Tentokrát se vydáme do přírody

Mám skluz, ale to už víte. Když tenhle blog píšu, tak už jsem v New Yorku, kde trávím poslední dny před odletem domů. Včera jsem se rozloučila s Juniatou a Huntingdonem. Ale je spoustu příběhů, které jsem vám nenapsala, tak se vrátím zpátky v čase. Tentokrát to bude o dvou túrách. 22. října jsme se s Lenkou, Kubou a Jakem vydali opět k jezeru v blízkosti Huntingdonu. Konkrétně se jmenuje Raystown Lake a je to asi největší (možná jediné) turistické lákadlo v okolí. Ale když říkám turistické, tak nemyslím davy asijských turistů se selfie tyčkami. Mluvím spíš o lidech z okolí. Pokud tenhle blog čtete pravidelně, tak si jistě vzpomenete, že je to to stejné jezero, u kterého jsme v srpnu kempovali a kam jsme se později vrátili na kajaky nebo na oslavy Mountain Day (dne, kdy nám náhodně odpadla veškerá výuka). 

Vydali jsme se tedy do lesa. Nejdřív se šlo po rovince, pak jsme se dostali k jezeru, na které se nám vyskytly nádherné výhledy. Stromy byly tenkrát ještě barevné a sluníčko svítilo, takže to dodávalo krásnou atmosféru. Pak jsme ale začali stoupat do dost prudkého kopce. A měli jsme co dělat, abychom se drželi Jakeova tempa. Fakt si ho umím představit jako strážce národního parku, který bude nejšťastnější, když několik dní nenarazí na žádné lidi. Jediné, co mi výlet trochu znepříjemňovalo, byl strach z medvědů a z hadů (jednou jsme potkali dost dlouhého hada v lese kousek od školy, medvěda naštěstí nikdy). Skoro jsme se až divili, jak málo lidí jsme potkali.

Asi ve dvou třetinách trasy jsme vyšli na kopec. A tam nás čekalo překvapení. Bylo tam parkoviště plné cyklistů. Vypadalo to na nějaký závod. Dokonce jsme tam našli i stánek naší oblíbené kavárny Standing Stone, která sídlí asi 10 minut pěšky od školy. Dala jsem si vanilkový milkshake a sušenku s arašídovým máslem. Dřív jsem arašídové máslo úplně nevyhledávala, ale tady ho dávají skoro do všeho a je to překvapivě dobré. I když v téhle situaci to bylo až moc cukru najednou. Zbytek výletu jsem došla jako správný Američan s plastovým kelímkem v ruce. Další překvápko bylo, když jsme hned vedle parkoviště (připomínám, pořád jsme uprostřed lesa) našli automat. Prodávali v něm věci na opravu kola. A to nás mělo varovat.

Zbytek cesty se náhodou shodoval se single trailem (stezkou pro cyklisty). Takže jsme každé tři minuty museli uhnout skupince cyklistů. (Většinou to byla parta dětí které doprovázel dospělý s cedulkou trenér. I přes tuhle nepříjemnost to byl moc hezký výlet. Všem nám už trochu chybělo chození na túry a zpětně si přeji, abychom podobných výletů vymysleli více.

Další legendární výšlap se jmenuje 1000 steps (1000 kroků). Ale nenechte se zmást slovo kroky znamená v tomhle kontextu spíše schody. K němu se jede od školy jen 15 minut autem. Zaparkovali jsme vedle dálnice a vydali se nahoru. Hodně motivační bylo, že každých 100 schodů je na jednom z kamenů napsané, kolik jsme toho už ušli. Byl to krátký, zato velmi intenzivní výstup. Ale odměnou nám byly nádherné výhledy. Asi se jedná o bývalý lom, protože kopec měl kaskádovitý tvar a každých asi dvacet metrů se objevila další a další stezka kolem kopce jakoby po rovině. Cestou zpátky jsme úplnou náhodou potkali kamaráda Spandana. Huntingdon je holt malý a ať už jdete kamkoli, tak většinou narazíte na někoho, koho znáte.