a Rin opravdu vděčná. I tak jsme dost mlčely, ale aspoň se jich Frieda mohla ptát na Japonsko a vyhnuly jsme se díky tomu trapnému tichu. Ještě jsme si všechny sdělily poslední zážitky. Venku bylo opravdu ošklivo, hodně pršelo a obloha byla šedá. To počasí naprosto vystihovalo moji náladu. Ale aspoň jsem se snažila atmosféru odlehčit vtipy o tom, že díky tomu nebude můj odjezd tak náročný.
Na letišti jsem se setkala s ostatními šesti AFS studenty (dvě Irky, Maďar, Maďarka, jedna další Češka a Srbka). Odbavení nám trvalo dlouho, ale obě kamarádky i Frieda trpělivě čekaly. Pak jsme udělaly poslední fotky. (S Friedou to byly zároveň téměř první fotky. Jako nadšená bioložka si fotí kde jakou houbu, ale nějak zjistila, že nemá vůbec žádnou fotku se mnou.) Pak už jsme se naposledy rozloučily, pozvala jsem ji do Čech a měla jsem konečně pocit, že se máme opravdu rády. Pak jsem se rozloučila i s oběma Japonkami. Ostatní studenti hrozně brečeli. Já jsem z toho sice byla smutná, rozhozená, naštvaná, ale zároveň jsem cítila trochu úlevu, že se budu moci vrátit k mé rodině, která funguje opravdu jako rodina. Opustit všechny ty skvělé kamarády bylo příšerné, ale vím, že je ještě potkám. I kdybych měla jet třeba za Lee do Malajsie nebo za Byronem do Colorada. (Navíc plánujeme jet jednou společně na meeting lidí mluvících esperantem. :D)
Pak už jsme museli nadobro opustit rodiny a odejít za pasovou kontrolu. Byl to divný pocit. Nikomu se nechtělo pryč. Na letišti jsme si dali poslední typický preclík a pak jsme čekali na let. Letadlo bylo malinké. Jednu řadu tvořily celkem jen čtyři sedačky. Seděla jsem vedle Mertona z Maďarska. A částečně jsem let prospala. Jak už asi tušíte, tak jsme neletěli domů, ale na závěrečný AFS camp v Belgii. Účastnily se ho všechny děti, které odjely na tři měsíce někam do Evropy (dvě holky byly ještě v Argentině a jeden kluk v Egyptě). Náš program se jmenovat ECTP (anglická zkratka pro trimestrální program evropského občanství). Proto byl tento camp kromě sdílení zážitků a přípravy na návrat domů také zaměřený na aktivní evropské občanství. Měli jsme různé diskuze a workshopy.
Na letišti už čekala velká skupina studentů. Obě Irky jely do campu Desdelheim a my ostatní jsme se připojili ke skupině studentů, kteří jeli do campu Malle. Dohromady bylo všech 300, proto nás museli rozdělit na dvě skupiny. Někteří dorazili už ráno a čekali dlouho na ubytovně. Jiní čekali už tři hodiny na letišti. My jsme měli štěstí, čekali jsme jen deset minut. Během toho jsme stihly s Áďou pozdravit Kubu. To je Čech, který byl v Německu. Znali jsme se z předodjezdového soustředění. Taky jsme poznaly dva další výměnné studenty z Čech, které jsme neznali, protože předodjezdové soustředění bylo jedno pro Čechy a druhé pro Moravu. Oba byli v Německu.
Najednou jsme si všichni připadali jako v zemi nikoho. Naše původní zvyky, které jsme dodržovali od mala tam neplatily. A věci, na které jsme si zvykli za poslední tři měsíce nám byly najednou taky k ničemu. Navíc mi občas přišlo, že v některých aspektech je Belgie ještě vyspělejší než Švýcarsko (na letišti seděli lidi na rotopedech, pracovali u toho na notebooku. Tím, že šlapali, tak se jim notebook dobíjel). Zároveň to ale byl pomalý návrat domů. Už tam nebyl všude tak dokonalý pořádek, kopce naprosto vystřídala rovina s nekonečnými poli. Domy byly zase z červených cihel a vypadaly jako z Anglie. Byl to prostě takový zvláštní pocit. Navíc jsme dva dny strávili prostě jen v campu a skoro jsme nevyšli ven. Byla to vlastně taková izolace pro 150 dětí, postupný návrat domů. Vlastně jsme tam hlavně čekali na to, až nás konečně pustí domů a zároveň jsme nemohli uvěřit tomu, že "domů" neznamená k našim "rodinám", se kterými jsme strávili poslední tři měsíce. "Domů" začalo po dlouhé době opravdu zase znamenat "domů"!
Pak jsme odjeli do městečka Male. V autobuse jsme sdíleli svoje zážitky, spali jsme a vzájemně jsme se seznamovali. Já jsem si tam chvíli povídala s Turkem Jamanem, který vypadal, že je mu sotva 13. Údajně mu bylo 15, ale stejně si nedokážu představit, že bych odjela na tři měsíce pryč už takhle malá. Byl ve Španělsku a když tam přijel, tak neuměl vůbec španělsky, ani slovo. Večer jsme měli až do večeře volný program. Každý dostal jmenovku na krk, kde bylo naše jméno, program na celý camp, číslo našeho pokoje a rozřazení do různých skupinek. Moc mě to neuklidnilo, protože mě na nic nezařadili s mými kamarády. Takže mě čekalo poznávání spousty cizích dětí. V tělocvičně na nás čekalo spoustu stolků, u kterých seděli dobrovolníci. Postupně jsme prošli celou tělocvičnou a dostali jsme vodu, povlečení, náramek do jídelny, mikinu a spoustu užitečných informací. Na pokoji jsem se seznámila s jedou Belgičankou, která byla ve Španělsku. Nakonec jsme tam ale stejně chodili jen spát. Před večeří bylo volno. Vytvořili jsme si vlastní poštovní obálku, kterou jsme pak nalepili na zeď. Celé čtyři dny jsme si pak mohli do těchto obálek dávat různé anonymní vzkazy. Tyhle dvě hodiny volna byli docela fajn, ale litovala jsem děti, které tam takhle čekaly už od rána.
K večeři bylo maso, což mi po dlouhé době chybělo. Samozřejmě jsem řekla kuchařce už ze zvyku německé "danke".
Večer už byl připravený zajímavý program pro všechny. Hodinu jsme byli společně ve velkém sále. Zahájili jsme to tím, že jsme si přes video volali s druhým campem. Bylo vtipné vidět všechny ty lidi, které jsem znala jen z letiště, jak seděli společně v sále a měli na krcích modré jmenovky, zatímco mi jsme měli červené. Pak nám ukázali prezentaci o tom, co vlastně budeme dělat, jaká jsou pravidla, kdo jsou všichni dobrovolníci a tak. Na zemi byly nakreslené kruhy, do kterých jsme si měli sednout a rozdělit se podle zemí. Čechů bylo sedm. (Dvě jsme byly ve Švýcarsku, jedna v Rakousku, tři v Německu a jedna v Itálii. V druhém campu byli ještě tři Češi, kteří byli v Belgii, Francii a Irsku.)
V dánském kruhu byl jen jeden kluk, zato v italském, německém a belgickém jich bylo asi po třiceti. Pak se vždy nahlas přečetlo nějaké tvrzení a ten, o kom to platilo, měl jít doprostřed místnosti. Bylo zajímavé, kolik lidí pocházelo z bilingvní rodiny nebo kolik už žilo dříve v zahraničí.
Po společném programu jsme se rozdělili do Re-groups. To byly malé skupinky. Bylo jich dvacet. Jmenovaly se podle zvířat a ještě se dělily na červené a modré. Já jsem byla modrý sob. Spolu se mnou tam byli: Belgičanka Maité, která byla ve Francii. Italka Rosana, která byla ve Francii. Ital Paolo, který byl také ve Francii. Španělka Lucia, která byla v Belgii (a učila se tu vlámsky). Němka Jule, která byla v Itálii. Slovinka Ana, která byla ve Španělsku. A Němec Josha, který byl v Rusku. Vedl nás dobrovolník Gilfy, kterému bylo asi 23 a byl kdysi na rok v Peru. Bylo to poměrně různorodé. Většinu aktivit jsme dělali během celého týdne v této skupince. Měla jsem štěstí. Sedli jsme si dobře, ostatní byli moc milí. Kamarádka z Čech byla v nějaké skupině se samými Belgičany a hodně mluvili vlámsky, čemuž samozřejmě nerozuměla. V neděli jsme se vlastně jen seznámili. Pak už jsme měli někdy od půl desáté volno. Bavila jsem se s Bárou, která jela z Čech do Švýcarska. Přidala se k nám Sofija z Itálie, která byla v Srbsku. Údajně si Srbsko vybrala proto, že vyplňovala přihlášku někdy pozdě večer, napsala tam spoustu zemí. Pak si všimla, že si může vybrat i Srbsko a řekla si: Proč vlastně ne? Ani nevěděla, kde ta země je. Byla to její šestá volba a moc tomu nepřikládala váhu. No a nakonec jí našli rodinu právě tam a nemohla si to vynachválit. V Itálii bydlí blízko Boloně. Takže se naše konverzace rychle přesunula k jídlu. Boloňské špagety je jento mýtus, který neexistuje. V Boloni vaří tu omáčku jinak a říkají jí prostě ragů. My jsme jí zase ukázaly spoustu českých pokrmů a vysvětlily jsme jí, z čeho to je. Pak tam velka skupinka Italů rozjela malou diskotéku. Po chvíli už jsme se v tom sále vzájemně neslyšely, tak jsme šly jinam. Nakonec jsme se k nim ale přidaly. Se Sofijou jsme se pak do konce campu bavily ještě hodněkrát. Spát se šlo až hooodně pozdě.
Překvapilo mě, že jsem tentokrát neměla vůbec problémy s váhou kufru. Naopak mi zbývala mírná rezerva. Přesto byl však dostatečně těžký. Jenny jsme potkaly hned v tramvaji. Celou cestu až na nádraží si se mnou povídala. Když jsme se blížily k nádraží, tak říkala, že má Bahnhof (nádraží) spojený se spoustou smutných vzpomínek, protože se tam vždy musí s někým rozloučit. Je pravda, že já jsem tam už hodně krát musela říct někomu ahoj, ale vždy jsem tušila, že se ještě potkáme během dalších dnů. Tohle bylo jiné. Jako druhý se k nám přidal Juan. Pak dorazily na poslední chvíli ještě dvě Japonky. Nebylo lehké říct Jenny a Juanovi sbohem. A taky nebylo lehké vyrovnat se s tím, že Noemi zaspala a Byronovi vůbec nezazvonil budík. Ale to jsme později dohnali několika zprávami.
Ve vlaku jsem byla za společnost Mishy a Rin opravdu vděčná. I tak jsme dost mlčely, ale aspoň se jich Frieda mohla ptát na Japonsko a vyhnuly jsme se díky tomu trapnému tichu. Ještě jsme si všechny sdělily poslední zážitky. Venku bylo opravdu ošklivo, hodně pršelo a obloha byla šedá. To počasí naprosto vystihovalo moji náladu. Ale aspoň jsem se snažila atmosféru odlehčit vtipy o tom, že díky tomu nebude můj odjezd tak náročný.
Na letišti jsem se setkala s ostatními šesti AFS studenty (dvě Irky, Maďar, Maďarka, jedna další Češka a Srbka). Odbavení nám trvalo dlouho, ale obě kamarádky i Frieda trpělivě čekaly. Pak jsme udělaly poslední fotky. (S Friedou to byly zároveň téměř první fotky. Jako nadšená bioložka si fotí kde jakou houbu, ale nějak zjistila, že nemá vůbec žádnou fotku se mnou.) Pak už jsme se naposledy rozloučily, pozvala jsem ji do Čech a měla jsem konečně pocit, že se máme opravdu rády. Pak jsem se rozloučila i s oběma Japonkami. Ostatní studenti hrozně brečeli. Já jsem z toho sice byla smutná, rozhozená, naštvaná, ale zároveň jsem cítila trochu úlevu, že se budu moci vrátit k mé rodině, která funguje opravdu jako rodina. Opustit všechny ty skvělé kamarády bylo příšerné, ale vím, že je ještě potkám. I kdybych měla jet třeba za Lee do Malajsie nebo za Byronem do Colorada. (Navíc plánujeme jet jednou společně na meeting lidí mluvících esperantem. :D)
Pak už jsme museli nadobro opustit rodiny a odejít za pasovou kontrolu. Byl to divný pocit. Nikomu se nechtělo pryč. Na letišti jsme si dali poslední typický preclík a pak jsme čekali na let. Letadlo bylo malinké. Jednu řadu tvořily celkem jen čtyři sedačky. Seděla jsem vedle Mertona z Maďarska. A částečně jsem let prospala. Jak už asi tušíte, tak jsme neletěli domů, ale na závěrečný AFS camp v Belgii. Účastnily se ho všechny děti, které odjely na tři měsíce někam do Evropy (dvě holky byly ještě v Argentině a jeden kluk v Egyptě). Náš program se jmenovat ECTP (anglická zkratka pro trimestrální program evropského občanství). Proto byl tento camp kromě sdílení zážitků a přípravy na návrat domů také zaměřený na aktivní evropské občanství. Měli jsme různé diskuze a workshopy.
Na letišti už čekala velká skupina studentů. Obě Irky jely do campu Desdelheim a my ostatní jsme se připojili ke skupině studentů, kteří jeli do campu Malle. Dohromady bylo všech 300, proto nás museli rozdělit na dvě skupiny. Někteří dorazili už ráno a čekali dlouho na ubytovně. Jiní čekali už tři hodiny na letišti. My jsme měli štěstí, čekali jsme jen deset minut. Během toho jsme stihly s Áďou pozdravit Kubu. To je Čech, který byl v Německu. Znali jsme se z předodjezdového soustředění. Taky jsme poznaly dva další výměnné studenty z Čech, které jsme neznali, protože předodjezdové soustředění bylo jedno pro Čechy a druhé pro Moravu. Oba byli v Německu.
Najednou jsme si všichni připadali jako v zemi nikoho. Naše původní zvyky, které jsme dodržovali od mala tam neplatily. A věci, na které jsme si zvykli za poslední tři měsíce nám byly najednou taky k ničemu. Navíc mi občas přišlo, že v některých aspektech je Belgie ještě vyspělejší než Švýcarsko (na letišti seděli lidi na rotopedech, pracovali u toho na notebooku. Tím, že šlapali, tak se jim notebook dobíjel). Zároveň to ale byl pomalý návrat domů. Už tam nebyl všude tak dokonalý pořádek, kopce naprosto vystřídala rovina s nekonečnými poli. Domy byly zase z červených cihel a vypadaly jako z Anglie. Byl to prostě takový zvláštní pocit. Navíc jsme dva dny strávili prostě jen v campu a skoro jsme nevyšli ven. Byla to vlastně taková izolace pro 150 dětí, postupný návrat domů. Vlastně jsme tam hlavně čekali na to, až nás konečně pustí domů a zároveň jsme nemohli uvěřit tomu, že "domů" neznamená k našim "rodinám", se kterými jsme strávili poslední tři měsíce. "Domů" začalo po dlouhé době opravdu zase znamenat "domů"!
Pak jsme odjeli do městečka Male. V autobuse jsme sdíleli svoje zážitky, spali jsme a vzájemně jsme se seznamovali. Já jsem si tam chvíli povídala s Turkem Jamanem, který vypadal, že je mu sotva 13. Údajně mu bylo 15, ale stejně si nedokážu představit, že bych odjela na tři měsíce pryč už takhle malá. Byl ve Španělsku a když tam přijel, tak neuměl vůbec španělsky, ani slovo. Večer jsme měli až do večeře volný program. Každý dostal jmenovku na krk, kde bylo naše jméno, program na celý camp, číslo našeho pokoje a rozřazení do různých skupinek. Moc mě to neuklidnilo, protože mě na nic nezařadili s mými kamarády. Takže mě čekalo poznávání spousty cizích dětí. V tělocvičně na nás čekalo spoustu stolků, u kterých seděli dobrovolníci. Postupně jsme prošli celou tělocvičnou a dostali jsme vodu, povlečení, náramek do jídelny, mikinu a spoustu užitečných informací. Na pokoji jsem se seznámila s jedou Belgičankou, která byla ve Španělsku. Nakonec jsme tam ale stejně chodili jen spát. Před večeří bylo volno. Vytvořili jsme si vlastní poštovní obálku, kterou jsme pak nalepili na zeď. Celé čtyři dny jsme si pak mohli do těchto obálek dávat různé anonymní vzkazy. Tyhle dvě hodiny volna byli docela fajn, ale litovala jsem děti, které tam takhle čekaly už od rána.
K večeři bylo maso, což mi po dlouhé době chybělo. Samozřejmě jsem řekla kuchařce už ze zvyku německé "danke".
Večer už byl připravený zajímavý program pro všechny. Hodinu jsme byli společně ve velkém sále. Zahájili jsme to tím, že jsme si přes video volali s druhým campem. Bylo vtipné vidět všechny ty lidi, které jsem znala jen z letiště, jak seděli společně v sále a měli na krcích modré jmenovky, zatímco mi jsme měli červené. Pak nám ukázali prezentaci o tom, co vlastně budeme dělat, jaká jsou pravidla, kdo jsou všichni dobrovolníci a tak. Na zemi byly nakreslené kruhy, do kterých jsme si měli sednout a rozdělit se podle zemí. Čechů bylo sedm. (Dvě jsme byly ve Švýcarsku, jedna v Rakousku, tři v Německu a jedna v Itálii. V druhém campu byli ještě tři Češi, kteří byli v Belgii, Francii a Irsku.)
V dánském kruhu byl jen jeden kluk, zato v italském, německém a belgickém jich bylo asi po třiceti. Pak se vždy nahlas přečetlo nějaké tvrzení a ten, o kom to platilo, měl jít doprostřed místnosti. Bylo zajímavé, kolik lidí pocházelo z bilingvní rodiny nebo kolik už žilo dříve v zahraničí.
Po společném programu jsme se rozdělili do Re-groups. To byly malé skupinky. Bylo jich dvacet. Jmenovaly se podle zvířat a ještě se dělily na červené a modré. Já jsem byla modrý sob. Spolu se mnou tam byli: Belgičanka Maité, která byla ve Francii. Italka Rosana, která byla ve Francii. Ital Paolo, který byl také ve Francii. Španělka Lucia, která byla v Belgii (a učila se tu vlámsky). Němka Jule, která byla v Itálii. Slovinka Ana, která byla ve Španělsku. A Němec Josha, který byl v Rusku. Vedl nás dobrovolník Gilfy, kterému bylo asi 23 a byl kdysi na rok v Peru. Bylo to poměrně různorodé. Většinu aktivit jsme dělali během celého týdne v této skupince. Měla jsem štěstí. Sedli jsme si dobře, ostatní byli moc milí. Kamarádka z Čech byla v nějaké skupině se samými Belgičany a hodně mluvili vlámsky, čemuž samozřejmě nerozuměla. V neděli jsme se vlastně jen seznámili. Pak už jsme měli někdy od půl desáté volno. Bavila jsem se s Bárou, která jela z Čech do Švýcarska. Přidala se k nám Sofija z Itálie, která byla v Srbsku. Údajně si Srbsko vybrala proto, že vyplňovala přihlášku někdy pozdě večer, napsala tam spoustu zemí. Pak si všimla, že si může vybrat i Srbsko a řekla si: Proč vlastně ne? Ani nevěděla, kde ta země je. Byla to její šestá volba a moc tomu nepřikládala váhu. No a nakonec jí našli rodinu právě tam a nemohla si to vynachválit. V Itálii bydlí blízko Boloně. Takže se naše konverzace rychle přesunula k jídlu. Boloňské špagety je jento mýtus, který neexistuje. V Boloni vaří tu omáčku jinak a říkají jí prostě ragů. My jsme jí zase ukázaly spoustu českých pokrmů a vysvětlily jsme jí, z čeho to je. Pak tam velka skupinka Italů rozjela malou diskotéku. Po chvíli už jsme se v tom sále vzájemně neslyšely, tak jsme šly jinam. Nakonec jsme se k nim ale přidaly. Se Sofijou jsme se pak do konce campu bavily ještě hodněkrát. Spát se šlo až hooodně pozdě.
Hezký Any!!!
OdpovědětVymazat