Kempování 2

- srpna 25, 2022

První večer kempování jsme zůstali dlouho v jídelně a hráli různé hry. Nejvíc mě asi zaujala hra, kde si najdete někoho, s kým jednou zahrajete kámen nůžky papír stop. Ti co vyhrají, tak si najdou někoho jiného, kdo taky vyhrál. Ti co prohrají, chodí všude za člověkem, který je porazil a jsou jeho největší fanoušci, snaží se ho podporovat potleskem a pokřiky. Když máte jednoho takového fanouška, je to fajn, ale jak víc a víc lidí vypadává, tak nakonec ve finále proti sobě stojí jen dva hráči, každý má asi 20 fanoušků a fandění začne být velmi hlasité a intenzivní.

Jak už jsem psala, tak jsme další den šli k jezeru. Oběd byl formou menších švédských stolů, kde největší část tvořily hot dogy. Chutnají dost jinak než náš klasický český párek v rohlíku. Celkově jsou o trochu menší, "maso" má výraznější chuť a pečivo je naopak trošku sladší. Asi upřednostňuju spíš ty, na které jsem zvyklá z domu, ale i tak mi chutnají. Jídlo na Inboundu je celkově kapitola sama pro sebe. Bylo ho hodně a k dispozici bylo téměř nonstop. Mezi snídaní, obědem a večeří jsme si mohli kdykoli brát tyčinky, ovoce a překvapivě nás zásobili i ohromným množstvím křupek, chipsů, bonbonů (fakt toho bylo strašně moc, bylo tam 40 lidí, přesto jsme tak polovinu jídla vezli zpátky do školy). A po každé večeři se připravil táborák, kde se místo špekáčků opékali marshmallowny (které se jedí jako sandwich s čokoládou a dvěma sušenkami), pak i hotdogy a dokonce mají i speciální tyč s držákem na konci, který vypadá jako malinká plotýnka na opékání toustů, kam vložíte toast (nebo těsto), sýr, šunku, rajčata a další věci podle chuti. Pak to opékáte nad ohněm a vznikne vám něco jako pizza.

Odpoledne začalo pršet, tak jsme zůstali v jídelně, kde jsme měli v podstatě volnou zábavu asi 5 hodin. Někteří američtí studenti postupně odcházeli ven hrát různé hry, ale většina mých kamarádů (to jsou hlavně mezinárodní studenti) byla dost unavená. Přeci jen to byl už pátý den v řadě, kdy jsme měli připravený program od rána až do večera.

Po večeři se šlo znovu k jezeru, kde jsme měli táborák. (Pak jsme měli další táborák ještě v kempu.) Někteří lidé se šli koupat, ale na mě byla už docela zima. Většina Američanů tam byla o dva nebo tři roky mladší než já. A občas to bylo poznat, ať už na velké vodní bitvě nebo na tématech o kterých se bavili.

Cestou zpátky do kempu jsme v lese na cestě potkali dvě želvy! Teď trochu odbočím, k želvám se vrátím později. Když jsem si vybírala místo, kam pojedu strávit semestr, snažila jsem se najít nějakou zemi, kde se žije jinak než v České republice. Neberte to špatně, doma se mi líbí. Ale přijde mi, že když už mám šanci podniknou takovéhle dobrodružství, tak by byla škoda nejet někam, kde je dost odlišná kultura. Nebo odlišná příroda, mnohem teplejší/studenější počasí. Protože čím odlišnější země, tím víc se můžete naučit. Švýcarsko mě často překvapovalo tím, jak podobné bylo České republice. Upřímně největší kulturní šok byl asi to, že jsem žádný kulturní šok nezažila, nic mně tam moc nepřekvapilo. (Snad kromě toho, že jedí čokoládu na chlebu.) Proto jsem si tentokrát dala jako hlavní kritérium, že chci někam mimo Evropu.

Nejdřív jsem hledala velmi exotické země. Jenže... Do jižní Ameriky je potřeba hodně dobrá španělština (nebo v případě Brazílie portugalština), na asijských univerzitách jsem hodně marně hledala nějaké předměty, které by zapadaly do mého oboru (většinou se tam v angličtině učí spíš o místní kultuře, mezinárodní politice nebo mají kurzy místního jazyka). Aby mi moje univerzita pobyt uznala, musím mít alespoň polovinu kreditů za předměty, které nějak souvisí s informatikou. Do Austrálie a na Nový Zéland chce skoro každý, proto je velmi těžké se tam dostat. Navíc tyto pobyty organizuje celá Masarykova univerzita pro všechny fakulty dohromady, takže se svým nic moc průměrem z FI (fakulty informatiky) nemůžu soupeřit s fakultami, kde má většina lidí průměr známek skoro 1. Myslím si, že by rodiče a babičky moc nepotěšilo, kdybych se sama vydala do Ghany nebo Jihoafrické republiky.

Tím nám zbyla Kanada a USA. Mohla jsem se hlásit na 3 univerzity, první byla Juniata College, druhá University of Saskatchewan (uprostřed Kanady ve městě o velikosti Brna) a třetí byla v Torontu (později jsem zjistila, že patří mezi TOP 20 univerzit na světě). No a proto jsem se po dlouhém hledání, promýšlení a časově náročném přihlašování ocitla tady. A hádejte co. Příroda i počasí je tu úplně stejné jako doma. Až na detaily jako jsou zmíněné želvy, medvědi nebo černé vdovy. Ale poslední dvě kategorie moc často nepotkáte.

Vraťme se ke kempování. Večer jsme u táborového ohně zažili místní tradici, kdy může každý nový student napsat na papírek libovolnou otázku a vedoucí na ni pak odpoví. Většina se týkala školy. Něco mi dost pomohlo. Jiné otázky, například "Jaké to je studovat na univerzitě?" mi přijdou spíš úsměvné. Protože já na vejšce studuji už dva roky, zatímco několik vedoucích teprve jeden rok. Proto jsem si připadala, že bych na něco mohla odpovídat také. Na druhou stranu už teď vidím, že Juniata College se od MUNI dost liší. Je to mnohem menší škola, kde se hodně lidí zná (minimálně od vidění už znám tak polovinu všech studentů). Všichni se tu zdraví, s učiteli se potkáváme na dvoře i v jídelně, znají nás jménem. Drtivou většinu času se všude pohybuji pěšky. A je tu hromada akcí, které pro nás organizují.

To by bylo všechno a v dalším článku se koukneme na poslední den kempování.