Očekávání vs realita

Dneska se podíváme na každodenní život. Je to tu totiž dost jiné než v Brně. Před příjezdem jsem měla různá očekávání. Pojďme se podívat na to, jak moc se liší od reality.

1) KAMARÁDI

Jak už jsem psala, jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dobrovolně přihlásila na malou školu, která leží uprostřed ničeho, byli lidi. Všichni studenti z MUNI, co tu byli přede mnou, psali do závěrečné zprávy samá pozitiva. Prý je tu nemožné nenajít si kamarády. Zaměstnance školy si taky všichni chválili.

Když jsem jela do Švýcarska, tak jsem sice věděla, že je tu šance, že si nenajdu kamarády. A trochu jsem z toho měla obavy. Ale nakonec jsem doufala, že to přece nemůže být tak těžké. A to jsem se sakra mýlila. Občas to bylo peklo. Výměnní studenti byli skvělí, ale s nimi jsem se (kromě Byrona) neviděla zase tak často. V lepším případě tak dvakrát třikrát týdně. Ve volném času jsem byla často s Friedou nebo sama. Pak jsem měla ještě švýcarské spolužáky. Tam to bylo trochu jak na horské dráze. Začátek byl složitý, pak jsme se seznámili a zlepšilo se to. Chvílemi jsem si připadala jako součást party, jindy když se bavili dialektem a nerozuměla jsem jim, tak jsem si zase připadala docela osamělá.

Ale tady? Souhlasím s tím, že na Juniata College je vážně nemožné nenajít si kamarády. První týden jsme tu byli jen s mezinárodními studenty, takže ty znám všechny jménem. Jak jsem říkala, většinou když jdu do jídelny, tak už tam sedí někdo z mých kamarádů a nestává se moc často, že bych obědvala sama. Osobně mi přijde trošku složitější najít si blízké kamarády z řad amerických studentů. Ale to prý záleží rok od roku. 

2) JÍDLO

Toho jsem se dost bála. Přeci jen americká kuchyně není úplně nejslavnější a nejzdravější. Čekala jsem, že půjdu do jídelny, tam budou na výběr tak čtyři jídla. V ideálním případě budou všechny obsahovat sýr. Zaplatím za ně a kuchařka mi nabere tak velkou porci, že to nebudu moct sníst. Navíc jsem si nebyla úplně jistá, jak moc mi to bude chutnat. A jak budu řešit svačiny? Nebudu mít hlad?

Realita je ale dost fajn. Mám koupenou kartičku do jídelny, díky které mám neomezený přístup k jídlu každý všední den od 7 do 22 a o víkendu od 10 do 22. Máme tu mexický koutek, veganský, vegetariánský, stir fry, pizzu, sendviče, těstoviny, polévky, saláty, gril a pak samozřejmě i klasické hlavní chody. Navíc jsou tu i dezerty (včetně zmrzliny). A když se sejde dobrá parta, tak se může jídlo protáhnout až na hodinu. (V případě Francouzů i na hodinu a půl.) Na svačinu pak většinou nemám ani hlad. Ale kdybych chtěla, tak si můžu zajít kdykoli do jídelny nebo do jednoho ze dvou bufetů přímo v budovách školy. 

3) KOLEJE

Vloni jsem bydlela na kolejích, kde jsme s mojí spolubydlící (zdravím Kačku) měly kuchyňku a koupelnu jen pro sebe. Tady je pro celou chodbu. U nás naštěstí máme aspoň rozdělené koupelny na holčičí a klučičí. Že začátku jsem z toho měla docela respekt. Ale postupně zjišťuju, že mi to vlastně dost vyhovuje. Ještě se mi totiž nestalo, že by nebyla žádná sprcha volná. A zatímco v Brně doteď netuším, kdo bydlel v pokoji naproti tomu našemu, tady znám všechny z naší chodby jménem. Další výhoda společných koupelen a kuchyní je, že je uklízí paní uklízečka a nemusím se tak tolik bát, jestli náhodou neuklízím míň než moje spolubydlící.

4) ČAS O SAMOTĚ

Bála jsem se, že tady budu pořád obklopená lidmi a nebudu mít žádnou příležitost trávit čas sama. Než jsem sem odjela, tak jsem se totiž občas těšila, že přijdu domů nebo na koleje, zavřu za sebou dveře a nikoho neuvidím. Ale tady mi to přijde úplně v pohodě. Možná je to tím, že nemusím jezdit přeplněným autobusem/vlakem/tramvají, že nechodím do přeplněných obchoďáků, že tu nečekám na semaforech, než přejedou davy aut. Nebo i tím, že jsem chvíli s kamarády na snídani, pak zase s trochu jinými lidmi na hodině, pak zase s jinými na obědě, takže se tím aspoň trochu bráním ponorkové nemoci. A kdyby byla Justinna na pokoji, tak když chceme, tak se bavíme, ale občas jsme ticho a děláme si každá svoje. Navíc jednou za čas odjíždí na víkend domů. A vždycky se najde aspoň jedna studovna, kde nikdo není. Ale osobně se líp soustředím, když vidím ostatní, jak se taky učí.