Týden plný muzeí 2 a Largest Danish Friday Bar

Když jsme v pátek opustili muzeum, tak jsme zamířili rovnou na koleje. Tam jsme se připravili na festival, který se jmenuje "Danish Largest Friday Bar" (největší dánský páteční bar). S klasickými Friday bary to má společné jen název, umístění blízko univerzity a fakt, že se to odehrává v pátek. Byl to obrovský festival v univerzitním parku, který začal už brzy odpoledne. Málem jsme se tam nevydali, protože byly všechny lístky extrémně brzy vyprodané. Pak ale ohlásili dva dny před začátkem, že prodají v osm večer 400 nových lístků. Takže jsme se sešli v kuchyni a netrpělivě asi 20 minut refreshovali jejich webovky, dokud jsme nesehnali lístky pro všechny. 

Vydali jsme se tam jako větší skupina. Což možná nebylo úplně nejchytřejší, protože trvalo hrozně dlouho, než se některé holky připravily. Nakonec jsme se tam dostali až kolem půl deváté večer. Ale vlastně mi to ani nevadilo, celý festival byl zajímavý, ale trochu bizardní zážitek. Hrály tam jen dánské písničky a na koncertech bylo až moc narváno. Vždycky jsme se ocitli uprostřed davu, ve kterém se nedalo vůbec hýbat. Navíc tam byly spíš DJ než reálné kapely. A hráli hlavně techno nebo rap, takže jsem se dost ptala sama sebe, co tam vlastně dělám. Až úplně na konci tam zpíval nějaký dánský Mirai, takže zase trochu opačný extrém. Ale věřím, že kdybych ty písničky měla trochu naposlouchané, tak by mě to bavilo víc. 

Bylo zajímavé, že se celý festival konal v univerzitním parku. Ale díky plotům, pódiím, stánkům a tmě, jsem ani nepoznala, že jsme na území školy. Asi poprvé v životě jsem byla na festivalu, kde bylo všem 20-25 let. Byli tam jedině studenti, nenarazili jsme na nikoho staršího ani na žádné děti. To z Čech moc neznám, dokonce i na studentském Majálesu bývá publikum pestřejší. Tady navíc bylo tak 95% lidí z Dánska, takže všichni vypadají tak trochu stejně. Jsem ráda, že jsem na festival šla, ale když jsme se na konci rozdělili a já šla s několika starými i nově nalezenými kamarády na kebab a do studentského baru (kde pracuju) hrát Uno, tak mě to bavilo snad víc než samotný festival. 

Ani v sobotu jsme nezaháleli. Na řadu přišlo muzeum číslo dva. Měli jsme se v 10 sejít před muzeem, které ale neleží přímo v Aarhusu. Studentská organizace iMentor tam pro nás organizovala túru po okolí. Po ní jsme měli jít do muzea. Vydali jsme se tam ráno na kole. Cesta zabrala asi hodinu a byla dost kopcovatá. Bohužel jsem si za spolucestující vybrala Franzi z Německa, kterou jsem potkala den předtím na festivalu. Ukázalo se, že je její koníček cyklistika. K tomu s námi jel spolubydlící triatlonista. Nasadili docela tempo a i když na mě pravidelně čekali, tak jsem tam přijela naprosto vyčerpaná a dost mě zajímalo, jak zvládnu tu túru. Ta byla celá organizovaná jen pro studenty z přírodovědecké a technické fakulty. 

Překvapivě tam bylo hodně Erasmus studentů, které jsem neznala. Po dost dlouhé době, kdy jsem trávila čas hlavně se spolubydlícími, jsem byla najednou nucená mluvit s úplně cizími lidmi a dělat si nové kamarády. V posledních dnech jsem už neměla moc motivaci se seznamovat. Přeci jen už tu mám kamarádů spoustu. Ale během tohohle výletu jsem zjistila, že mě to vlastně baví. Potkala jsem tam Isen ze Španělska, které jsem samozřejmě hned musela vyprávět o tom, že jsem v červenci byla na caminu. A byla nadšená z toho, jak moc španělských seriálů znám. Pak jsem se bavila s nějakou Belgičankou, která si všimla mé AFS mikiny. Ukázalo se, že byla kdysi s AFS na rok ve Finsku. 

Dál jsem se bavila asi hodinu s Elizabeth z Německa. Podotýkám, že jsem jí nikdy předtím neviděla. Nějak jsme došly k tomu, že ráda plete. Nabídla jsem jí, že se může přidat k mým kamarádkám, které si tu založili pletací klub. Na whatsappu jsem součástí toho klubu, protože je znám už od prvního týdne a přišlo mi to jako dobrý nápad, jak je pravidelně vídat i po začátku školního roku. Navíc jsem se chtěla naučit, jak si uplést čepici. Nakonec jsem ale nikdy nedorazila na žádnou z jejich schůzek, nějak na to není čas. Začalo to jako skupina pár lidí, co jsem znala. Postupně ji holky rozšířily o další lidi. A jedním z nich byla právě Elizabeth. Takže jsme po hodině povídání přišly na to, že se vlastně každý týden schází s mými tady nejbližšími kamarádkami. 

Celá túra byla naštěstí ve velmi pohodovém tempu. Šli jsme krásnou krajinou, občas les vypadal úplně stejně jako doma v Čechách, ale za rohem se pak objevilo moře. V polovině výletu jsme měli přestávku na oběd, který jsme si každý přinesli. Celkem jsme ušli jen kolem osmi kilometrů, takže se to dalo zvládnout i po náročném příjezdu na kole. Pak se k nám v muzeu připojilo pár spolubydlících, kteří chytře dorazili autobusem. 

Výstava byla obrovská, hlavně zaměřená na vikingy a historii. Muzeum Moesgaard je ale zajímavé hlavně tím, jak vypadá zvenku. Nachází se uprostřed luk a lesů. Má obrovskou šikmou střechu, na kterou se dá vyjít a která je celá porostlá trávou. Po cestě zpátky se k nám na kole přidali další dva lidé, které jsem viděla poprvé ten den. A byla jsem za to hodně ráda, najednou mi bylo jedno, že Franzi a Tygo jsou závodní cyklisti, protože jsem měla kolem sebe skupinku, která jela mým tempem. Po cestě domů jsme se ještě zastavili na večeři Street food marketu, což je obrovská hala se stánky s jídlem z celého světa.

V neděli jsme byli opět v Den Gamle By. Třetí a poslední muzeum. Jedná se o celou čtvrť, kde jsou domy postavené podle různých časových období. Některé ulice vypadají jako ze středověku, jiné jako ze 70. let. Byla jsem tam už během prvního týdne v Dánsku, ale tenkrát jsem to nestihla projít celé. Pokud někdy někdo přijedete do Aarhusu, tak tohle místo rozhodně doporučuju!

Zbytek neděle už nebyl tak hezký, protože jsem měla spolu s jednou Dánkou službu na uklízení společných prostorů. Každá z nás dostala seznam úkolů, co musíme udělat. Všichni říkali, že je to zhruba na 2 hodiny, ale mě to zabralo tak 4. Bohužel jsem s tím nepočítala, takže jsem skončila až v noci. V průběhu jsem si ale udělala pár přestávek. 

Poprvé jsem si volala se všemi spolužáky z Brna a bylo hodně vtipné sledovat, jak se 15 informatiků v jedné místnosti snaží nastavit wifi, kameru a mikrofon tak, aby byli všichni slyšet. Dále byli na hovoru i bývalí spolužáci, co skončili na Slovensku, v Estonsku nebo v Dánsku (ale v jiném městě). Bylo trochu zvláštní vidět obývák, ve kterém jsme se vždycky všichni scházeli, plný lidí, ze kterých jsem ale znala sotva polovinu. 

V tu chvíli bych samozřejmě byla radši, kdyby to bylo jako dřív a kdybych mohla vidět spolužáky naživo. Nakonec hovor velká část brněnského týmu vzdala a několik málo hrdinů si vzalo notebook do vedlejší místnosti, takže se nám dokonce podařilo si i chvíli popovídat. I tak jsem ale kolem desáté hodiny večer po skončení hovoru musela ještě dojít do prádelny na druhé straně kolejí, vytřít podlahu na chodbě, uvařit si večeři a najíst se. Všimněte si, že během celého víkendu nebylo moc času jen tak odpočívat. Proto jsem v pondělí přes den trochu usínala a byla jsem dost ráda, když mi přišla SMS, že se první hodina dánštiny ruší. Měla být večer od pěti do osmi, ale paní učitelka onemocněla, tak začneme o týden dýl.

V úterý večer přišlo na řadu opět Dare to Danish, program na propojení mezinárodních studentů s Dány. Tentokrát už jsme měli potkat i ty Dány. Vyplňovali jsme dotazník, aby nám správně vybrali parťáka s podobnými zálibami. Minule už jsem psala, že jsem měla trochu chuť se na celý program vykašlat. Ve chvíli, kdy jsem přišla a zjistila, že moje Dánka nedorazila a místo ní jsem dostala jinou, jsem si trochu nadávala, že jsem to neudělala. Nemáme totiž společného vůbec nic. Pokud byste měli vymyslet člověka mě co nejméně podobného, je to přesně ona. (Představte si někoho s obrovskými umělými nehty, co studuje business a rád chodí na velké párty.) A teď máme za úkol se aspoň čtyřikrát ve volném čase sejít a něco spolu podniknout. Naštěstí se ale dost snažila a byla milá, tak snad to dopadne v pohodě. Později přišel email, že k nám přidali do skupiny ještě jednoho Poláka, tak třeba si budou povídat aspoň spolu. Už máme naplánované, že půjdeme na minigolf.

Po Dare to Danish jsme se přesunuli na karaoke (takové normální úterý). Než jsme se ale s kamarády odhodlali a zapsali na zpívání, tak byla fronta na písničky tak dlouhá, že jsme čekali tři hodiny. Nakonec jsme odešli dřív, než tu naši písničku vůbec zahráli. I tak mě to ale extrémně bavilo, protože všichni zpívali známé anglické písničky a dost brzy zpíval prostě celý dav společně. Takže mi ani nevadilo, že se na nás nedostalo, protože když jsme odcházeli, tak jsem stejně mohla sotva mluvit.   

Ve středu jsem byla běhat už počtvrté! Celé odpoledne jsem se snažila rozptýlit před pracovním pohovorem, který mě čekal další den. Hodně mi v tom pomohlo, že se spolubydlící rozhodli ve společném obýváku sledovat Mamma Mia. Nechápu, že to tři z šesti lidí nikdy neviděli. A nejvíc mě dostal jeden Dán, když uprostřed filmu prohlásil, že je zajímavý, že jsou tam často písničky od skupiny Abba.

Ve čtvrtek ráno jsem se vydala na pohovor na univerzitu do centra pro mezinárodní studenty. Po cestě jsem byla trochu nervózní, ale pak mi došlo, že mám docela dobré CV, co se týče práce s mezinárodními studenty. Navíc jsem si říkala, že když tu práci nedostanu, tak o to delší výlet do Čech budu moct v říjnu udělat. Překvapilo mě, když mi řekli, že vybrali k pohovoru 10 studentů z 250 přihlášek! Bála jsem se, abych nepůsobila až moc plaše, ale byla jsem překvapená, jak dobrý pocit jsem z toho měla. Žádná otázka mě vyloženě nezaskočila a připadala jsem si až překvapivě extrovertní a upovídaná. Asi jako vždycky, když někdo zmíní studium v zahraničí. 

Celý zbytek dne jsem strávila v knihovně, která je úplně nádherná jako z filmu. Potkala jsem tam pár lidí, které znám. Překvapivě tu neustále náhodně potkávám spoustu známých. V Brně se mi to tolik nestávalo, i když jsou obě města podobně velká. Asi je to tím, že jsou tady školní budovy trochu blíž k sobě. Navíc je možné, že tu znám (aspoň od vidění) víc lidí.

Po celém dni práce v knihovně mě ještě čekal sraz studentských ambasadorů. Jedná se o mezinárodní studenty, co reprezentují univerzitu a odpovídají přes aplikaci novým zájemcům o studium na dotazy. Navíc pokud chcete být hodně aktivní, tak můžete psát na blog, natáčet videa, postovat na školní instagram, reprezentovat na veletrzích. Ale já mám zatím jen tu aplikaci, kde mi zatím nikdo nepíše. Kdybych tu práci dostala, tak bych pomáhala s koordinováním všech ambasadorů. Sraz se konal v mezinárodním centru, takže jsem se večer vrátila na místo pohovoru a viděla jsem opět lidi, co se mnou vedli pohovor. (To že je večer uvidím znova mě před pohovorem zrovna dvakrát neuklidňovalo.)

Největší náhoda byla, že jsem na srazu potkala Jirku. Je to teprve třetí Čech, o kterém tu vím. Zajímavé na tom ale je, že když jsem před šesti lety byla ve Švýcarsku, tak jsem měla na týden dávat fotky na AFS instagram. A on se mě tenkrát jako úplně cizí člověk ptal, jak jsem spokojená s programem ve Švýcarsku. Pak jel s AFS na rok do Norska. Kdyby nám někdo před šesti lety řekl, že se jednou potkáme, až budeme žít v Aarhusu, nevěřila bych tomu. Ale možná trochu překvapivě se mi mnohem jednodušeji konverzovalo se všemi ostatními lidmi, Češi mi tu zatím zas tak moc nesedli.

Akce trvala do půl deváté a cesta domů byla do dlouhého kopce. Proto se mi dost hodilo, že jsem se zastavila v půlce kopce v obchodě s potravinami, kde jsem si dala malou přestávku od kola. Na kolejích už na mě v kuchyni čekali kamarádi, abychom si pustili Mamma Mia 2. A všechny hned zajímalo, jak dopadl pohovor. Lepší spolubydlící si snad nemůžu přát. (Snad leda Káťu, Justinnu, Matyldu a Dorotku.)

Už jsem to říkala hodněkrát, ale řeknu to znova. Mám hrozné štěstí na lidi, na koleje a celkově ten koncept samostatných pokojů, ale sdílené kuchyně mi moc vyhovuje. (I když jsou dny, kdy bych radši nikoho neslyšela a vařila si v klidu sama.) Ale obecně to funguje mnohem líp, než jsem čekala. Trávíme spolu víc času, než jsem čekala. A užívám si ten obrovský rozdíl, když si uvědomím, že první den jsem se bála jít do kuchyně. Tenkrát jsem si uvařila čínskou polívku pomocí teplé vody z kohoutku v koupelně. (A ve stejný den jsem si slíbila, že už to nikdy neudělám a příště se odhodlám k vaření v kuchyni.) A koukněte, kam to vedlo. Teď naopak sotva trávím čas v pokoji a často se jdu do kuchyně jen tak podívat, co dělají kamarádi.  

Na to jak tady mají propracovaný systém třídění, mě překvapilo, že jsem nikdy neviděla po koncertu tolik nepořádku. 

V muzeu prodávali dřevěného strnada! 

Knihovna je tu o kousek hezčí než v Brně.