Poslední týden prázdnin

Po skončení úvodního kurzu jsme najednou získali více času, který jsme si mohli zorganizovat sami. V sobotu dopoledne všichni vstávali pozdě po páteční závěrečné párty. Proto jsme se domluvili, že se sejdeme až ve čtyři odpoledne a půjdeme na hudební festival, který nám organizátoři kurzu dánštiny doporučili navštívit. Přišla jsem tam trochu dřív, abych se potkala s první a jedinou Češkou, o které vím, že bude studovat v Aarhusu. Je tu jen na jeden semestr a bude studovat na úplně jiné fakultě než já. Šly jsme se podívat na nádhernou vyhlídku na střeše obchodního domu, kde už jsem předtím jednou byla během hry, kdy jsme běhali po městě a fotili se na zajímavých místech. Tentokrát jsme ale měly o trochu víc času a nemusely jsme tolik spěchat. 

Pak už jsme se přidaly k ostatním a vydali se na festival. Nebylo to ale úplně nejlepší odpoledne, hned z několika důvodů. Na festival jsme přišli hodně brzy. Ještě nehrálo moc kapel. U jedné, která už hrála, bylo hodně složité poznat, jestli jen někdo opravuje bedýnky, do kterých pouští hodně nahlas dost nepříjemné tóny, nebo jestli to je umění. 

Další kapela vypadala dobře, ale tam jsem zase narazila na to, že jsem si přivedla víc skupinek kamarádů najednou. Areál byl docela velký, v industriální části města, s hodně uličkami a nás bylo hodně. A protože jsem pozvala lidi ze srpnového kurzu, ajťáky z květnové návštěvy Aarhusu a tu Češku a oni zase pozvali další kamarády, tak nás bylo tolik, že se nám často někdo ztratil a pak nás hledal. A většina lidí pak psala mě, protože mě znali všichni. (To se mi nestává vždycky, ale nějak jsem se náhodně ocitla v roli organizátora.) V Čechách jsem se vždycky docela vyhýbala mixování různých skupin kamarádů a na tomhle festivalu jsem si potvrdila, proč je to dobrý nápad. Navíc byli všichni dost unavení po celém týdnu plném aktivit. 

Dánsko není úplně přívětivé pro lidi, co tu bydlí tak nějak napůl. Mají tu vlastní platební aplikaci Mobilepay, kterou ale můžete použít jen s dánským telefonním číslem a dánským účtem. Proto ji nikdo z nás zatím neměl. Na festivalu se ale dalo všechno jídlo a většina pití koupit jedině přes Mobilepay. Proto jsme brzy odešli na náš oblíbený Street food market, kde mají jídla z celého světa. Tam se z unaveného odpoledne stal dost příjemný večer.

V neděli organizovala univerzita uvítací den. Najednou nebyl program pro 70 studentů, ale pro 1000! V jednom z uvítacích proslovů se představil i Studenterhus Aarhus, což je volnočasové centrum pro všechny studenty. Řekli nám, že zatímco univerzita nám nabídne kvalitní výuku, tak oni se postarají o to, že budeme mít i život. Tak na to nejsem z Brna vůbec zvyklá! Tam naopak škola řešila organizaci volného času tím způsobem, že nám všechen sebrala. 

Každý jsme zdarma dostali dort a láhev na vodu s logem školy. Uvítací proslov byl dost hezký. I když počáteční: "Právě jste se přestěhovali do cizí země, kde nikoho a nic neznáte!" nás úplně neuklidnilo. Ale rektorce se z toho podařilo elegantně vybruslit. Pak jsme se zúčastnili několika přednášek, ale nic moc nového jsme se nedozvěděli. 

Pondělí byl první den, který jsem trávila úplně sama. Šla jsem do knihovny vytisknout nějaké papíry, které jsem další den potřebovala donést na úřad a pak jsem nakupovala několik věcí mezi kterými byla i jednoduchá pohádková knížka v dánštině, helma a zámek na kolo. Kolo jsem zatím neměla, ale je to jediná věc, která se tu krade, takže kupovat ho bez zámku by nemělo smysl.

V úterý jsem šla ráno na úřad získat CPR (dánské registrační číslo, bez kterého tady nemůžete dělat skoro nic). V tuhle chvíli už jsem si slíbila, že si kolo pořídím co nejdříve, protože autobus je tu drahý a chodit všude pěšky zabere spoustu času. Před odjezdem jsem měla z vyřizování administrativy dost respekt. Přeci jen v Čechách nebyla návštěva úřadů moje nejoblíbenější aktivita. Tady mělo navíc všechno probíhat v angličtině. Nebyla jsem si ani jistá, jestli mě nepošlou domů bez CPR, protože na stránkách úřadu psali, ať přineseme tři různé dokumenty. Ty jsem měla. Univerzita nám ale radila mít pro jistotu ještě spoustu věcí navíc jako třeba dvě kopie občanky nebo tři pasové fotografie. Na to jsem ale přišla až pozdě, tak jsem se modlila, že nebudou potřeba. Moc mi nepomohl ani fakt, že jsem hned u vstupu potkala dvě Němky z kurzu dánštiny, které měly těch fotografií a kopií pro jistotu ještě víc a vypadaly, že jsou připravené na všechno. 

Když jsem doma na jaře četla, že budu muset na úřad, tak mě nikdy nenapadlo, jak jednoduché to bude. Už u vstupu čekali asistenti, kteří si ode mě vzali číslo, které jsem dostala při vyplňování online formulářů. Několik laviček a přepážek měli vyhrazené jen pro mezinárodní studenty. Při čekání, až se moje číslo objeví na obrazovce, jsem postupně potkala 10 lidí, které jsem už znala z kurzu nebo ze školy. Nakonec po mně kromě pasu ani nic nechtěli, takže jsem spokojeně odcházela s CPR číslem. 

Vzala jsem to rovnou na pláž, kde jsem se měla potkat s kamarády. Klasicky jsme opět přišli ve svetru, vykoupali se a odešli ve svetru. Vedra v Čechách vám moc nezávidím. Tady jsem vyšla ven v tričku první týden jen párkrát a od té doby nosím všude svetr nebo mikinu. Pláž byla nádherná, pokrytá bílým pískem, nikde žádné odpadky. Mockrát jsem u Baltského moře nebyla, proto mě baví sledovat rozdíly s jižnějšími moři. Například místo palem tu byly ohromné růžové keře. Výhled byl taky krásný, na jedné straně byl z dálky vidět Aarhus se svým přístavem a moderními paneláky, na druhé byla malá letní sídla, která nijak nenaznačovala, že bychom byli blízko velkému městu.

Večer se konal pub quiz, ale tentokrát mě to bavilo míň než první týden. Bylo dost znát, že nás tam najednou místo 70 bylo asi 400. Všechno trvalo delší dobu a několik otázek jsme už znaly. U těch nových jsme ale docela pohořeli.

Ve středu byl opět informační den, tentokrát už ho ale měla každá fakulta zvlášť. Zatímco v Brně jsem studovala vyloženě na fakultě informatiky, tak tady patřím pod přírodovědnou. (Chvíli mi trvalo, než jsem to zjistila, protože tu mají i technickou fakultu, ale tam patří jen obory, které mají v názvu Engineering. Takže třeba Computer Engineering tam patří, ale moje Computer Science ne.) Opět mi přednášky přišly skoro zbytečné, ale aspoň jsme poznali pár nových lidí. K obědu byl opět sendvič a každý dostal ještě vodu, která byla ale v krabici, co připomínala spíš mlíko. To jsou ty drobné kulturní rozdíly, jogurt tady taky prodávají většinou v krabici na mlíko a malé balení jogurtu skoro nenajdete. A vanilkový skyr je míň sladký než ten čistě bílý, což mi taky nedává smysl.

Když skončil program ve škole, tak jsem si šla konečně koupit kolo. Facebook Marketplace moc nezafungoval, možná jsem reagovala na málo příspěvků, možná jsem zareagovala pozdě, ale nikdo se mi neozval, tak jsem šla do obchodu s použitými koly. Nejdřív jsem z toho byla trochu nešťastná, protože při krátké zkušební projížďce vypadalo všechno dobře, ale jakmile jsem odjela z obchodu, tak mi kolo připadalo velmi nepohodlné a navíc bylo sedlo moc nízko. Chtěla jsem si ho tedy dát výš, ale bez šroubováku to nešlo. Navíc stálo zhruba tolik, kolik by v ČR stálo hezké nové kolo. Nicméně později se mi podařilo sedlo zvednout a už se mi na něm jezdí dobře. 

Když jsem dřív šla do školy, trvalo mi to pěšky z kolejí přes půl hodiny, teď je to 10 minut. Drobnou nevýhodou je jen to, že koleje jsou na kopci, který pěšky skoro ani nezaregistrujete, ale na kole je to makačka. Není to prudký kopec, ale je docela nekonečný. 

Po koupení kola se konal info meeting pro nové dobrovolníky ve studentském domě. Byly jsme se s kamarádkami zapsat jako barmanky/baristky do studentské kavárny. Nedostáváme za to zaplaceno, ale máme slevu 50 % a omezené množství jídla a pití během směny úplně zdarma. Šla jsem do toho zaprvé proto, že něco podobného jsem dělala i v Čechách a dost mě to bavilo. Občas na mě byly více než dvanácti hodinové směny až moc dlouhé, tady po nás požadují 3-4 směny měsíčně s tím, že jedna má zhruba 5 hodin. Ale hlavním důvodem, proč jsem se k barmanům přidala, bylo poznávání nových lidí. To se mi potvrdilo hned po meetingu, kdy nás pozvali, abychom s nimi poseděli v místnosti pro zaměstnance a zahráli si pár her. 

Čekala jsem, že to bude tak na hodinu. Nakonec jsem ale odešla až asi po pěti hodinách a to jsem byla jedna z prvních. Říkala jsem si, že aspoň budu mít kuchyni na kolejích jen sama pro sebe, když už bylo kolem desáté večer. Když jsem ale přišla, čekalo mě překvapení. Kuchyně byla nejplnější, jakou jsem ji kdy viděla. Kromě mě, Slovenky a pár Dánů se nově přistěhovali i erasmus studenti z Irska, Anglie, Holandska a Egypta. Až později jsem zjistila, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Zatímco dřív jsem se snažila nikoho nepotkat, teď naopak trávím ve společné kuchyni spoustu času. Ale o tom zase příště.