Vaříme!

Nejdřív chci jen objasnit, že když jsem minule psala, že jsem šla místo učení na procházku, tak jsem tím myslela večerní přípravu do školy. Nevynechávám žádné hodiny, nechodím za školu, neberu drogy, nemusíte se bát. (To byla poznámka pro rodiče a pro babičky.)

Zhruba tři týdny zpátky jsem tu psala, že se blíží polosemestrální zkoušky a do toho ještě musím připravit první prezentaci pro střední školu. Teď už to mám o dost klidnější. Navíc pomohly prázdniny. Bylo to snad poprvé od první třídy, kdy učitelé nezaujali postoj: "Když už nejdete do školy a máte spoustu volna, tak vám aspoň dáme spoustu úkolů, ať se doma nenudíte."

No ale Miami už jsme probrali a teď je čas, kdy bych se chtěla podívat trochu zpátky, abyste o nic nepřišli. 

Zkoušky jsem měla jen dvě - z matematiky a z počítačové grafiky. O matematice od začátku tvrdím, že je lehká. Proto mě zas tolik nepřekvapilo, když jsem dostala 99 bodů ze 100. Naopak grafika je nejtěžší předmět, co tu mám. Nepředstavujte si nějaké hraní s photoshopem nebo upravování obrázků v malování. Učíme se tam velmi teoretické algoritmy a neustále programujeme. Měli jsme se naučit 80 stránek z učebnice hustě popsané velmi odborným textem, který se čte docela špatně. (I když podle pana profesora je to very readable book (velmi čitelná kniha).) Měla jsem z toho dost respekt. (Trochu nezvyk pro někoho, kdo učebnice nepoužívá.) 

Pár dní před zkouškou jsem se však dozvěděla, že můžeme mít u testu vlastní malou kartičku s poznámkami (rozměry jsme dostaly samozřejmě zadané v palcích, tak jsem si to musela převést na centimetry). Miniaturním písmem jsem na kartičku nakonec vměstnala všechno důležité a nakonec jsem u zkoušky v podstatě jen opisovala z kartičky. Asi 90% otázek jsem měla zodpovězených ve svých poznámkách, takže nakonec jsem měla taky 99/100. Znám v té třídě jen 3 lidi, ale všichni jsme měli nad 90 bodů, takže A. Oproti MUNI, kde mívám vydřená E nebo D a často neznám nikoho, kdo by ze zkoušky dostal A, je to příjemná změna.

Minulý čtvrtek jsem se vydala na první Language in Motion prezentaci. Učitelka mi nabídla, že můžu se studenty vařit. Prezentace měla trvat 90 minut a trochu jsem se bála, jak připravit tak dlouhý program, proto jsem vaření brala všemi deseti. Navíc jím neustále ve školní jídelně, kuchyňka na našich kolejích je kvůli neudržování pořádku většinou zamčená a vařit ani nepotřebuju, když mám v jídelně 15 hodin denně neomezený přístup k jídlu.

Dost jsem se rozmýšlela mezi bramboráky a ovocnými tvarohovými knedlíky. Nakonec jsem zvolila knedlíky, protože u nich mi přišlo, že se může jednodušeji zapojit do výroby celá třída. O víkendu jsem vstala dřív, abych začala s přípravou prezentace (a přípravou na zkoušku, protože to jsem ještě nevěděla o povoleném taháku). Nakonec jsem celé dvě hodiny před snídaní jen četla fóra Čechů, co bydlí v USA, abych zjistila, jak nahradit tvaroh a krupičku. Nakonec jsme použili cottage cheese a speciální typ mouky, o kterém nikdo z mých amerických kamarádů nikdy neslyšel (Wondra flour). Ale v obchodě v Huntingdonu se mi podařilo zmíněnou mouku najít. Tak jsem si říkala, že když ji mají i v Huntingdonu, tak ji musí mít úplně všude. (Ale nakonec mi hostující paní učitelka z o něco většího města říkala, že bylo dost složité ji sehnat).

Čekala jsem, že prezentaci zvládnu tak za hodinu a půl. Nakonec jsem s ní trávila většinu dne. Odpoledne se na kolejích konala akce, při které Francouzi pro všechny připravili palačinky. Ještě žádné jídlo mi tu nepřipomínalo domov tak moc jako jejich crepes. Dokonce měli i nutelu a marmeládu, chyběl jedině tvaroh. Úplně jsem se přenesla zpátky na golf, kde jsme někdy smažili palačinky pro celý turnaj. Nebo na koleje v Brně, kde jsme se sešli celá skupina spolužáků a snídali jsme palačinky. Nebo domů, kde si občas děláme palačinky jen tak k večeři. Tyhle chutnaly úplně stejně. Ale pozor! Musíte je nazývat crepes. Vždycky když jsem použila slovíčko pancakes, které jsme se už od základky učily jako překlad pro palačinky, tak jsem si vyslechla přednášku (Anéška, it´s not pancakes!!! Americans do pancakes, in France we have crepes.) 

O pár dní později se konečně dostalo s vařením i na mě. Den před přednáškou (dřív bohužel nebyl čas) jsem si chtěla vyzkoušet uvařit knedlíky z místních surovin. Sešli jsme se tedy v kuchyňce na jiných kolejích a společně s ostatními Čechy a dvěma Francouzkama jsme se pustili do vaření. Občas jsme vyslali pár kamarádů do jídelny, aby nám opatřili sůl, máslo nebo příbory. Bohužel tu mají velmi rozšířené solené máslo a pro nesolené bychom museli do specializovaného obchodu. Proto mě trošku překvapilo, když jsem knedlík ochutnala a jako první jsem cítila slanou chuť. Ale bylo to jen lehounce slané, rozhodně to nevadilo a ostatním to nezabránilo v tom, aby si chtěli přidat. Na ochutnávání jsme zavolali i Justinnu a musím říct, že se nenašel nikdo komu by knedlíky nechutnaly. A až na slané máslo chutnaly jako doma.

Ve čtvrtek ráno jsem musela vstát v 6, abych byla včas na střední v městečku Altoona, kde se měla odehrávat moje prezentace. Vstávání nebylo nic moc. V Brně jsem tak vstávala každý den, tady jdu většinou na snídani až na osmou (a to jsem kromě sportovců, co mají ráno tréninky, jedna z prvních). Koleje byly úplně tiché a venku byla ještě tma. Byla jsem dost nervózní. Venku jsem čekala na Ethona, který mě měl do školy odvézt. Nikdy předtím jsem ho neviděla, tak jsem nevěděla, jestli se budeme mít po cestě o čem bavit. Ale naštěstí jsme to zvládli a aspoň toho teď vím mnohem víc o možnostech ve školním keramickém studiu a k tomu jsem dostala ještě pár cestovatelských tipů. Co mě dost překvapilo, tak jsme jeli jen ve dvou autem pro 16 lidí. (Škola prý menší nevlastní.)

Přijeli jsme do Altoony a na parkovišti jsem už viděla pár středoškoláků, kteří přijeli vlastními auty. Všichni na sobě měli uniformy. No budu se opakovat, ale opět scéna jako z filmu. V tu chvíli jsem byla dost nervózní. Uklidnilo mě, když jsem zjistila, že většina ostatních lidí, co pro Language in Motion přednáší, si připravuje prezentaci až ráno po cestě v autě.

Nebyla jsem první, koho Ethon na tuhle konkrétní školu vezl. Nevyplatilo by se mu jet zpátky, takže se mnou šel do třídy a už přesně věděl, jakým vedlejším vstupem máme jít dovnitř i kde se máme hlásit. To bylo fajn, nechtěla bych zmateně chodit sama po škole. 

V kanceláři nás nechali chvíli čekat na příchod učitelky, u které jsem prezentovala. Tím bych dneska skončila, pokračovat budu příště samotnou prezentací.

S takovouhle kartičkou je zkouška hned lehčí.