Sotva skončil první semestr a už začal druhý

Prosím, nebojte se tady trochu komentovat, ať aspoň vidím, jestli to někdo čte. Minulý týden jsem se dozvěděla spoustu novinek. Přijali mě na pozici učitelky programování, nabídli mi erasmus v Itálii a pozvali mě na pohovor do jedné IT firmy. A tenhle týden jsem nesla následky všech těchto novinek. Musím říct, že mít během tří dní poslední zkoušku, první pracovní meeting a pohovor do druhé práce je docela stresující. Ale je to hezký problém, většina lidí tu spíš nemůže práci najít.

V pondělí a úterý jsem se snažila naučit na poslední zkoušku. A moc to nešlo. Zaprvé jsem už byla unavená, protože jsem se od 27.12. učila skoro pořád. Zadruhé jsem na to měla jen čtyři dny a věděla jsem, že to nestihnu projít celé, takže jsem trochu zmateně přeskakovala mezi tématy. A zatřetí to byla písemná ABCD zkouška. Překvapivě se ukázalo, že strach z ústních zkoušet zároveň fungoval jako motivace k učení, kterou jsem teď vůbec nemohla najít.  

Ve středu ráno jsem šla do budovy, která je speciálně určená jen na zkoušky. U vchodu mě poslali do správné místnosti, kde jsem měla přímo stoleček se svým číslem a zásuvkou. Test se psal na vlastních noteboocích. Víc jsem se bála technických problémů než toho, že něco nebudu vědět. Nebylo to úplně jednoduché, ale na výsledky si ještě počkám dlouho. Po zkoušce jsme museli ještě test probrat s Dány z naší třídy a rumunským erasmus studentem, který je posledním důvodem, proč ještě věřím, že skupinové projekty můžou občas být i v pohodě. 

No a pak už mi začaly prázdniny! teda spíš "prázdniny," protože jsem šla do knihovny na oběd a pak tam celé odpoledne pracovala na úkolu, který jsem měla donést na pohovor. Programovací část byla překvapivě rychlá a jednoduchá, ale s doplňujícími otázkami to bylo horší. Jedno téma (rekurze) jsem v pohodě znala ze školy, to druhé jsem si musela ještě rychle nastudovat. (Po měsíci zkouškového už jsem sotva nacházela energii.)

Večer jsme se na chvilku sešly s kamarádkami, abychom společně pletly. To už jsem začala být z pohovoru dost nervózní a ony mi dávaly tipy, jak se toho nebát. Spánek nebyl úplně nejklidnější. Ráno jsem se probudila do zimní pohádky. Po měsíci tu opět začalo sněžit. Ale naštěstí jen chvilku, takže mi to nepřekazilo můj plán, jet tam na kole. 

Nakonec se ukázalo, že ke strachu nebyl důvod. Všichni ve firmě od recepčních až po tři lidi, co si se mnou na pohovoru povídali, byli velmi milí. Měla jsem i štěstí, že slečna, co vedla většinu pohovoru, byla relativně nová stážistka, takže to trošku prožívala se mnou. Když mě vedla do kanceláře, tak se ptala, jestli nejsem nervózní a že to bude úplně v pohodě. Pak se mě ptala na různé otázky typu, jak pracuji v týmu, jak by mě popsali moji kamarádi atd. A pořád se usmívala a přikyvovala. 

Druhá slečna dělala náborářku dřív, takže tam byla spíš proto, aby mohla té nové poradit, jinak se mě ani na nic neptala. A pak tam byl pán z IT, který se mnou rozebíral ten úkol a vypadal s mými odpověďmi spokojeně. Technické pohovory na pozice programátorů mají trochu strašidelnou pověst. Hodně kamarádů mi vyprávělo, že to vypadalo skoro jako zkouška, že po nich třeba chtěli psát zpaměti nějaké jednoduché kousky kódu nebo jim dávali nějaké otázky o databázích. Ve chvíli, kdy jsem čekala, že takové otázky přijdou, tak mi akorát řekli, že je konec a můžu jít domů.  

Odpoledne jsme šli s kamarády Lenou z Německa a Nehalem z Bangladéše na procházku kolem jezera, které leží na kraji Aarhusu. Konečně jsme si začali užívat, že máme volno. Původně s námi měl jít ještě Maďar Mikloš, kterému je přes třicet, ale pak zjistil, že když jsme říkali procházka, tak jsme mysleli procházka a ne párty na oslavu konce zkoušek. Je mu přes třicet a všichni ho trochu podezříváme, že se vrátil do školy jen proto, aby měl s kým chodit párty.

Nakonec jsme ušli asi 15 kilometrů a zakončili jsme to večeří a horkou čokoládou v kavárně, kde jsme se pár dní předtím učili. A bylo super vědět, že teď už si tam můžeme jen tak povídat a nekoukat do notebooků. Shodli jsme se, že se podobných mini výletů pokusíme podnikat víc, protože to bylo moc fajn. 

V pátek ráno jsem se vydala do školy (haha prázdniny, to určitě) na meeting učitelů, cvičících, teaching assistants, nazývejte to, jak chcete. Bylo nás tam devět studentů a jeden přednášející profesor. Vypadal docela přísně, ale zároveň házel jeden vtípek za druhým. Bude to podle mě dost zajímavé. 

Celé to začalo příběhem o tom, že se chemici chtěli naučit programovat, tak si někdy v roce 2018 založili tenhle předmět. A později zjistili i matematici, že by se jim to hodinlo. O rok později se přidali fyzici. Pak ekonomové. No a letos už tam jsou totálně namíchané skupiny studentů včetně sportovců a historiků.

Budu učit základy programování v pythonu. V mojí skupince bude 22 dánských ekonomů + 3 mezinárodní studenti. Kulturní rozdíly byli docela patrné. Padali věty jako: "Prosím nedávejte mi cvičení v pátek, ve čtvrtek večer jsem vždycky na mol." nebo "Kdo rád chodí do Friday barů? Potřebujeme, aby se někdo ujal skupiny v pátek odpoledne." nebo "Pokud bude chtít někdo prodloužit deadline, tak jim ho hlavně, prosím vás, prodlužte."   

Celý meeting trval dvě hodiny. Tím skončily všechny povinnosti a začaly prázdniny. Takže vlastně jen jeden víkend, během kterého už jsem dostala za úkol na pondělí přečíst 50 stran odborných textů. Abych měla ale aspoň trochu pocit prázdnin, tak jsem odjela z Aarhusu hned, jak to šlo. Vydala jsem se do Odense navštívit kamarády z Brna, co tam teď studují. Bohužel pršelo, proto jsme i dost váhali, jestli to nenechat na jindy. Ale nakonec vyhrál argument, že už jsme v Dánsku od srpna, bydlíme od sebe hodinu a půl a ještě jsme se neviděli, tak bychom to mohli přestat odkládat. Navíc jsem v Aarhusu neměla nic moc zajímavého na práci. A bylo to to nejlepší rozhodnutí. 

Zaprvé jsem si výletem trochu odpočinula a dostala se daleko od všech zkouškových budov. Ale hlavně zadruhé jsem přesně potřebovala strávit nějaký čas s kamarády, co znají i Brno, i Dánsko, a dokonce i několik mých spolužáků z Aarhusu. Zase mi ukázali trochu jiný pohled na život v Dánsku. (Nemůžu uvěřit, jak moc rozdílná naše zkušenost je.) Všichni se tu máme fajn. Ale zatímco oni bydlí spolu, pracují už od srpna v hotelu a pizzerii, chodí do kostela, zapojují se do kroužků pro všechny věkové kategorie a jsou dost zklamaní ze své školy, já česky zas tak často nemluvím, práce sháním teď, jsem spokojenější se školou, ale zároveň ji mám o dost náročnější a volný čas trávím převážně s mezinárodními lidmi v mém věku. 

Trochu mě to popostrčilo k tomu, abych se pokusila víc vmísit mezi Dány a hledat nějaký pravidelnější koníček. (Což všechno bude stejně úplně jinak v momentě, kdy se dozvíte, že mě do té IT firmy přijali. A teď mám dilema, jestli tam jít získat zkušenosti, ale mít toho hrozně moc a žádný volný čas, nebo radši jen učit a hledat si IT práci až po prázdninách.)

Z Odense jsem se vrátila pozdě večer a už jsem neměla sílu šlapat na kole 40 minut do kopce od nádraží na koleje. Tak jsem jela autobusem. Na sobotu byl tedy program jasný: procházka k nádraží se zastávkou v pekárně pro úplně nejlepší pečivo s kardamomem a vyzvednutí kola. V neděli už jsem konečně odpočívala (a četla těch 50 stran). 

Večer jsem měla chuť upéct klasické české kynuté koláče. Celé zkouškové jsem na ně myslela, když jsem si po večerech v rychlosti vařila těstoviny. Teď jsem měla konečně trochu času. Bohužel se vzhledově úplně nepovedly, ale zato mě aspoň pobavilo, jak moc se lišily od původní představy. Byly tak sladké, že jsem všem nabízela, ať je ochutnají. Sama bych celý plech nikdy nesnědla. To se však trošku zvrhlo, protože už o den a půl později jsem šla na snídani brzy ráno s tím, že se mám, že nemusím nic vařit. Ale koláče najednou nikde. Aspoň vidím, že chuťově byly dobré. Tak zase za týden.

Aarhus je vlastně hrozně hezký, když se podíváte do centra. Jen kdyby nebylo pod kopcem.

Žluté cihly = univerzita.

Tenhle meme byl můj oblíbený objev týdne. Tak pravdivý.

Nikdy nesněžilo. A zrovna když jsem chtěla jet na kole na pohovor, tak začalo.

Tohle je fotka z internetu. Takhle nějak měly moje koláče vypadat.

A takhle skutečně vypadaly.

    V posledních dnech už jsem se hodně snažila střídat místa na učení, abych trochu udržela pozornost.