Kluby

Od doby, co jsem se uzdravila se toho zase děje hodně. Dostala jsem se do takové situace, že jsem se svým blogem o pár dní pozadu. Ráda bych to dohnala, protože si přeci jen pamatuji více historek z dneška nebo ze včerejška než z doby před několika dny. Zároveň jsme minulé úterý měli Mountain Day. Každé úterý mám 4 předměty, které se vyučují jen jednou týdně. Proto se nám velké množství úkolů přesunulo z minulého týdne na tenhle. Tím pádem mám dvojnásobné množství práce, tak nebude úplně jednoduché dohnat blog. Rozhodla jsem se, že jediná šance, jak to stihnout je zkrátit články. 

Chtěla bych vám říct něco o klubech, které se mi už podařilo navštívit. Dost z nich mělo jen orientační první meeting, kde se nedělo nic tak moc zajímavého. Vybrala jsem čtyři nejzajímavější, kde se i něco dělo. Koňský, keramický, čajový a taneční.

V pátek večer jsme se se Stephanie z Anglie a Evou z Francie vydaly na sraz jezdeckého klubu. Potřebovaly jsme se tam seznámit s někým, kdo má auto, protože ze školy ke stájím se dá dostat jedině autem a klub neposkytuje dopravu. Podařilo se nám tam potkat dvě dost fajn Američanky, které byly ochotné nás vozit na tréninky. Vedly jsme docela zajímavé konverzace o všem možném od ekologie (v Evropě jsme na tom oproti Americe hodně dobře) přes britskou královskou rodinu až po konspirační teorie. Nakonec dorazila i samotná trenérka, která působila docela přísně. Od srazu jsem začala mít dost pochyby, jestli se mám na tréninky přihlásit nebo ne. Přišlo mi totiž, že trenérku spíš obtěžuje, že se chceme učit jezdit na koni. 

Později nám přišel od prezidentky klubu (je to studentka z jezdeckého týmu, nejedná se o trenérku) email shrnující všechny informace: Členové klubu si musí domluvit hodiny s trenérkou Haley přes Facebook. Když ji budete psát, tak ona se neřídí tím, kdy se vám to hodí, naopak vy se řídíte podle toho, kdy má čas ona. Nepočítejte s tím, že bude nabízet večerní lekce. Já nezařizuju rozvrh jízd. Nezajímají mě vaše školní rozvrhy, prosím nechoďte za mnou a neočekávejte, že vám domluvím jízdy s Haley. Nezařizujeme dopravu. Pokud nemáte auto, najděte si někoho, kdo vás tam může dovézt. farma je soukromý pozemek. Neukazujte se tam a neočekávejte lekci nebo ani nenavštěvujte koně bez předchozí domluvy. Je to soukromý pozemek a Haley nám velkoryse dovoluje ho používat. Jedna nejlevnější lekce vychází na zhruba 850 korun. 

Nepřišlo mi to jako nejvřelejší uvítání do klubu. Na druhou stranu jsem si vždycky chtěla zkusit naučit se jezdit na koních a tady k tomu je skvělá příležitost. Vyhrál však nedostatek volného času a špatný pocit ze všech pravidel, které se tréninků týkají. Po delším rozhododování a poradě s více lidmi jsem se rozhodla, že v jezdeckém klubu končím, i když je mi to trochu líto. (Holt bude muset stačit ostatních 16 klubů.)

V pondělí jsem byla poprvé na keramice. Skoro všechny kluby se tu vyžívají v tom, že rozesílají dost mailů s úvodními informacemi a pořádají první setkání, kde se opět neděje nic, kromě toho, že nám říkají co za akce budeme jednou připravovat. (A v drtivé většině klubů to zatím i skončilo u prvního setkání. Na to, že je skoro třetina semestru za námi, tak bychom místo přípravy, že jednou začneme i tancovat, hrát deskové hry a pořádat akce, mohli začít skutečně tancovat, hrát deskové hry a pořádat akce. To bych tak řekla obecně k většině klubům, ale vždy se najde výjimka, která potvrzuje pravidlo. Tou je právě keramický klub, který bez jakýchkoli informací poslal rovnou pozvánku na první keramickou dílnu s přihlašovací tabulkou. Během 10 minut byla všechna místa zaplněna. Já jsem měla zrovna matematiku, tak jsem nečetla maily a byla jsem až třetí náhradník, ale nakonec se mi tam podařilo dostat. 

Zajímavostí pondělní keramiky bylo to, že byla ta akce pořádaná ve spolupráci s čajovým klubem. Takže si představte místnost, kde voní čaj, můžete tvořit hrníčky a kolem vás je 10 dalších začátečníků a 5 vedoucích klubu, kteří už nějaký ten pátek s hlínou pracují a ochotně všem pomáhají. Všichni jsou milí, vládne tam pohoda, často se i zasmějeme. 

Ke konci však přichází mírný zvrat. Na naši skupinu měli jen hodinu a hned po nás mělo přijít dalších 10 nováčků. Takže posledních 15 minut se z pohodového modelování stává docela stresující sprint, kdy se na poslední chvíli snažíme z několika rozpadajících kusů hlíny vytvořit něco, co budeme moci aspoň zdánlivě prezentovat jako parodii na hrníček. Ale naštěstí to byl ten typ stresu, kdy hrníček vypadal tak nedodělaně a marně, až mě to dost pobavilo a smála jsem se tomu, jak se z tak klidného plánu na večer mohl stát rychlostní závod. Někdo byl úspěšnější, někdo méně. Já jsem těsně před koncem zjistila, že jsem dno a stěny hrníčku jen přitiskla k sobě a zapomněla jsem tam dát to "hlínové lepidlo". Tak uvidíme, jestli to vůbec bude držet po hromadě.

V úterý proběhl čajový klub. Opět jsem byla velmi mile překvapená, jak pohodoví lidé se tam sešli. Bavila jsem se hlavně se svou skupinkou francouzských, britských a českých kamarádů. Když na Lobsterfestu propagovali čajový klub, tak lákali lidi na to, že je to nejpohodovější klub na škole. Musím s nimi souhlasit. Měli tolik druhů čajů, že bylo těžké si vybrat. Nakonec jsem zkusila nějaký velmi kvalitní muškátový a později i chai. Vlastně si jen celou hodinu povídáte s kamarády. Kdo chtěl, tak se mohl zapojit i do čajové ceremonie, kterou vedla prezidentka klubu. Měla malinké porcelánové hrníčky bez oušek a speciální konvičky. 

Původně jsem si myslela, že čajový klub založila skupina kamarádů, kteří si chtěli prostě povídat, ale aby to mohli nazvat jako smysluplnou volnočasovou aktivitu a nalákat více lidí, tak se honosně nechali zaregistrovat jako klub. Proto mě dost překvapilo, když prezidentka klubu říkala, že studuje tradiční čajovou ceremonii už 4 roky. Říkala nám k tomu i zajímavosti z japonské čajové kultury a celkově o výrobě a přípravě čaje. Moc se mi to líbilo. Navíc jim škola poskytuje finance, takže tam můžu ochutnat hodně druhů opravdu kvalitních čajů. 

Ve středu se konal taneční klub. Poskytují asi 7 různých tanečních lekcí během týdne. Na rozdíl od většiny klubů, do kterých jsem se zapsala, se taneční schází pravidelně každý týden (stejně tak i čajový). Můžeme si vybrat jakýkoli ze 7 nabízených stylů, ale jakmile si ho vybereme, tak na něj musíme chodit pravidelně, protože v listopadu bude vystoupení. Já chodím na jazz. Asi to pro mě není úplně taneční styl číslo jedna, ale přišel mi zábavnější než ty ostatní, mám tam kamarádky a hlavně nejlépe zapadal do rozvrhu. Když už mluvím o kamarádkách, myslela jsem si, že se v klubech seznámím z Američankami. Na tancování je nás 10, z toho jsou Američanky jen 3 a ostatní holky jsem už znala předtím, tak tady se moc seznamování asi konat nebude.

Choreografii vždy vymýšlí starší studentky, takže to nejsou žádné profesionální učitelky. Naše choreografka se jmenuje Maya. Nejdřív jsme si poslechli 5 písniček, abychom si z nich jednu vybrali. Museli jsme toho tancovat (nebo aspoň chodit dokola). To mě na začátek trochu vyděsilo. Maya na první pohled působí docela rázně. Ale když se přenesu přes to, že z ní jde trochu strach, tak je sympatická. Navíc ví co dělá, protože závodně tancovala přes 10 let a tohle je už asi páté školní vystoupení, kde vymýšlí sestavu. Byla to zatím první hodina, dost mě to bavilo, ale už teď vím, že nebude jednoduché si celou sestavu zapamatovat. V Brně jsem na jaře chodila na swing, kde se tancuje na hudbu ze 40. let. Čekala jsem, že by to mohlo být vzdáleně podobné. Dost jsem se mýlila, tady tancujeme na Don´t Blame Me od Taylor Swift a pohyby jsou hodně ve stylu moderního tance.   

Jak vidíte, tak moje snaha zkrátit článek nebyla úplně úspěšná, tak třeba to příště dopadne. 😅