Slavíme narozeniny

Na začátku října jsme se dostali do situace, kdy měli tři kamarádi narozeniny tři dny po sobě. Nejdřív Kuba, pak Mingma z Nepálu a nakonec Anaëlle z Francie. 

Kubovi jsme připravili tajnou oslavu. Potřebovali jsme k tomu dort. Pár kamarádů jelo pro jídlo do Walmartu, ale na dort zapomněli. Už od druhého týdne se tu bavíme s dvěma americkými prváky (Jakem a Teresou), kteří se připojili k naší české skupince a mohou nás občas někam dovézt, protože mají auta. 

Než jsem přijela do Huntingdonu, tak jsem se někde dočetla, že tu mají obchod s potravinami. Věděla jsem, že je to malé městečko a že v USA je zvykem všude jezdit autem. Proto jsem si myslela, že se pěšky dostanu maximálně do nějakého malého obchůdku jako je v Libranticích, kde mají pár základních potravin. Proto mě naprosto překvapil obchod Weis, který je jen 5 minut chůze od školy. Mají tam hlavně potraviny, ale snad všechny druhy, co si jen umíte představit (včetně předem nakrájené cibule). A prodávají i hodně jídel, která jsou už hotová. 

Mohla jsem si na místě vybrat z několika různých dortů. Co se svíček týče, tak je tu trochu absurdní situace, kdy jsou na kolejích zakázané. I kdybychom je nezapálili, tak pořád mají knot, který je hořlavý. (Ale papír hoří taky a ten mít logicky můžeme.) Dokonce by jim nevadil ani zapalovač, ale svíčky být nesmí.

Holky vyzdobily svůj pokoj balónky a sehnaly i svítící náramky. Pozvali jsme spoustu mezinárodních studentů i pár Kubových amerických kamarádů. A vypadal, že to nečekal. (Jak to skutečně bylo nám možná může říct v komentářích, jestli bude někdy tenhle článek číst :D)

Mingmovy narozky se moc neslavili. Nepálci se z nějakého důvodu baví hlavně s ostatními Nepálci a se mnou. Buď je to díky jménu Anežka (jak už jsem několikrát zmiňovala, v Indii a Nepálu je populární), nebo je to tím, že jsem jedna z mála, co se s nimi snaží bavit. A jsou to jedni z nejhodnějších lidí, co jsem kdy poznala. Každopádně o jeho narozeninách jsem se dozvěděla až v ten den, kdy je měl, takže nebyl už moc čas to nějak slavit.

Anaëlle to naopak vzala ve velkém, protože jí bylo 21 a to v Americe něco znamená. Nejprve jsme slavili u její hostitelské rodiny, která nás v září vzala do státního parku. Opět byli oba naprosto zlatí. Bydlí v domově důchodců. Nevypadalo to tam ale vůbec podle mých představ. Byla to spíš taková čtvrť na kopci nad městem blízko lesa, kde starší lidé bydleli v dvojdomcích. Jejich dům měl několik velkých místností, vlastní zahradu i garáž. Bylo to velmi důstojné a hezké bydlení. Hned při příjezdu nás pohostili dýňovým chlebíčkem s teplým jablečným moštem. No prostě fakt jak když přijdete na návštěvu k babičce a dědovi.

Anaëlle vařila francouzské jídlo. Jmenuje se to Blanquette de Vau. Mělo to být telecí s žampiony, kousky mrkve a s omáčkou z vína, vývaru a zakysané smetany. Tentokrát jsme jeli do dalšího obrovského obchodu s potravinami. Měli tam sice všechno možné (např. asi 6 druhů pumpkin spice latte v plechovce), ale telecí jsme nenašli. Místo toho jsme tedy nakonec vzali hovězí. Pokrm se podával s rýží. Ve školní jídelně zvládají docela v pohodě několik jídel, ale zrovna rýže jim moc nejde. Konečně jsem měla po delší době výbornou rýži. Alice a Bob nás provedli po celém domě a než Anaelle dovařila, tak jsme mezitím s Laurou vyrobily čokoládovou polevu na dort, který měli pro Anaelle připravený. Pak přinesl Bob vytištěnou mapu Francie a České republiky a chtěl, abychom jim ukázali, kde zhruba bydlíme a studujeme. Je vidět, že je funkce hostitelské rodiny dost baví. Těsně před večeří ať se chytneme za ruce, že jestli nejsme proti, tak by se chtěl pomodlit. Prý to běžně nedělají před každým jídlem, jen když je nějaká speciální příležitost a přijede třeba rodina. 

Všichni byli v tu chvíli spokojení, protože jsme mohly místo úkolů na chvíli odjet z kampusu a oni zase byli rádi, že je někdo navštívil. Bylo to skoro až dojemné. Vážně jsem si připadala, že by Laura s Anaëlle mohly být třeba moje sestřenice a Alice s Bobem babička s dědou. 

Po večeři pro nás měli ještě připravené dlabání dýní. To jsem taky posledních několik let vždycky prošvihla. Kolem deváté nás pak odvezli zpátky do školy.

Další den byl skutečně den, kdy měla Anaëlle narozeniny, tak jsme šli do baru hrát kulečník. Problém je trochu v tom, že je to přes den restaurace a až večer bar. Takže někdy není problém jít tam s lidmi pod 21 let, ale jindy je tam nepustí. Naštěstí s tím tentokrát neměli problém. Tam se mi to taky moc líbilo, protože tam byli hlavně výměnní studenti, všechny jsem je znala. Na rozdíl od amerických party, na které teď už moc nechodím, protože tam je extrémně moc studentů, nedá se ani hnout a je tam strašné vedro, byla tahle oslava dost příjemná.