Kino

Ve čtvrtek po Storming of The Arch jsme se vydali na večeři. Náhodně jsem si sedla ke skupině Britek, protože jsem zrovna v jídelně nikoho jiného neznala. Jedna z nich je moje dobrá kamarádka, druhé dvě moc neznám, ale ukázalo se, že jsou taky dost fajn. Měli v plánu jít do kina, protože škola nabízela promítání několika filmů zdarma. Filmy od sedmi hodin jsme už nestíhali. Holky chtěli jít od devíti na horor, což není úplně můj oblíbený žánr. Začala jsem tedy obepisovat (a pak i obcházet v jídelně) kamarády a hledat někoho, kdo by se mnou chtěl jít na cokoli nehororového. Dost lidí se muselo učit nebo se jim nikam nechtělo, ale Laura z Francie se ke mně přidala. 

Tak jsme o půl deváté vyrazili já, Britky, Laura a dva její kamarádi do kina, které je od školy vzdálené asi 25 minut chůze. Máme tu na kampusu knihovnu, která se předělává, ale každou noc má rozsvícená venkovní světla, která jsou rozbitá a strašidelně poblikávají. Do toho nám jeden z kamarádů řekl, že v budově kina straší, protože tam kdysi při požáru zahynuli lidé. No co na to říct, skvělý začátek výletu. V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že nejdu sama a že nabízejí i jiné filmy než horory. 

Cestou jsem si povídala s Ellie, která je původem z Británie, ale asi 10 let žila ve Španělsku v Malaze. Na vejšku se však vrátila studovat do Yorku. Baví mě poznávat nové lidi a zjišťovat, jak se kde žije a jaké mají plány do budoucna. Jedna Francouzka například byla na měsíc v Jihoafrické republice, teď je tady. V prosinci jede na Vánoce domů, stejně jako my ostatní, ale pak zase odlétá na celý jarní semestr na výměnný pobyt do Peru. Jedna z mých českých kamarádek, které tu mám, byla rok jako aupair v Utahu a pak celé letní prázdniny pracovala na Islandu. Pár výměnných studentů je tu na celý rok a někteří studenti (hlavně z Asie) jsou tu na celé bakalářské studium. 

Čím dál tím víc mě to utvrzuje v tom, že nemusím mít co nejrychleji za sebou bakalářské studium, pak jít na magistra, po státnicích mít svatbu, děti, třeba i vystudovat doktorát, pak pracovat v jedné firmě celý život a těšit se v zimě na pár dní v Krkonoších a v létě jet jako správný Čech do Chorvatska. Někomu to určitě vyhovuje a nic proti tomu nemám. Ale jestli to tu čte někdo z mých kamarádů nebo spolužáků a hodně váhají nad tím, jestli jet na Erasmus (nebo podobný pobyt, protože tohle se oficiálně nejmenuje Erasmus), tak určitě doporučuju. I kdybyste měli později zjistit, že to není úplně pro vás, tak to bude určitě zkušenost. A neberte mě špatně, Krkonoše i Chorvatsko mám ráda. Jen mě fascinuje zjišťovat ještě další možnosti ať už je to Work & Travel v USA, Working Holiday v Kanadě nebo na Novém Zélandu, letní brigáda někdo po Evropě nebo další studium v zahraničí během magisterského studia. (Ale nepředbíhejme, na to musím nejdřív zvládnout bakalářku a státnice, což bude na FI dost bolet.)

Zpátky ke kinu. Byl to zajímavý mix klasického kina z amerických filmů a kinosálu na Novém Hrádku v Orlických horách (to je poznámka pro rodinu, vy ostatní si představte malé maloměstské kino s jedním sálem, kam se sjíždějí děti z okolních horských vesnic a kde doteď stojí lístek 70 korun a ještě vám k tomu dají zmrzlinu zdarma). O Americe se říká, že je tu všechno větší. Platí to rozhodně pro auta, pro velikosti jídel a nápojů a v Pensylvánii dokonce i pro hmyz (cvrčci tu mají tak 8 cm). Rozhodně to však neplatí pro kino v Huntingdonu. Už při vstupu jsme znali v podstatě všechny návštěvníky, protože to byli všechno studenti naší školy. Samotný sál měl vlevo tak 20 řad židlí. 5 vlevo, pak byla ulička a pět vpravo. 

Pár lidí se od naší skupinky oddělilo a šli na horor. Já, Laura a její americký kamarád Keydon (netuším, jak se to jméno píše a takhle určitě ne, ale co už) jsme se rozhodli pro Bullet Train. Je to film s Bradem Pittem. Celé se to odehrává v japonském rychlostním vlaku šinkanzenu, kterému se říká v angličtině Bullet Train (to mi došlo až chvíli po začátku filmu). Celkově jsem tam šla proto, že se mi konečně začalo dělat lépe a sezení v kině mi připadalo jako docela nenáročná aktivita na rozjezd (ale to kánoe taky a víme, jak to dopadlo). Zajímala mě spíše atmosféra a to, jak vůbec místní kino vypadá. Od filmu jsem neměla vůbec žádná očekávání ani jsem nevěděla, o čem by mohl být. Možná i proto mě to moc příjemně překvapilo. Bylo to dost nápadité, promyšlené a velmi vtipné. Ale zároveň jsem si občas říkala, že je to totální blbost.  

Cestou zpátky na koleje nám Keydon ukázal obrovské školní keramické studio, které je otevřené 24 hodin denně. Zapsat si keramiku za 8 českých kreditů znělo velmi lákavě. Bohužel jsem si při výběru předmětů našla stránku, kde studenti hodnotí učitele. A na profesorku keramiky všichni strašně nadávali. Prý zadává až moc práce. Po přečtení komentáře: "Má to být zábava, ale já si tam připadám jako v pekle," (a nebyla to narážka na teplotu v místnosti) jsem se rozhodla, že si radši najdu jiné předměty. (To mi však nezabránilo zapsat se do keramického kroužku, který je mnohem víc pohodový.) Ale na druhou stranu oceňuji, že tam vyrábějí skutečně krásné nádobí, které potom prodávají a dokonce k tomu mají i malé business centrum.

Tuhle fotku pořídili kamarádi, kteří šli na horor.