Nejvíce náhodné odpoledne za hodně dlouhou dobu

V pondělí jsem konečně opustila po čtyřech dnech budovu kolejí a uzdravená se vydala do školy. Kolo zůstalo pro jistotu doma a po delší době jsem se svezla autobusem. Po přednášce jsem šla na oběd s kamarády z kurzu dánštiny, které už teď nepotkávám každý den, jako tomu bylo ze začátku. Pak jsme se společně učili v knihovně. 

Večer nás na kolejích čekal meeting. A věřte mi, pozorovat 14 dvacetiletých lidí hlasovat o tom, jestli můžeme koupit nový mixér je dost vtipný pohled. Na konci září nás čeká obrovský úklid, který obvykle trvá kolem 7 hodin. Takže jsme většinu schůze řešili, kdo nakoupí uklízecí prostředky, kdo bude mít úklid na starost a jak bude všechno probíhat. Pak ale přišlo i na zábavnější témata. Domluvili jsme se, že spolu půjdeme na minigolf a že každý měsíc se vybere jeden člověk, který navaří pro všechny společnou večeři. 

Ve středu jsem měla ve škole první cvičení, minulý týden se konaly jen přednášky. Bylo nás tam 80, což bylo velmi zvláštní, protože jsem zvyklá na cvika pro zhruba 20 lidí. Ale aspoň to mělo tu výhodu, že se neustále někdo hlásil, takže jsem se nebála, že by mě učitel vyvolal na něco, na co bych neznala odpověď. Večer se opět konala party pro mezinárodní studenty. Byla hodně podobná jako ta první, akorát tentokrát jsem nebyla promočená, takže to bylo trochu lepší. Nevýhodou naopak bylo, že jsem další den měla školu od osmi. Ráno se mi moc vstávat nechtělo. 

Akademická čtvrthodinka je tu naprosto běžná věc, pokud v rozvrhu začíná hodina v 8, tak ve skutečnosti začíná přesně v 8:15. První týden jsem si nebyla jistá, jestli to není jen zvyk nějakého učitele, tak jsem radši chodila na čas. Ale je to opravdu univerzální pravidlo, co platí na každé přednášce. 

Tentokrát ale bylo 8:13 a já byla ve třídě stále jediná. Už jsem se začínala radovat, že se cvičení zruší, ale pak se tam postupně objevilo 9 dalších spolužáků. Jednalo se o bakalářský předmět, takže tam bylo 7 Dánů, 2 Číňani a já. A najednou přišel opačný šok, na tak malém cvičení jsem v životě nebyla. Ale opět to bylo fajn, protože 7 z 10 studentů byly holky (na informatiku velmi neobvyklé). Učitel byl stejně starý jako já a většina dánských spolužáků byla až o tři roky mladší. Řešili jsme, jací uživatelé používají různé aplikace a jakým překážkám můžou čelit. Pak jsme se začali učit webové programování. Celkově to byla velmi lehká hodina, protože jsem celou moji bakalářku programovala pro web, takže html a css docela zvládám. Odpoledne mě čekala ještě přednáška a pak přišlo to, na co po přečtení nadpisu tohohle článku určitě čekáte.

Ještě před příjezdem do Dánska jsem věděla, že bych se chtěla přidat k nějakému sportovnímu klubu. Po golfově nabitém gymplu mi na vejšce chyběl pravidelný sport. Naštěstí jsme měli na MUNI aspoň tělocvik, kde jsem si vyzkoušela karate, swing a salsu. Ale všimla jsem si, že když se nepřihlásím do žádného kurzu a jen tak si řeknu, že budu chodit pravidelně plavat nebo cvičit jógu nebo aspoň chodit na procházky, většinou to pak dost flákám. Narazila jsem tu na klub, který se jmenuje Adventure Aarhus. Každý čtvrtek se scházejí na tréninku, kde střídají různé sporty: kajaky, běhání, orienťák, kola, horolezení... Vyprávěla jsem o tom už první týden po příjezdu kamarádkám. Chtěly se taky přidat, ale pak jsme přišly na to, že na facebooku jsou všechny příspěvky v dánštině. (Dánové používají na všechno facebook!) Navíc všichni na fotkách vypadali extrémně sportovně. To holky dost vyděsilo a nakonec jsme si říkaly, že možná najdeme jiný klub. Ale nikam jsme se nepřihlásily. Později jsem o tom vyprávěla i lidem v kuchyňce, ale nechtělo se mi jít tam sama.

Najednou byla středa, den před tréninkem. A jeden ze spolubydlících říkal, že se tam přihlásil a ve čtvrtek jde na trénink, jestli jdu taky. Tenhle týden se měl trénovat orienťák, s tím mám ze všech nabízených sportů největší zkušenosti (ikdyž nejsou moc velké). Najednou jsem už neměla výmluvu, proč to nezkusit. Přihlásili jsme se tedy do klubu. Očekávala jsem, že se někde v lese sejdeme s dalšími asi 10 lidmi a budeme běhat. Postupně jsem ale zjišťovala, že je to vlastně tenhle týden výjimečně propojené s OB klubem. Tak jsem začala očekávat trochu víc lidí. Pak jsem ale zjistila, že to vlastně není trénink, ale závod. A že to není v lese, ale ve městě. 

Když jsme tam dojeli (na kole, jak jinak), tak jsem od začátku až do konce nemohla uvěřit, k čemu jsem se to upsala. Přišlo mi absurdní, že jsem se najednou úplně náhodou objevila na OBROVSKÝCH závodech v orienťáku uprostřed města. Už od parkoviště jsme potkávali spoustu lidí všech věkových kategorií se startovními čísly. Brzy jsme našli adventure club. Měli jsme štěstí, vloni tam byli jen Dánové a jedna Němka, ale tentokrát tam byla ještě Britka a Francouzka, které taky přišly poprvé. Uklidnilo mě, že jsem z nových byla jediná, kdo rozuměl mapě. Vůbec mě neuklidnilo, že všichni (včetně těch nových) jsou očividně zvyklí často běhat. Protože to bylo jen v rámci tréninku, tak jsem běžela bez čipu. Ale když jsem zjistila, že nikdo z nás nepoběží ani s buzolou, to už mě dost překvapilo. Naštěstí se dalo dost dobře orientovat podle okolních budov a hodně mě to bavilo. 

Po doběhnutí jsem zjistila, že Aarhus adventure club se nejmenuje adventure jen tak pro nic za nic. Existuje totiž sport, který se jmenuje adventure race. Je to takový orienťák ve velkém, kde chvíli jedete na kole, chvíli na kajaku, pak třeba běžíte. Závodí se v týmecha hledají se kontroly. Závody prý trvají od 2 do 24 hodin. Ale ujišťovali nás, že čtvrteční tréninky jsou prý spíše pohodové a společenské. No nevím, pro tyhle lidi bude pohodové podle mě to samé co je pro mě velmi namáhavé. A nejčastěji prý chodí běhat nebo jezdit na kole. Takže fakt nevím, co tam mezi nimi dělám. Ale všichni vypadali tak mile, že jsem se rozhodla, že to zatím nevzdám.

Po závodu jsme jeli zpátky domů i s našimi dvěma novými kamarádkami. Byla jsem ráda, že jim během závodu chvíli trvalo, než se zorientovaly na mapě. Díky tomu jsem doběhla jako jedna z prvních a měla čas na vydýchání. Cesta domů byla totiž celá do kopce a já už jsem moc nemohla. Běžela jsem střední trasu, protože na krátkou akorát museli dotisknout mapy. Doufala jsem, že se mi podaří ten kopec na kole zvládnout. Proto jsem byla naprosto v šoku, když se od nás v půlce kopce jedna holka odpojila a zeptala se, jestli si s ní nechce jít někdo zaběhat. Kdy? Prý hned teď!!! Prý jí ten závod přišel až moc krátký. Fakt nevím, jak tohle bude pokračovat.

Po přijetí na koleje jsme potkali skupinku, co šse chystala do parku na letní kino, tak jsme se k nim přidali. Dávali film Wild Hearts a v životě jsem viděla jen hodně málo zvláštnějších filmů. Zvuku bylo špatně rozumět, dánské titulky moc nepomohly a přijeli jsme trochu pozdě, takže jsme jenom koukali, co se to tam děje a nic moc nechápali. Ke konci mi ale došlo, že by asi ani dobrý zvuk, ani včasný příjezd moc nepomohly. Když se uprostřed filmu o gangsterech najednou jeden z hrdinů praštil do hlavy a najednou se mu zjevila létající Barbie, která mu začala radit, ať se vrátí ke své rodině, tak už jsem se přestala snažit to chápat. Ale atmosféra kina se mi moc líbila. A taky skupinová jízda na kole.

 Ještě v úterý jsem si myslela, že jet s více lidmi někam po městě na kole bude náročné. Přeci jen nejezdím moc rychle a po městě nejsem tolik zvyklá jezdit. Od středy do soboty jsem ale stihla se svými spolubydlícími jet na 6 různých míst (říkala jsem, že to byl nabitý týden) a teď je to můj nejoblíbenější způsob přepravy. Díky všudypřítomným cyklostezkám je to pohoda. Navíc se nemusím dívat na mapu, protože o to se postarají ostatní. A jezdíme dost pomalu. 

V pátek jsme nepřekvapivě šli do Friday baru. Měli jsme v plánu jich navštívit víc, ale nakonec jsme zůstali jen v jednom. Pokud čtete pozorně, tak jste si mohli všimnout, že po party, nočním kině a baru mi nezbývá moc času na pořádný spánek. Proto jsem byla ráda, že jsem v sobotu nemusela vstávat do školy na osmou. Taky jste si mohli všimnou, že nebylo tolik času na učení. Ale nebojte, do školy chodím a většinu úkolů děláme už tam. V sobotu dopoledne jsem začala číst povinných 90 stránek.

Úspěšně jsem přečetla přesně dvě a pak jsme jeli k moři, protože to měl být jeden z posledních teplých dnů na hodně dlouho. Nejdřív se mi moc nechtělo, protože jsem byla unavená. Navíc kdykoli odjedu z kolejí, tak se musím zpátky na kole vracet táhlým kopcem. Ale nakonec jsem byla hodně ráda, že jsem jela. Navštívili jsme bazénky se slanou vodou ve velmi moderní části města. Voda byla studená, ale bylo to trochu lepší než v moři. Měli tam i asi třímetrový skokánek, na který mi trvalo hodně dlouho, než jsem se odvážila. Cestou zpátky jsme se ještě podívali na festival pouličních sportů, který se konal hned vedle bazénu. 

Pak už jsem ale musela jet, protože jsem měla večer domluvený online hovor se zbytkem skupiny na náš projekt. Programujeme takový malý přístroj, který má jen jeden člověk z týmu. A programujeme v něčem, v čem není úplně jednoduché kód sdílet. Proto to celé programoval ten kluk s přístrojem, sdílel s námi obrazovku a my mu radili na dálku. Ale není to vůbec jednoduché, ráda měním často kód a zkouším, co se bude dít. Obzvlášť když se učím s novým programem. Takhle to moc nešlo, takže jsem skoro nic neřekla a abych nějak přispěla svojí snahou, tak jsem nakonec aspoň sepsala instrukce ke spuštění programu, které jsme museli odevzdat. 

Najednou bylo z ničeho nic 8 hodin večer. Což by nebylo nic zajímavého. Kdybych se neodhodlala, že půjdu ten den běhat. Musím totiž začít trénovat, abych ve čtvrtek na tréninku neumřela. Abych měla jistotu, že opravdu půjdu, tak jsem ráno třem spolubydlícím řekla, ať se mě večer zeptají, jak šlo běhání. A že musím říct dobře nebo špatně, ale rozhodně ne, že jsem nešla. Takže jsem se vydala a čekala, že to bude hrozný. Ale překvapivě mi hodně pomohlo poslouchání písniček a podcastu pro začínající běžce, kde "trenér" jednou za čas řekne, jak ti to jde dobře a jak je super, že jsi začala a že je důležitý, aby tě to bavilo, a že můžeš klidně zpomalit. K tomu přidejte hezké domečky v okolní čtvrti a západ slunce a nakonec z toho byl dost dobrý běh. Hodně pomalý, ale byl to běh. Tak snad nebyl poslední. 

V neděli jsem konečně zůstala na kolejích, protože už jsem potřebovala přestávku. Navíc 90 stránek se nepřečte samo.