Kolik gumových rukavic potřebujete při přípravě jahodových knedlíků? aneb První prezentace na střední škole

- října 27, 2022

Tento článek navazuje na minulý článek Vaříme! Doporučuju si ho nejdřív přečíst, pokud jste tak ještě neudělali. Skončila jsem u příjezdu na soukromou katolickou střední školu v blízkém městě Altoona (které má pro představu zhruba 43000 obyvatel). Spolu s řidičem jsme tedy čekali v kanceláři, než přijde paní učitelka. Ta se tam o pár minut později zastavila, aby pozdravila paní sekretářku. Očividně ale nečekala, že tam budeme tak brzo, protože řekla něco o tom, že čeká hosty a pak zamířila směrem ke třídě. Sekretářka ji však na poslední chvíli zastavila a snažila se jí nenápadně ukázat, že my jsme ti hosti.

Následovali jsme tedy paní učitelku do třídy. Tam zatím ještě nebyly žádné studentky. Začala jsem promítat prezentaci a dokonce jsem dostala i tablet, na kterém jsem viděla stejný slide jako na tabuli a kterým jsem mohla celou prezentaci ovládat. Celkem mělo být ve třídě 7 holek ve věku zhruba 15 až 16 let. Postupně začaly přicházet.

Věděly, že jedna z nich bude mít asi 3 minuty zpoždění, tak jsme na ni čekaly. (Neumím si úplně představit, že by na mě na gymplu čekali, aby přednášející začal přednášet. Ale bylo to příjemnější, než kdyby přišla ve chvíli, kdy jsem už mluvila.) Mohly jsme tedy začít. Řekla jsem jim základní informace o ČR. Nejdřív jsem připravila malý kvíz o tom, kde se Česká republika nachází. To dala třída docela dobře dohromady. Pak jsem mluvila o měně, jazyku, rozloze, počtu obyvatel, jídle... no prostě takový ten obecný základ. Každá studentka se zkusila česky představit (jen "Jmenuji se (jméno)"). Některé dávaly dost pozor, některé vypadaly ospale a nezaujatě, ale žádná z nich nijak nevyrušovala. Byly spíš trochu stydlivé, když jsem se na něco ptala, tak se nikomu moc nechtělo odpovídat. Na otázku: "Co všechno víte o ČR?" nikdo neodpověděl. Je možné, že opravdu nic moc nevěděly.

Pak jsem jim ukázala fotky Hradce, Brna a Prahy a trochu porovnala střední školu v ČR a USA. Asi to znáte, ale kdyby náhodou ne, tak v USA mají na střední škole školní rok rozdělený buď na třetiny (trimestry) nebo na pololetí (semestry). A po celou dobu jednoho trimestru/semestru mají studenti každý den stejný rozvrh, který si mohou z velké části sami navolit. A neexistuje nic ve stylu české třídy ve smyslu skupiny lidí, se kterými máte většinu předmětů. Tady si prostě zapíšete podle vašich znalostí třeba matematiku 3 a jste tam s nějakými spolužáky. Pak máte třeba fotografování, pak třeba divadlo a pak španělštinu 2 a na každé hodině jste s jinými lidmi.

Po prezentaci jsme se rovnou vrhly na vaření jahodových knedlíků. To je bavilo mnohem víc a začaly si se mnou i trochu povídat. Těsto jsem vytvořila sama. Šlo to trochu špatně, protože mi paní učitelka nabídla gumové rukavice. Nenutila mě si je vzít, ale nějak jsem tušila, že budou všichni klidnější, když tu nabídku neodmítnu. Rukavice ale začaly být brzy těžké, protože se na ně těsto lepilo. Nakonec bylo ale docela povedené. Pak jsem ostatním ukázala, jak ho použít k obalení jahody. Každá ze studentek si zkusila vyrobit asi 4 knedlíky.

Přesunuly jsme se do jídelny, kde jsme knedlíky uvařily. Paní kuchařka mi půjčila naběračku i cedník a když mě všichni sledovali, jak házím knedlíky do vody, tak jsem si s nadsázkou připadala skoro jako Masterchef. Než se knedlíky uvařily, tak jsem se dozvěděla něco o Spirit weeku. Trochu jsem to už znala. Když jsem měla jet do Švýcarska, tak jsem na předodjezdovém soustředění potkala pár dětí, které jely na rok do USA. Díky jejich blogům jsem se dozvěděla, že Spirit week je týden, kdy se na každý den určí nějaké vtipné téma. Třeba v pondělí jdou do školy všichni v pyžamu, v úterý v havajských košilích, ve středu se holky převlečou za kluky a kluci za holky atd. Co mě ale překvapilo v Altooně, tak mají i tradici, při které se vezme velmi staré auto a studenti ho rozmlátí. To jsem teda úplně nepochopila proč nebo jak, prý asi for fun.

Knedlíky všem moc chutnaly. Těsně před koncem hodiny se ještě ze školního rozhlasu ozvala přísaha americké vlajce, kdy museli všichni vstát a dát si ruku na srdce. Byla to katolická škola, proto následovala ještě rychlá modlitba. Celá "lekce" s prezentací, vařením i jezením trvala 90 minut a dost jsem se bála, aby se to stihlo. Naštěstí bylo načasování perfektní.

Paní učitelka mi děkovala, že se jí to moc líbilo. Dokonce by i chtěla, abych se tam vrátila a měla někdy večer přednášku pro 50 lidí. Všechno, o čem jsem teď psala, se odehrálo 6. října. Takže už to chvíle je. Ale přesně si vybavuju tu euforii, když jsme jeli zpátky do Huntingdonu, bylo nádherné počasí a po dost stresujícím týdnu se zkouškami a přípravou prezentace a vaření na poslední chvíli, bylo konečně po všem. Zpětně musím ale říct, že to byly ideální podmínky pro první prezentaci. Studentek bylo málo, všechno byly holky, mohly jsme vařit a paní učitelka byla extrémně milá.