Kempování 3

Tentokrát jsme náš suchý stan uvolnily Španělkám, které předešlou noc totálně promokly a šli jsme si lehnout na terasu. Ráno jsme měli k snídani palačinky, ovoce, klobásky a spoustu různých druhů sladkých i slaných tyčinek. Po snídani jsme šli v podstatě rovnou na oběd do jídelny ve výzkumné stanici.

Pak bylo zase spousta volného času, dost mých kamarádů odpočívalo nebo dokonce spalo. Já jsem se rozhodla zapojit mezi aktivnější skupinku, která hrála zajímavé hry, o kterých jsem v životě neslyšela. První byl gagaball. Postavili jsme několik stolů k sobě tak, že desky stolů tvořily stěny "ohrádky", do které vstoupí hráči. Pak se to hraje dost podobně jako vybíjená. Až na to, že vybití jste pouze, když vás míč trefí od kolen níž. Pokud se vám podaří vyhodit míč z ohrádky, tak taky vypadáváte.

Další hra se jmenuje "four squares" (čtyři čtverce). Křídou se na zem nakreslí velký čtverec, který se rozdělí na 4 menší (očíslované 1 až 4). Pak se to hraje podobně jako ping pong. V každém čtverci je jeden hráč a míč se musí vždy odrazit jednou ve vašem čtverci a pak ho musíte rukama odrazit do jakéhokoli jiného čtverce. Pokud se vám to nepodaří, tak vypadáváte. Všichni lidé ve čtvercích s nižšími čísly se posunou o jeden čtverec. Do čtverce číslo jedna se posune někdo nový z řady a ten kdo vypadne jde na konec řady. Cílem je dostat se do čtverce číslo 4 a udržet se tam co nejdýl. Bavilo mě to, konečně se nám podařilo začít se trochu bavit i s Američany. Navíc to byla dost flexibilní hra, kdykoli se mohl kdokoli přidat tím, že si stoupl na konec řady. A naopak se kdykoli dalo odejít. 

Další hodně populární hra je cornball. Tu jsem nezkoušela, ale jde o to, že máte pytlíky plné kukuřičních zrn a rozdělíte se na dvě dvojice. Ty se od sebe postaví asi 10 metrů a každá dvojice u sebe má desku s kruhovým otvorem. Cílem je trefit se sáčkem kukuřice do toho otvoru. Prý jsou i lidi, co to hrají závodně na vysoké úrovni. Kolem čtvrté jsme sbalili kemp a žlutým autobusem odjeli zpět do školy. V tu chvíli přišel moment, kterého jsem se mírně obávala. Měla jsem poprvé potkat svou americkou spolubydlící. Je ve čtvrťáku (takže stejně stará jako já, začínají tu o rok dřív). Super je, že strávila minulý semestr v Brně. Takže jsme se měli o čem bavit. Zatím spolu vycházíme dobře, tak snad to tak vydrží. 

Taky jsme se po třech dnech setkali s ostatními mezinárodními kamarády, kteří měli jiné Inboundy. Postupně díky tomu poznávám víc a víc lidí, protože často někdo z mých kamarádů přivede do party někoho nového, s kým se začal bavit na Inboundu, nebo někomu přijede spolubydlící. 

Večer bylo na programu Can I Kiss You? Docela jsme se děsili, aby to nebyla nějaká zvláštní hra, ale byla to přednáška o vztazích a že máme respektovat, když nám někdo řekne ne a naopak se nebát říct ne, když se cítíme nekomfortně. V podstatě všechno, co ten přednášející říkal, jsem už věděla dřív, ale i tak to byl neskutečný zážitek, protože to bylo extrémně americký. Totálně. 

Přednášející vystupoval velmi sebevědomě. Až moc, mluvil tak rychle, že jsem mu občas ani nerozuměla. Často se nás zeptal na nějakou otázku, kdy bylo dost jasné, jakou odpověď předpokládá. A pak řekl "yes or no" a celý sál zakřičel správnou odpověď. Nebo dal příklad nějaké situace a řekl: "Pokud se vám to stalo, řekněte: Stalo se mi to!" A velká část sálu křičela: "Stalo se mi to!" Působilo to na mně trošičku jak setkání nějaké sekty. Pak dokonce vyvolával dobrovolníky na pódium. A dostali tričko za to, že nám předvedli, jak se někoho hezky zeptat "Can I kiss you?" No docela jsem se divila, kolik lidí s ním spolupracovalo a šlo tam dobrovolně. Na konci rozdával dárky každému, kdo se přihlásil a řekl jednu věc, co si z přednášky zapamatoval. Hlásilo se tolik lidí, že pak musel přestat, protože mu došli dárky. V Čechách by byl rád, kdyby se přihlásili aspoň tři odvážlivci. 

Po přednášce jsme šli do jídelny na talent show. A to byl další velký zážitek! Tady totiž na rozdíl od podobných akcí v ČR vystupují i lidé, kteří nemají žádný talent. Vystupují tu především tito lidé. Šlo hlavně o zábavu. Vedoucí všech Inboundů se snažili tancovat společně kankán, pár lidí zpívalo, naše kempingová skupina si připravila karaoke verzi nějaké písničky, která má v názvu "rybaření", takže většina kluků přišla s rybářským prutem, jeden kluk se prostě rozeběhl a přeskočil svého kamaráda. Rychle jsem pochopila, že když vyjde na podium někdo, kdo se stydí, tak bude zpívat dobře. Naopak, když z někoho sršelo sebevědomí nebo namachrovanost, tak to pak nebyl úplně kvalitní výkon. Dost se mi líbilo, když jedna holka "rapovala" v znakovém jazyku. Parta kluků šla zpívat nějakou písničku a zpívali to jakoby na playback, naschvál měli vypnutý mikrofon. To ale technická podpora úplně nepochopila, tak jim tam někdo přinesl uprostřed písničky nový mikrofon. Nejvtipnější asi byla parta kluků, která extrémně falešně zpívala "Party in the USA" a na konci se místo konfetů posypali barevným cukrovým zdobením na dorty.