Stý dvanáctý den - Tak zase doma
Už je to více než tři měsíce od doby, kdy jsem se vrátila ze Švýcarska. Od té doby jsem stihla spoustu věcí, na druhou stranu se však počet zážitků a touha neustále zažívat nové věci nedá moc srovnávat s tím, jak jsem žila ve Švýcarsku. Ponávratový šok, příchod do staré školy, dva měsíce dopisování všech testů a zpětné začlenění se do kolektivu budu muset nechat na další článek. Teď se zkusíme vrátit v čase. Představte si, že je středa 5.12. Sedím někde u Bruselu ve velkém sále na prázdné zemi, kolem mě dalších 150 dětí, všichni máme na očích pásky a čekáme na moment, kdy si je budeme moct po dlouhé době sundat.
Najednou zazní z mikrofonu povel a všichni si je s úlevou sundáme. Celá místnost je alobalem a balónky vyzdobená jako ideální místnost pro párty budoucnosti. Na obrovské obrazovce je puštěné video od dobrovolníka Olivera ze Slovenska. Ten nás vyzve k tomu, abychom si užili poslední večer ECTP 2018 (celé je to v futuristickém stylu) a pak může naše závěrečná diskotéka začít. Poslední noc, kdy jsme oficiálně výměnní studenti. I když jsme už částečně na cestě domů.
Abych byla upřímná, tak jsme všichni čekali nějaký větší překvapení, když už kupovali pro všechny klapky na oči. Pak tedy byla diskotéka. Autobusy na letiště odjížděly ve čtyři v pět a v sedm. Nám letělo letadlo poměrně brzy, takže jsme museli jet už tím ve čtyři. No a tak se mi nějak omylem přihodilo, že jsem se ve dvě loučila s ostatními a chtěla jsem jít spát. A oni mi tvrdili, že když budu spát jen hodinu a půl, tak budu pak ještě rozlámanější než když nepůjdu spát vůbec. No a tak jsme teda spát nešli. Někteří šťastlivci, kteří jeli až pozdějšími autobusy, se s námi loučili už v průběhu noci, jiní až těsně před autobusem. Pro spoustu lidí se jednalo o velmi emotivní loučení. Pro mě to bylo ale ve Švýcarsku o dost složitější. Teď už jsme to vzali s mými novými kamarády dost sportovně. Na tomto campu vznikaly kamarádství, u kterých to vypadalo, že se dotyční znají již od mala. Opravdu jsme měli na workshopu holky, které vypadaly jako úplně nejlepší kamarádky. A to se znaly jen jeden den. To ale nebyl můj případ. Určitě mi bude chybět Sofia z Itálie, která nám vysvětlila, že boloňské špagety si v Bologni nekoupíte. A taky Yaman z Turecka, ten vtipný kluk, o kterým jsem si skoro myslela, že je mladší sourozenec někoho ze studentů. Jet na výměnu už v 15 letech chce vážně odvahu. Obzvlášť, když vůbec neumíte jazyk hostitelské země. (Vtipný fakt: Před pár týdny jsem byla na soustředění v Turecku. Přestupovali jsme v Istanbulu na další letadlo, tak jsem Yamanovi napsala, že jsem v Turecku. A on se mě hned zeptal, jestli nechci provést po Istanbulu. Čas na opuštění letiště jsme rozhodně neměli, každopádně moc oceňuji jeho ochotu.) No a pak jsem si samozřejmě oblíbila naši českou skupinku. Některé jsem poprvé potkala už v červnu na předodjezdovém soustředění, jiné jsem poznala až v Belgii. Už jsem se začala těšit, jak je o týden později znovu potkám na popříjezdovém soustředění AFS v Praze.
Cestou na letiště jsem někdy o půl páté ráno konečně usnula. V dešti jsme šli přes celé obrovské parkoviště i se všemi kufry k tomu správnému terminálu. Měli jsme trochu štěstí, že naše letadlo letělo jako úplně první, takže nás šli rovnou odbavit, zatímco ostatní museli čekat. A víte jak jsou v autobusech takové ty síťky, které úplně vybízejí k tomu, abyste si do nich něco odložili a pak to tam zapomněli? Bára si tam zapomněla mobil. Následoval dlouhý telefonát jedné AFS dobrovolnice s řidičem autobusu, ale ten už byl někde daleko za Bruselem a jel pro další skupinu, takže mobil bude muset dorazit do Čech poštou.
Pak už jsme šli do bezcelní zóny. Když jsem procházela bezpečnostním rámem, tak v mém batohu zahlédli něco, kvůli čemu ho hned chtěli prohlédnout. Někomu přede mnou sebrali jablko, tak jsem si v klidu říkala, že půjde asi taky o jablko. Docela jsem překvapeně koukala, když vytáhli z mého batohu láhev plnou vody. To ještě víc prohloubilo moji nelásku k obědům v balíčku. Voda v něm byla schovaná a ani jsem si jí nevšimla. Asi mi ještě bude chvíli trvat, než se naučím procházet kontrolou bez problémů.
I když jsme letěli prvním letadlem, tak jsme byli na letišti dost brzy, tak jsme čekali skoro tři hodiny na sedačkách před gatem. Mezitím už přišli ostatní skupinky dětí, myslím že jsme se dokonce viděli i s někým, kdo přijel až pozdějším autobusem. Díky jmenovkám jsme rozpoznávali i děti, které přijely z druhého campu. Brzy jsme se potkali i se třemi zbývajícími Čechy.
Čekání to bylo dost dlouhé a únavné, ještě jsem stihla koupit poslední suvenýr a pak už jsme letěli. V letadle jsem seděla mezi Bárou a Danem. Ona byla v Rakousku a on v Německu. Jsou to dost zajímavé osobnosti (jako asi všichni výměnní studenti), takže často i něčem dost nahlas diskutovali, zatímco já jsem se snažila usnout. Několikrát jsme se taky bavili o tom, jaký teď asi náš život bude. Vracet se domů po skoro čtyřech měsících je divný pocit. Nemůžete se dočkat, až potkáte všechny kamarády a rodinu, dáte si dobrá jídla, po kterých se vám už stýskalo a budete konečně bez námahy rozumět všem rozhovorům. Ale zároveň vám už chybí vaši zahraniční přátelé, celá ta zkušenost, najednou vás místo výletů čeká návrat do školy. Máte pocit, že ty nejzajímavější dny jsou právě za vámi, teď bude život zase mnohem monotónnější. Navíc bylo počasí dost zatažené, to na náladě taky moc nepřidalo. Když jsme ale zahlédli v mlžném ranním oparu horu Říp, bylo to takové magické, skoro až kýčovité. Tak jsme tedy doma...
Své první hodiny v Čechách nechám na další článek. Teď ještě přidám malou poznámku k tomu, jak to vidím s odstupem času. Ano, konec byl smutný. Tenkrát jsem věděla, že moji nejlepší kamarádi jsou v Basileji. Myslela jsem si, jak nebude nikdo chápat, čím si procházím. Přišlo mi, že na takhle skvělou výměnu už nikdy nebudu moct jet. Je fakt, že výměnný program na střední škole vám je nejlepší cesta, jak se opravdu ponořit do cizí kultury. Tím, že chodíte do školy s místními, bydlíte v rodině, jste její součástí ať už při oslavách a dovolených, tak i v těžkých chvílích a mluvíte pouze jazykem dané země.
Vysokoškolský Erasmus je oproti tomu často zaměřený více na angličtinu. (Pochybuji o tom, že se všichni, co takhle vycestují třeba do Švédska naučí za půl roku opravdu plynule švédsky.) Středoškoláci na to mají v hostitelských rodinách o dost lepší podmínky. To je taky důvod proč mě občas trochu mrzí, že jsem si nevybrala nějakou vzdálenější zemi s odlišnější kulturou.
Taky jsem si plánovala, jak začnu do svých rozhovorů nenápadně vměšovat pár německých slovíček, pro které nemá čeština výrazy. Čekala jsem, že mi bude všechno strašně chybět. A taky že jo. Celkově můžu ale s odstupem času říct, že návrat nebyl tak hrozný, jak jsem očekávala. Dost mi pomohla i ta obávaná škola, která na tři měsíce zaměstnala moji mysl natolik, že jsem vlastně na nějaké stýskání ani neměla čas. Ale o tom až v dalším článku, snad ho stihnu v dohledné době napsat.
Najednou zazní z mikrofonu povel a všichni si je s úlevou sundáme. Celá místnost je alobalem a balónky vyzdobená jako ideální místnost pro párty budoucnosti. Na obrovské obrazovce je puštěné video od dobrovolníka Olivera ze Slovenska. Ten nás vyzve k tomu, abychom si užili poslední večer ECTP 2018 (celé je to v futuristickém stylu) a pak může naše závěrečná diskotéka začít. Poslední noc, kdy jsme oficiálně výměnní studenti. I když jsme už částečně na cestě domů.
Abych byla upřímná, tak jsme všichni čekali nějaký větší překvapení, když už kupovali pro všechny klapky na oči. Pak tedy byla diskotéka. Autobusy na letiště odjížděly ve čtyři v pět a v sedm. Nám letělo letadlo poměrně brzy, takže jsme museli jet už tím ve čtyři. No a tak se mi nějak omylem přihodilo, že jsem se ve dvě loučila s ostatními a chtěla jsem jít spát. A oni mi tvrdili, že když budu spát jen hodinu a půl, tak budu pak ještě rozlámanější než když nepůjdu spát vůbec. No a tak jsme teda spát nešli. Někteří šťastlivci, kteří jeli až pozdějšími autobusy, se s námi loučili už v průběhu noci, jiní až těsně před autobusem. Pro spoustu lidí se jednalo o velmi emotivní loučení. Pro mě to bylo ale ve Švýcarsku o dost složitější. Teď už jsme to vzali s mými novými kamarády dost sportovně. Na tomto campu vznikaly kamarádství, u kterých to vypadalo, že se dotyční znají již od mala. Opravdu jsme měli na workshopu holky, které vypadaly jako úplně nejlepší kamarádky. A to se znaly jen jeden den. To ale nebyl můj případ. Určitě mi bude chybět Sofia z Itálie, která nám vysvětlila, že boloňské špagety si v Bologni nekoupíte. A taky Yaman z Turecka, ten vtipný kluk, o kterým jsem si skoro myslela, že je mladší sourozenec někoho ze studentů. Jet na výměnu už v 15 letech chce vážně odvahu. Obzvlášť, když vůbec neumíte jazyk hostitelské země. (Vtipný fakt: Před pár týdny jsem byla na soustředění v Turecku. Přestupovali jsme v Istanbulu na další letadlo, tak jsem Yamanovi napsala, že jsem v Turecku. A on se mě hned zeptal, jestli nechci provést po Istanbulu. Čas na opuštění letiště jsme rozhodně neměli, každopádně moc oceňuji jeho ochotu.) No a pak jsem si samozřejmě oblíbila naši českou skupinku. Některé jsem poprvé potkala už v červnu na předodjezdovém soustředění, jiné jsem poznala až v Belgii. Už jsem se začala těšit, jak je o týden později znovu potkám na popříjezdovém soustředění AFS v Praze.
Cestou na letiště jsem někdy o půl páté ráno konečně usnula. V dešti jsme šli přes celé obrovské parkoviště i se všemi kufry k tomu správnému terminálu. Měli jsme trochu štěstí, že naše letadlo letělo jako úplně první, takže nás šli rovnou odbavit, zatímco ostatní museli čekat. A víte jak jsou v autobusech takové ty síťky, které úplně vybízejí k tomu, abyste si do nich něco odložili a pak to tam zapomněli? Bára si tam zapomněla mobil. Následoval dlouhý telefonát jedné AFS dobrovolnice s řidičem autobusu, ale ten už byl někde daleko za Bruselem a jel pro další skupinu, takže mobil bude muset dorazit do Čech poštou.
Pak už jsme šli do bezcelní zóny. Když jsem procházela bezpečnostním rámem, tak v mém batohu zahlédli něco, kvůli čemu ho hned chtěli prohlédnout. Někomu přede mnou sebrali jablko, tak jsem si v klidu říkala, že půjde asi taky o jablko. Docela jsem překvapeně koukala, když vytáhli z mého batohu láhev plnou vody. To ještě víc prohloubilo moji nelásku k obědům v balíčku. Voda v něm byla schovaná a ani jsem si jí nevšimla. Asi mi ještě bude chvíli trvat, než se naučím procházet kontrolou bez problémů.
I když jsme letěli prvním letadlem, tak jsme byli na letišti dost brzy, tak jsme čekali skoro tři hodiny na sedačkách před gatem. Mezitím už přišli ostatní skupinky dětí, myslím že jsme se dokonce viděli i s někým, kdo přijel až pozdějším autobusem. Díky jmenovkám jsme rozpoznávali i děti, které přijely z druhého campu. Brzy jsme se potkali i se třemi zbývajícími Čechy.
Čekání to bylo dost dlouhé a únavné, ještě jsem stihla koupit poslední suvenýr a pak už jsme letěli. V letadle jsem seděla mezi Bárou a Danem. Ona byla v Rakousku a on v Německu. Jsou to dost zajímavé osobnosti (jako asi všichni výměnní studenti), takže často i něčem dost nahlas diskutovali, zatímco já jsem se snažila usnout. Několikrát jsme se taky bavili o tom, jaký teď asi náš život bude. Vracet se domů po skoro čtyřech měsících je divný pocit. Nemůžete se dočkat, až potkáte všechny kamarády a rodinu, dáte si dobrá jídla, po kterých se vám už stýskalo a budete konečně bez námahy rozumět všem rozhovorům. Ale zároveň vám už chybí vaši zahraniční přátelé, celá ta zkušenost, najednou vás místo výletů čeká návrat do školy. Máte pocit, že ty nejzajímavější dny jsou právě za vámi, teď bude život zase mnohem monotónnější. Navíc bylo počasí dost zatažené, to na náladě taky moc nepřidalo. Když jsme ale zahlédli v mlžném ranním oparu horu Říp, bylo to takové magické, skoro až kýčovité. Tak jsme tedy doma...
Své první hodiny v Čechách nechám na další článek. Teď ještě přidám malou poznámku k tomu, jak to vidím s odstupem času. Ano, konec byl smutný. Tenkrát jsem věděla, že moji nejlepší kamarádi jsou v Basileji. Myslela jsem si, jak nebude nikdo chápat, čím si procházím. Přišlo mi, že na takhle skvělou výměnu už nikdy nebudu moct jet. Je fakt, že výměnný program na střední škole vám je nejlepší cesta, jak se opravdu ponořit do cizí kultury. Tím, že chodíte do školy s místními, bydlíte v rodině, jste její součástí ať už při oslavách a dovolených, tak i v těžkých chvílích a mluvíte pouze jazykem dané země.
Vysokoškolský Erasmus je oproti tomu často zaměřený více na angličtinu. (Pochybuji o tom, že se všichni, co takhle vycestují třeba do Švédska naučí za půl roku opravdu plynule švédsky.) Středoškoláci na to mají v hostitelských rodinách o dost lepší podmínky. To je taky důvod proč mě občas trochu mrzí, že jsem si nevybrala nějakou vzdálenější zemi s odlišnější kulturou.
Taky jsem si plánovala, jak začnu do svých rozhovorů nenápadně vměšovat pár německých slovíček, pro které nemá čeština výrazy. Čekala jsem, že mi bude všechno strašně chybět. A taky že jo. Celkově můžu ale s odstupem času říct, že návrat nebyl tak hrozný, jak jsem očekávala. Dost mi pomohla i ta obávaná škola, která na tři měsíce zaměstnala moji mysl natolik, že jsem vlastně na nějaké stýskání ani neměla čas. Ale o tom až v dalším článku, snad ho stihnu v dohledné době napsat.
Komentáře
Okomentovat