Miami 2

- října 20, 2022

Na chvíli se přeneseme zpátky do Huntingdonu, protože se tu staly dvě drobnosti, na které bych mohla později zapomenout. Ale chtěla bych se s vámi o ně podělit. Počasí je tu dost podobné jako v Čechách, stromy jsou už pestrobarevné. Po návratu do školy se mi úplně nechtělo opustit prázdninový mód. Tak jsem se v pondělí místo učení vydala na procházku na útes. (Není to vyloženě útes nad mořem, spíš skála nad roklinou v lese.) Navíc jsem si chtěla užít barevnou přírodu, dokud to jen jde.

Jdu si tak před školou po cestě a najednou vidím, že nám tam zdarma připravili stoly plné karamelového popcornu a teplého jablečného moštu s velkým nápisem "Vítejte zpět". Bylo to moc hezké gesto, které bych doma ve škole asi nezažila. Hned se mi ta procházka líbila ještě víc.

A druhá příhoda (taky spojená s jídlem jak jinak) se týká jídelny. Je tam několik oddělení (pizza, saláty, vegetariánská a veganská jídla, sendviče, wok, mexická kuchyně, dezerty, klasické hlavní chody a pak část, kde se umývá nádobí). Zjistili jsme, že mají mezi zaměstnanci takovou soutěž. Celá jídelna se vyzdobí halloweenskými ozdobami a studenti budou hlasovat, které oddělení je vyzdobeno nejlépe. Vítěz bude moc hodit na svého šéfa dort. (Slovenská kuchařka Lubica, která vyrábí sendviče, nám říkala, že se jí nechce házet na šéfa dort, tak se ani nesnaží vyhrát.) To byla jen taková kulturní vložka, myslete si o tom, co chcete.

Jestli jste nečetli články Prázdniny začínají a Miami I, tak doporučuju začít tam.

Teď už pojďme opět do Miami. Je sobota a my máme před sebou druhý (a zároveň poslední) den v Miami. tentokrát jsme dilema, co podnikneme, vyřešili už předem. Koupily jsme si lístky na vyhlídkový dvoupatrový autobus, který jezdí každou půlhodinu a zastavuje na nejzajímavějších místech ve městě. K tomu jsme měli v balíčku i plavbu lodí. Autobus jezdil až od desíti, tak jsme se předtím chtěly ještě podívat na molo na nejjižnějším bodu ostrova, kam jsme šly už v pátek, ale tenkrát měly zavřeno. Bylo krásné ráno, dojely jsme tam na kole a opět jsem si říkala, že kdyby se cyklistika vždycky provozovala pohodovým tempem po rovině kolem pláže, tak by to byl můj oblíbený sport.

Z mola byl krásný výhled na moře, pláž, cyklostezku a zároveň i na mrakodrapy na druhém břehu. Vzhledem k tomu, že jsme byly na nejjižnějším bodu ostrova (a že jsme díky hledání ubytování měly dobře nastudovanou mapu), tak jsem mohla přesně určit, kterým směrem je Huntingdon, kterým Kuba a kterým Evropa. Dívat se na oceán a vědět, že tím směrem není několik tisíc kilometrů žádná pevnina a někde ve velké dálce se nachází domov je dost zvláštní pocit. Po příletu do Ameriky jsem první den měla trochu tendence panikařit z toho, že mě od rodiny a kamarádů dělí oceán. Ale panikaření ničemu nepomůže, tak už jsem si na to zvykla.

Cestou na snídani jsme se vyfotily u domečku pro plavčíky. Mají je tam naprosto pohádkové a každý má jinou barvu. Musely jsme odtamtud utéct, protože přišel liják, naštěstí trval jen 20 minut. Sice jsme trochu zmokly, ale bylo takové teplo (28 stupňů), že nám to nijak nevadilo. Tenkrát na fotbalu to bylo mnohem horší. Nasnídaly jsme se a byly jsme připravené nasednout na autobus. Seděly jsme nahoře na střeše a užívaly si výhled na ulici, kde rostlo hrozně moc palem. Po asi 10 minutách ale začalo pršet znova. Pršelo tak moc, že jsme se šly schovat dovnitř a až k první zastávce jsme dalších 35 minut stály promočené a namačkané ve velmi silně klimatizovaném autobusu. Veřejná doprava by v tu chvíli byla asi mnohem výhodnější.

První zastávkou byly Winwood Walls. Jedná se o venkovní muzeum street artu. Bylo tam hodně nádherně posprejovaných zdí a taky tři menší vnitřní galerie. V nich byly veselé obrazy, které se mi moc líbily, umím si představit, že bych měla některý z nich doma v pokoji. Stephanie mě předem varovala, že při cestování hodně fotí. A měla pravdu, z těch dvou dní v Miami máme asi víc fotek než za celý zbytek našeho pobytu v USA. Ale musím uznat, že pestrobarevné zdi vypadaly velmi fotogenicky.

Další zastávkou bylo centrum města. Tam jsme se snažily najít loď, která nás měla vzít na vyhlídkovou plavbu. Byl to dost boj, měly to špatně označené. Ale nakonec se nám to podařilo najít. Musely jsme ještě nějakou dobu počkat, tak jsme zašly na oběd do Kubánské restaurace. Kdybychom neměly výhled na ruské kolo a velmi moderní mrakodrapy, tak bych si připadala úplně jako na Kubě.

Na lodi jsme byly asi jediné, které neměli předky z jižní Ameriky. Výklad dokonce probíhal částečně ve španělštině a částečně v angličtině s náhodnými španělskými slovíčky. (Například: "People who

have many dinero.")

Téma plavby bylo zátoka milionářů. Cestou jsme viděli druhou největší výletní loď světa a hrozně moc luxusních vil na uměle vytvořených ostrovech. Velkou část z nich vlastnili slavní lidé. Upřímně jsem si říkala, že bych v Miami asi stejně žít nechtěla. Město je velmi rušné a turistické. Trochu mi připomíná Disneyland. Většina lidí dlouho šetří, aby si tam vyjeli na dovolenou. A pak mají pocit, že si můžou dovolit cokoli. A hodně dlouho jsem neviděla tolik holek s umělými, nepřirozeně dlouhými řasami. Navíc představa, že by se na moji zahradu každou hodinu přijela podívat loď plná turistů mě úplně neláká.

Po plavbě jsme měly původně v plánu ještě jet do čtvrti Little Havana. Ale bylo takové vedro, že jsme byly už dost unavené. Navíc se autobus jezdil jen do čtyř a neměly bychom tam dostatek času. Místo toho jsme se vydaly na hotel a odtamtud jsme šly opět na pláž. Uprostřed koupání zase začalo pršet. ve vodě nám to nijak nevadilo. Ale horší to bylo, když jsme vyšly ven a nebylo se do čeho usušit. V tu chvíli jsem ocenila, že jsme to měly na ubytování jen 5 minut pěšky.

Večer jsme opět večeřely v další kubánské restauraci. Pak už jsme jen nakoupily suvenýry a snídani na další den, protože jsme musely vstávat nechutně brzy (ve 3:40). Uprostřed noci jsme vstaly, dobalily věci a hledaly uber. Nějakou chvilku se nám žádná auta v aplikaci nezobrazovaly. na letiště to bylo 50 minut a veřejnou dopravou by to v tak brzký čas nešlo. Naštěstí se brzy objevil řidič. Byla to dost fajn cesta, protože hrál dobré písničky a vůbec se s nás nesnažil na nic ptát. Na letišti probíhalo všechno v pohodě, tentokrát jsme trefily gate napoprvé.

Ve Filadelfii jsme se potkaly s naší francouzskou kamarádkou Evou, která poslední dva týdny cestovala se svými kamarády a příbuznými po New Yorku a Washingtonu DC. (Pokud se vám ty Francouzky už pletou, tak se vám vůbec nedivím, je jich tu fakt hodně.) Jely jsme zase 4 hodiny vlakem, ve kterém už bylo více studentů z Juniaty (všichni co jeli do NYC nebo do Filadelfie). V Huntingdonu je velmi malé nádraží, proto se dalo vystoupit jen dvěma dveřmi. Průvodčí hlásil: "Vystupujte pouze tam, kde stojí dlouhá řada lidí. Pokud čekáte u dveří, kde nestojí dlouhá řada lidí, tak čekáte špatně a musíte postupovat vozem dál až do doby, než narazíte na dlouhou řadu lidí." Další průvodčí se nás zase že srandy zeptal, jestli má vlak úplně zastavit, nebo jestli nám stačí, když zpomalí. Připadala jsem si trochu jak na školním výletě.

Nestává se mi to moc často, ale tentokrát mi návrat z dovolené vůbec nevadil. Naopak jsem se na kampus už docela těšila, až zase uvidím kamarády. Dokonce jsem se těšila i na školní jídelnu a to jsme si v Miami žily dost dobře. Částečně mi asi vyhovuje menší město, kde spoustu lidí znám a nemusím trávit extrémně moc času čekáním na semaforech (ty byly v Miami všude). Částečně se mi tady zkrátka líbí. A částečně jsem se asi i těšila, až se uvidím i s dalšími lidmi než jen se Stephanie, která toho opravdu moc nenamluví (a když to říkám i já, tak už to něco znamená). Ale nestěžuju si. Je milá. A jak už jsem psala, tak jsem po příjezdu zjistila, že jsme byly v podstatě jediná skupinka naprosto bez konfliktu.