Začátek školy a nemoc

V pondělí začala škola. A začalo to hodně perným dnem. Od 9 do 2 jsem měla v kuse přednášky, pak jsem měla 15 minut na to, abych doběhla do studentské kavárny, kde jsem měla poprvé pracovat. Oběd jsem stihla po cestě asi za dvě minuty. 

Na směně jsem byla s jednou Dánkou, která tam pracovala už rok a dvěma novými holkami. Jedna byla z Francie, druhá ze Singapuru. Ve čtyřech nebylo v kavárně, kde obvykle pracuje jen jeden, moc co dělat. Bavilo mě to, ale většinu času jsme hlavně čekali, jestli někdo nepřijde. Ale aspoň jsem dostala jejich tričko! Velkou část zákazníků jsem znala z kurzu dánštiny. 

Často na nás někdo mluvil dánsky. Nějaký náhodný kolemjdoucí nám řekl, že kdyby si měl tipnout, kdo z nás je z Dánska, tak u mě by řekl že jo a u té Dánky že není. Ale naštěstí nikomu nevadí mluvit anglicky. Práce to bude snad pohodová. Většina lidí tam pracuje jako dobrovolníci, proto nemáme nějaká přísná pravidla. Pokud nechodí zákazníci, tak si můžeme číst, učit se, jíst. To na golfu jsem byla zvyklá si neustále hledat práci a něco dělat. Zároveň se toho budu muset ale dost naučit, příště už bych tam měla být sama a například při končení směny je spousta detailů, na které nesmím zapomenout. Ale na štěstí mají manuál.

Kolem sedmé nás pustili domů a mě se najednou všechno přestalo dařit. Byly to jen malé detaily, které by mi normálně nevadily, ale byla jsem unavená a hladová, takže jsem to prožívala. Začalo pršet a celé sedlo bylo mokré. Pak jsem došla na pokoj a hned ztratila náušnici. Začala jsem ji hledat a po chvíli jsem si řekla, že bych si k tomu mohla aspoň pustit písničky. Ale sluchátka byla vybitá. Tak jsem si řekla, že ji najdu (a taky že jsem našla) potom a radši se půjdu konečně pořádně najíst, protože dvouminutový oběd nebyl úplně dostačující. Dorazila jsem do kuchyně s nadšením, že uvidím své nové kamarády. Místo nich jsem ale dostala nejvíc dánskou společnost, jaká byla vůbec možná. Navíc byli zrovna uprostřed konverzace v dánštině a já nerozuměla ani slovo. 

Když už jsem si ale ohřála jídlo a měla sto chutí sníst si ho sama v pokoji, tak se objevil jeden z mých zahraničních kamarádů. Tak jsem zůstala v kuchyňce. A pak se objevil další a další a z nemilého odpoledne se stal dost povedený večer, kdy jsme hráli karty a jen tak si povídali. Zatímco v prvních dnech jsem se vždycky modlila, aby v kuchyňce nikdo nebyl, teď tam naopak chodím dost ráda a vždycky doufám, že tam někdo bude. Protože i ti Dánové jsou dost fajn, když mluví anglicky. Což většinou dělají, jen jsem tenkrát měla smůlu.

Ale zpátky ke škole. Za první dva týdny jsem si všimla několika rozdílů. Zatím skoro neprogramuju, ale hodně čtu. Dva předměty mám magisterské, hlavně s mezinárodními studenty. (Jedná se o vizualizaci dat a vývoj IoT.) Poslední předmět mám s dánskými bakalářskými studenty a tam si občas obklopená místními a cizí řečí připadám jako ve Švýcarsku.  Všechny úkoly jsou skupinové. Moc nevím, co si o tom myslet. 

Na jednu stranu mi moc nevyhovuje, že na nich nemůžu pracovat kdykoli po večerech, jak jsem byla zvyklá. Musíme se skupinou vždy vybírat čas přes den, který se hodí všem. Na druhou stranu to ale znamená, že za tu hodinu dvě uděláme většinu práce a pak se to prostě odevzdá a doma se o daný předmět už nemusím tolik starat. 

Jedna ze skupin mi přijde mírně přehrocená, kluci vybírají až moc komplikované téma projektu. A to říkám já jako poměrně poctivá studentka. Zároveň pořád přemýšlí o používání technologií, které neznám. Nejsem si úplně jistá, jestli se díky skupinovým projektům naučím víc nebo míň. Skupinka na další předmět vypadala v pohodě, všichni jsme tam začátečníci. Ale pak se k nám přidal jeden člověk z té ambiciózní skupiny, takže teď už je to ambiciózní úplně všude.

Přednášky trvají dvě nebo tři hodiny a po každých 45 minutách je 15 minutová pauza. To je něco, na co naprosto nejsem zvyklá, v Brně jsme vždycky jeli 100 minut v kuse a ke konci bylo hodně složité soustředit se na složitá témata. Tady to ale s přestávkami pěkně utíká a učitelé vypadají mile. Navíc je škola hezky zasazená do parku. V blízkosti se nachází i nádherná knihovna s jídelnou, kde mají obědy podobně velké jako v Brně. Akorát tady si můžete vybrat i něco jiného než smažený sýr. Platí se za talíř, na který si můžete nandat cokoli, co se tam vejde.

Po nabitém pondělí bylo úterý trochu odpočinkovější. Večer se konala soutěž v pečení dortů. Neuměla jsem si moc představit, jak to bude vypadat. Přeci jen to byla akce pro asi 150 lidí a tolik trub ve studentské kavárně nemáme. Navíc mě začínalo mírně bolet v krku, ale nechtěla jsem si to nechat ujít, tak jsem se nakonec zúčastnila. Rozdělili nás do skupin po osmi lidech. Byla jsem se dvěma kamarádkami z kurzu dánštiny a několika náhodnými lidmi. Každý tým dostal už hotový korpus, banán, marmeládu, čokoládové hoblinky a šlehačku. Měli jsme 40 minut na to, abychom dort nazdobili co nejkreativněji. 

Měli jsme v týmu informatičku, matematičku, bioinformatičku a spoustu Němců, takže jsme na to šli hodně logicky. :D Tím že nás bylo osm, tak jsem se dortu sotva dotkla, v menších skupinkách by to asi bylo trochu lepší. Šlehačka se hrozně rychle roztékala, ale byla to sranda a nakonec z toho vyšel dost dobrý dost. Nevyhráli jsme, ale i tak to byla zábava. 

Bohužel jsem ale doplatila na to, že jsem nezůstala doma odpočívat. Brzy jsem onemocněla, ve středu a ve čtvrtek se mi ještě podařilo dojít do školy, ale od čtvrtečního odpoledne jsem zůstala čtyři dny nachlazená v posteli. Na jednu stranu to bylo drsný. Se začátkem září se totiž konalo spoustu akcí a bylo nádherné počasí. Takže mi v kalendáři skákala upozornění jako "dneska bude táborák na pláži, zítra Friday bar, další den túra kolem jezera." 

A já byla v posteli a sotva měla energii jít si uvařit. (Ale aspoň jsem poprvé vyzkoušela wolt a je to super. Akorát jedno pho stojí tolik, kolik by doma stály tři.) Všechny ty akce jsem tedy prožívala zprostředkovaně. Ale naštěstí jsem zase o tolik nepřišla, na pláži to bylo přecpané lidmi a bez táboráku, Friday bary jsou otevřené každý pátek a na túru si někdy zajdu sama. 

Často jsem si chodila vařit čaj. Takže jsem během dne potkávala různé spolubydlící. Bavilo mě, jak jsem ty stejné příběhy poslouchala z několika pohledů. Ale přišly i chvíle, kdy jsem si říkala: "Jestli mi někdo bude po pátý vyprávět příběh o tom, jak si Cara zapomněla v baru kabelku a přišli na to na druhé straně města, které bylo tak plné, že museli čekat 10 minut na to, než je vůbec pustí do samoobsluhy, tak už ten příběh budu moct vyprávět, jako kdybych tam byla taky."

Na druhou stranu ale musím přiznat, že jsem si velmi potřebovala odpočinout a nachlazení mi v tom pomohlo. Všichni se divili, proč jsem nemocná. Mě to ale nepřekvapovalo vůbec. Po tak nabitých dnech, kdy jsem často spala míň, než by bylo potřeba, po party v mokrém oblečení, po plavání ve studeném moři, ježdění na kole ve větru a potom co bylo několik jiných spolubydlících taky nemocných, se není čemu divit. Přidejme k tomu zvykání si na nové prostředí a najednou to všechno dává dost smysl.

Ze všech míst, kde jsem kdy bydlela, je tohle hned po Libranticích asi nejlepší na uzdravování. Tím, že mám pokoj jen pro sebe, tak nikoho neomezuju, když tam celý den ležím. Navíc na rozdíl od Juniaty, kde jsem k nejbližšímu čaji musela jít do jídelny, vzdálené 10 minut chůzí venkem, tady jsem v kuchyni za 10 vteřin. Ale ještě tu nebydlím dost dlouho na to, abych tam chodila v pyžamu, takže to je asi jediná nevýhoda. Propásla jsem tedy pár akcí, ale to jsem si po uzdravení vynahradila víc než dostatečně. To vám zase povím v dalším článku.