Vybrala bych si Dánsko znova?

Moc děkuju za komentáře, pište dál! Udělají mi vždycky radost a občas se mi snad i podaří odpovědět. 

Možná tušíte, že jsem před rokem touhle dobou měla velké dilema, co dělat s magisterským studiem. Určitě jsem chtěla ještě aspoň jednou studovat v zahraničí, ale nakonec to byl docela boj mezi 2. největším dánským městem Aarhusem, 3. největší dánskou Odense, švédskou studentskou Uppsalou, která je v hezké přírodě blízko Stockholmu a ještě blíž letišti. No a pak tu byla poslední možnost zůstat v Brně a jet někam na erasmus. 

V pátek jsem přednášela na dni otevřených dveří pro mezinárodní uchazeče o bakalářské studium. Kruh se tím trochu uzavřel, protože jsme ve stejné místnosti poslouchali skoro stejnou prezentaci s Kubou v květnu. Právě květnová návštěva definitivně rozhodla o mém osudu. Před ní jsem se učila švédsky a byla téměř přesvědčená, že půjdu do Švédska. 

Všichni teď byli ze dne otevřených dveří nadšení, my tenkrát taky. Jeden z Čechů, co sem přiletěl, mi dokonce řekl, že ho moje prezentace přesvědčila o tom, že tu chce studovat. Ale víme, jak to chodí. Říkejte si v prezentaci cokoli negativního, když tam sedí spoustu zaměstnanců školy, kteří vám ještě dají šablonu na prezentaci typu "tady napiš, co se ti líbí na Dánsku, tady napiš, co se ti líbí na Aarhusu..." 

Upřímně nejsem přesvědčená, že Aarhus byl nejlepší volba. Ono to tu totiž na papíře vypadá dobře, splňuje to tu spoustu požadavků na fajn místo ke studiu a dokonce jsem během té totálně nadšené prezentace ani jednou nelhala, prostě se o Aarhusu dá říct spoustu hezkého. Ale něco mi tu trošku chybí, těžko popsat co. Jestli jsem si vybrala nejlíp, co jsem mohla, to už se nikdy nedozvíme. Z pohledu školy, předmětů, kolejí a nabídky volnočasových aktivit ano. Z pohledu přírody, POČASÍ a naučení se nového jazyka, který hezky zní, spíš ne. Ale samozřejmě vím, že jinde by se mi zase nelíbilo něco jiného. A pak bych si říkala, že jsem měla jít do Aarhusu. Nemá proto smysl moc přemýšlet nad tím co by kdyby.

Chtěla bych trochu rozebrat každodenní život v Dánsku a jak moc se liší od videí, co lákají turisty na letní návštěvu Kodaně, kde všichni jen chodí z kavárny do kavárny a občas se ze sedla půjčeného kola (jak jinak) podívají na nějaké barevné domečky, roztomilé uličky a možná i nějaké památky.

Ještě rychlá odbočka ke Kodani. Věděli jste, co je tam momentálně hlavním gastronomickým hitem? Houska se sýrem. Ano, myslím to naprosto vážně. Údajně fakt dobrá houska s našlehaným slaným máslem a velmi kvalitním sýrem. Tak jen takový tip, kdybyste se tam někdy chystali. Nemám to teda ozkoušené a ani to neplánuju. Ale klidně dejte vědět, jestli to stojí za to. Teď už zpátky k poznatkům o Aarhusu.

KOLA V ZIMĚ

Jsme sice na severu, ale u moře. Takže tu moc nesněží. Proto tu dost lidí jezdí na kole celý rok. Při prvních studených podzimních dnech jsem dost pochybovala, že budu jedna z nich. Ale víte co? Je to prostě životní styl, který je vlastně dost fajn, jakmile to trochu vychytáte. Už vím, že nejlepší ve pletená čelenka, ale v případě nouze se vejde pod helmu i čepice. (Helma samotná není dostatečně teplá.) A rukavice teď používám jedině lyžařské. 

POČASÍ

Zaslechla jsem, že Dánsko má přezdívku země 50 odstínů šedi. A občas se podívám z okna a jinou barvu vážně nevidím. Tušila jsem, že počasí bude depresivní. Čekala jsem, že nejhorší bude tma už ve 4 odpoledne. Ta nejdřív trochu bolela, ale po výletě do Laponska, kde bylo světlo jen od 10 do 2, mi tu dny připadají vlastně docela dlouhé. A když jedu do Čech, tak to mám najednou pocit, jak je tam spoustu světla. 

Tma tedy není až takový problém. Spíš špatně snáším, co se děje na obloze během dne. Šedo, šedo, šedo. Občas to vede k tomu, že musím vynaložit hodně úsilí, abych si udržela dobrou náladu. Vážně to začíná být trochu depresivní. (Proto zní erasmus v prosluněné Itálii tak lákavě.) Na druhou stranu, když už je občas sluníčko, tak mi udělá větší radost než kdy dřív. Většinou přestanu cokoli dělat a jdu aspoň na chvíli ven. Aplikace na předpověď počasí si ze mě dělá často srandu, když mu ukáže nejdřív spoustu sluníčka, ale pak si všimnu, že to bude v Libranticích. Při přepnutí na Aarhus tam jsou zase jen mraky.

 DÁNOVÉ

Jsou prostě v pohodě. Ne takovým tím jižanským způsobem, že by se na sebe všichni usmívali na ulici. Tam to moc nepoznáte. Ale nikdo tu na vás nebude nepříjemný, prodavačky nebudou vypadat, že vás nenávidí za to, že musí být v práci. Ve frontě u pokladny vám ostatní zákazníci nebudou naznačovat, ať si pospíšíte. Obecně je tu trpělivost velmi v módě. Učitelé se vám nebudou snažit znepříjemnit život. Kdybych měla řešit nějaký problém s Čechy, Dány, Švýcary a Američany, tak bych ho asi nejradši řešila z Dány. Celkově je mi místní mentalita ve spoustě směrech blízká a sympatická. Žádné stěžování si, pomlouvání, drama, prostě si hledí každý svého. Na druhou stranu už jsem slyšela i názor, že jsou Dánové nudní. A trochu chápu, proč si to člověk může myslet.

Paradoxně mi místní přístup bude skoro zesložiťovat moji výuku protože "když budou chtít studenti prodloužit deadline, tak jim ho prodlužte, hlavně na ně buďte hodní a nemějte skoro žádné nároky." Což pak vedlo k tomu, že půlka přišla naprosto připravená a druhá půlka netušila která bije a vybalancujte to nějak, aby ta hodina dávala smysl pro všechny. 

Slyšela jsem, že ze všech skandinávských národů jsou Dánové spíše víc extrovertní (na seveřany). A můžu s tím souhlasit. Dneska jsem si odemykala kolo před kolejemi. Prošla kolem mě nějaká paní, tak jsem jí pozdravila slovem "Hej." Ona se na mě usmála a začala chrlit dánštinu. Tak jsem jí řekla "Jeg taler ikke dansk." (Neumím dánsky.) V pohodě přepnula do angličtiny a začala mi vysvětlovat, že jsou silnice trochu namrzlé, ať si dávám pozor, že viděla někoho spadnout. (Nebojte se, mě to tak hrozné nepřišlo.) Udělalo mi dost radost, že i když mohla prostě projít a neříkat nic, tak se mi rozhodla pomoct. (I když pár slovíček neznala a místo "namrzlé" prostě začala mávat rukama a místo "spadnul" řekla BUM.)  Ale rozuměly jsme si. 

DÁNŠTINA    

Moje motivace jde hodně nahoru a dolu. Občas se trochu víc bavím s Dány na kolejích a už si začínám nakupovat dánské knížky, ptát se na doporučení na seriály v dánštině a plánuju si, jak budu za chvíli mluvit plynule. Nebo mám směnu v kavárně a naučím se pár dánských slovíček, které hned využiji. Pak je ale pár dnů šedo, vracím se pozdě ze školy, v kuchyni nerozumím, protože tam zrovna Dánové řeší něco, co nechtějí překládat. Nebo čekáme na meetingu učitelů a jsem jediná, kdo dánsky neumí. A to si pak připadám dost vyčleněná. 

Slouží to jako motivace, ale zároveň občas dánštinu fakt nemusím. Poslední dobou se snažím občas jít do kavárny a všechno objednat dánsky a to mě moc baví. Hlavně se u toho usmívat, protože jakmile přijde nějaká doplňující otázka, tak jsem namydlená. Ale nikdo nemá problém rychle přepnout do angličtiny. Úplně nejvíc si cením, když paní servírka pochopí situaci a delší otázky řekne anglicky, ale základní výrazy pokračuje v dánštině. To si pak na konci řekneme: "Tak, godej" a jsme obě spokojené. Já, že jsem si "procvičila dánštinu" a ona, že jsem konečně odešla. 

Ze všech jazyků, co jsem se kdy učila, se mi dánština zvukově líbí asi nejmíň. (A to jsem strávila dost času s němčinou, která nebývá tolik oblíbená, ale za mě je fajn.) Na druhou stranu Dánové nikdy nemají problém přepnout do angličtiny. Nejen že ji umí velmi dobře. Dokonce vám ani nijak nenaznačují, že by jim to vadilo. Což ale pak zase trochu brání v motivaci, protože tu dánštinu vlastně zas tak nepotřebujete. Po půl roce tu jsem velmi daleko od toho, kde jsem si myslela, že bych jazykově mohla být. Umím jen základní fráze. Na druhou stranu často přečtu nějaký nápis a rozumím tomu víc a víc.

"PROBLÉMY"

Studovat tu je neskutečná příležitost. A proto mám pocit, že se tak nějak očekává, že budu pořád nadšená. A připadám si provinile, když nejsem. Poslední dobou mám problémy, o kterých vím, že by si je se mnou mnoho lidí kdykoli vyměnilo. Dostat nabídku na dvě fajn práce a řešit, kterou z nich vzít, zatímco kamarádi mají problém vůbec nějakou najít. Řešit jestli jet na erasmus do Itálie, nebo ne. Chci slyšet různé názory. Ale pak na mě někdo vybalí, že ne všichni mají takovýhle luxus jako já a už zase si připadám provinile. 

Než jsem sem přijela, tak jsem od jedné Češky, co chodila na stejný gympl a už tu pár let studuje, slyšela, že je to tu na studentský život moc fajn. Ale jinak to prý až tak zajímavá země není. Že se většina jejích kamarádů plánuje po škole buď vrátit domů, nebo přestěhovat dál na sever. A asi až teď začínám chápat, co tím myslela. Shodou náhod mi před pár dny řekla to samé jedna Slovenka, co tu žije už tři roky. Osobně si nemyslím, že bych tu po škole nějak dlouho zůstávala. Nedávno se sem přiletěli podívat středoškoláci z celé Evropy na prezentace ve škole pro zájemce o bakalářské studium. Když jsem se s nimi pak bavila, tak jeden z Čechů jen tak prohodil: "Proč by ses vlastně měla vracet do Česka, když můžeš žít v mnohem lepším Dánsku." Jako kdyby to byla úplná samozřejmost. 

Já ale vidím důvodů hned několik. Rodina, počasí, hory, čeština, kamarádi. Nějaké ty kamarády tu mám. Ale je to jiné než dřív, když jsem byla někde na výměnném pobytu. To byli všichni natěšení z cestování a všech možných akcí. Teď jsem jela o víkendu do národního parku na túru a jela jsem tam sama. Protože se všichni chtěli buď učit, nebo odpočívat. (To jsme na žádné akci už několik týdnů nebyli.) Holt chybí ten tlak, že jsme tu jen na jeden semestr, tak musíme využít každý víkend. A trochu je i chápu, po září a říjnu, kdy jsem všem říkala, jaká je ta škola pohoda a pak najednou nic nestíhala, jsem teď začala dělat úkoly víc průběžně. A začínám vidět, že se toho vlastně po nás chce stejně hodně jako v Brně. Ale občas je pauza potřeba. Na tom výletě jsem nasbírala příhod víc než dost, i když jsem jela sama (některé bych radši nenasbírala, ale zpětně se nad tím dost bavím). Ale to už si nechám na příště.