Čtyřicátý třetí den

A máme tu poslední táborový den. V Čechách jste měli volný den, tak doufám, že jste si ho užili. My jsme vstávali poměrně brzo, abychom stihli všechno uklidit. A pak jsme museli tři hodiny čekat na autobus. Vlastně jsme mohli spát déle nebo odjet dříve, ale my jsme prostě museli čekat na náš konkrétní autobus (i když jezdili každou půlhodinu). Pak jsme jeli domů, cesta nebyla moc zajímavá, proto Vám radši shrnu všechny zajímavé poznatky z tábora.

Je divné, když učitelé celý týden všem tykají. Organizace ze strany učitelky občas drobně pokulhávala, ale byl tam s námi ještě angličtinář a ten si z toho dělal taky trochu srandu. Švýcarská němčina mě občas vážně vytáčí, ale už jí rozumím lépe než na začátku. První tři dny jsem nechápala, proč ji všichni používají. Pak mě mí spolužáci mile překvapili tím, že vždycky, když učitelka začala něco organizovat, tak ji všichni upozorňovali ať mluví hochdeutsch (spisovnou němčinou).
Už umím říct pár frází v dialektu, ale stejně jsem ráda, že Antonia a Naima švýcarsky nemluví (ale rozumí tomu, co ostatní říkají), vždycky jsou pro mě tak trochu záchranný bod. Přijde mi, že si tu děti dovolí  více než u nás, je to asi obecně volnější výchovou. Přesto je to přeci jen třída z výběrového gymnázia, takže žádné problémy nebyly. Učitelé se neoslovují pane/paní učitelko (případně profesorko), ale příjmením. Takže jsem denně asi tisíckrát slyšela, jak někdo křičí Frau Bessard nebo Herr Schüllin.
Pro mé spolužáky, to byl organizačně nejhorší tábor, jaký kdy zažili, ale mně se to nakonec docela líbilo. Všichni jsme se shodli, že šlo vlastně hlavně o to, abychom se lépe poznali, což se povedlo. Každý den jsem hodně aktivně používala němčinu (s Byronem i angličtinu) a obohatila jsem si slovní zásobu. Jen mě mrzelo, že jsem nemohla fotit.
Po příjezdu domů jsem si vybalila, četla jsem si knížku, navečeřela jsem se a odjela jsem za kamarády do Basileje. AFS chtělo zorganizovat společné pečení pizzy, ale pak zjistili, že nemá nikdo z dobrovolníků čas. To je už druhá akce, kterou zrušili... Počítala jsem s tím, že ta akce bude, takže jsem se předem omluvila na orchestru. Nakonec se mi přeci jen podařilo domluvit se s několika kamarády. Přišla i Nadia a bylo to fajn, dlouho jsem se tak nenasmála. Jsem vážně vděčná za místní tramvaj, protože se můžete i večer dostat jednoduše domů. A teď mě čekají dva týdny prázdnin. Hurá!