Sedmnáctý den

-
Tento den už jsem trochu načala v minulém článku. Byla jsem na rodinném setkání, kde jsme spali v teepee. Po výborné snídani jsem rozdala české bonbony, všichni jsme se rozloučili a každý si šel svou cestou...
Frieda mi chtěla ukázat novou trasu, takže jsme se vydaly na opačnou stranu než většina ostatních. Hned u prvního statku začala Frieda otevírat ohradu pro ovce a vstoupila dovnitř. Zdálo se mi to trochu divné, ale prošly jsme ohradou, pak jsme vešly zase do další. Brzy jsme potkaly několik turistů, kteří šli proti nám. Asi tu nikomu nevadí, když hlavní pěšina vede skrz ohrady. Jeden z Friediných vnuků si u ní v batohu zapomněl krabičku první pomoci, kterou musí mít často u sebe kvůli silným alergiím. Proto jsme došly na nádraží, jely jsme asi deset minut vlakem do města Sissach po nejstarší železnici ve Švýcarsku a pak jsme se rozdělily. Já jsem sama nastoupila do vlaku směr Basilej a Frieda jela do Oltenu, kde na ni čekala dcera s vnukem, aby převzali lékárničku. 
V Basileji jsem viděla, že mi tramvaj pojede až za deset minut, tak jsem si šla poprvé koupit pravou švýcarskou čokoládu. Pár kousků mi už dříve dala Frieda na ochutnání, ale čokolády tu není nikdy dost. Mají tu vážně o hodně větší výběr všech potravin. Možná proto jsem vybírala tak dlouho, že jsem tu tramvaj nestihla. Nechtěla jsem Lind ani Toblerone, protože to se dá koupit všude, zároveň jsem chtěla zkusit něco opravdu švýcarského.
Je to tady fajn, tramvaj mi jede každé čtyři minuty, v neděli každých deset. Chvíli jsem byla doma sama, tak jsem si uvařila čaj, abych z té horské zimy probrala. Docela to fungovalo. Obecně je v Basileji tepleji než v horách (nečekaně). Odpoledne jsme šly s Friedou na koncert. Spojily jsme si to s procházkou. Cesta trvala asi hodinu, ale šly jsme pěkným lesem. Normálně by mě koncert vážné hudby asi moc nezaujal. Před koncertem v Basileji, kde jsme byly asi pře 10 dny, jsem moc nechápala, proč jsem tam vlastně jela. Koncerty přece bývají často nudné, musíte jen sedět a poslouchat. Nakonec mě to naprosto uchvátilo, byl to jeden z nejlepších zážitků, co jsem tu měla. Tentokrát se to opakovalo. Říkala jsem si, že ten jazz byl minule docela fajn, ale vážná hudba bude určitě nudná. Nebyla. Skvěle se mi u toho odpočívalo. Hudba mi tu dělá dobře, protože se netopím v cizích slovíčkách a jen poslouchám něco, čemu bez problémů rozumím. Frieda mě tam seznámila s několika lidmi, kteří s ní hrají v orchestru. Je pro mě strašně těžké pamatovat si tolik jmen, téměř každý den tu potkávám novou skupinku lidí. Koncert byl v protestantském kostele a trochu mi to připomínalo kostely z amerických filmů. Ne moc nazdobené, ale s velmi přátelskou atmosférou.
Cestou domů nám sice ujelo skoro všechno, co nám ujet mohlo, ale aspoň jsme měly čas na to, abychom obešly hezký zámeček, který stál kousek vedle zastávky. Domů jsme přijely kolem osmé a k večeři jsme dojídaly zbytek švestkových knedlíků. :)





Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Festifall

-
Obrázek
Hned den po japonské večeři se konal Festifall - další z juniatských tradic. To už jsme u neděle 9. října, pořád trošku dál od přítomnosti, než bych si přála. Ale snažím se to dohnat. Angličtináři si jistě povšimli slovní hříčky spojení slov festival a fall (podzim). Byla to tedy taková školní podzimní slavnost. Nejprve to vypadalo, že si to dost kamarádů nechá ujít a já to zajdu jen trochu okouknout. Nakonec se mi to ale moc líbilo, tak jsem tam zůstala po celou dobu a připojilo se ke mně i víc mezinárodních studentů.  Hned u příchodu jsme dostali dva lístky do tomboly a lístek, který se dal u stánku, vyměnit za kávu. Náš kamarád Jake dostal dokonce čtyři lístky do tomboly. To díky tomu, že měl kostkovanou košili (podle mě jen náhodou), což organizátoři ocenili, protože tématem akce byl dřevorubecký camp. Po celém školním dvoře bylo několik stolků, kde se dalo malovat na dýně, hrnky nebo vyrábět podzimní ozdoby. V posledních měsících jsem neměla moc času na malování, tak už jsem skoro
Více »

Walmart

-
Obrázek
V sobotu jsme začali den přednáškou o dvou zajímavých programech. Prvním je Language in motion. Je to předmět pro mezinárodní studenty nebo americké studenty, kteří studovali či plánují studovat v zahraničí. Budeme se učit, jak komunikovat s dětmi různých věkových kategorií, vyučovat, přednášet a v průběhu semestru každý předneseme osm prezentací na místních mateřských, základních nebo středních školách. Osm je docela dost. Mají být zaměřené na cokoli, co se týče cizí kultury (jídlo, tradice, svátky, oblečení, hudba, jazyk a tak dále). Můžu přednášet o ČR nebo o Švýcarsku. Kdo mě zná, ten tuší, že mě to docela děsí. Ale mám ten předmět zapsaný dobrovolně a přijde mi, že strach z mluvení před velkým počtem lidí překonáte jedině mluvením před lidmi. V Čechách už jsem přednášela na jedné škole o mém pobytu ve Švýcarsku. Tím, že jsem mluvila o něčem, co dobře znám a co mě moc bavilo, tak jsem si tu prezentaci nakonec dost užila. Druhý program, do kterého se tu můžeme zapojit, se jmenuje Fr
Více »

Třicátý první den

-
Obrázek
Náš výlet do italsky mluvící části Švýcarska pokračuje. Ráno jsme posnídaly tradiční poschiavský chléb, který byl moc dobrý měl trochu peprmintovou příchuť. Kromě toho jsem měla čaj z alpských bylinek a müsli, bez toho by to tu nešlo. Pak jsme vyrazily k přírodnímu útvaru, který se nazývá Ledovcové zahrady. Tady si můžete prohlédnout fotky: Pak jsme jely vlakem z Cavaglie pomalu domů. Cestou jsme ale udělaly dvě zastávky.  První byla u ledovce Morteratsch. Šly jsme pěšky od nádraží až k ledovci. Cestou se krajina měnila od hustého lesu přes nízké, zakrslé stromky až po hromady kamenů. Je trochu smutné, když sledujete cedule, které ukazují, kam dosahoval ledovec v minulých letech. Před sto lety to bylo o pár kilometrů dál než dnes. Až k ledovci jsme nedošly, byl těžko dostupný, ale viděla jsem poměrně zblízka sníh. Pak jsme nasedly do vlaku a mířily jsme domů, cestou jsme se však rozhodly, že uděláme ještě malou zajížďku do Svatého Moři
Více »

Sedmdesátý pátý den - oběd v Markthalle

-
A už je tu zase úterý a moje neoblíbené vstávání v šest. Naštěstí nemáme zase tak složité předměty. První dvě hodiny většinou všichni napůl spí při matematickém cvičení, kde se pracuje s počítači. Dneska jsme opustili Excel a začali jsme dělat úkoly v programu Geogebra. Nikdy dříve jsem o tom neslyšela, ale bylo to docela zajímavé a už mi i začíná dávat smysl, proč se těmto hodinám říká matematické praktikum. Pak jsme měli němčinu. Psali jsme test na doplňování čárek ve větách a druhy vedlejších vět. Funguje to stejně jako v češtině, s tím rozdílem že nemusíme věty rodělovat tak podrobně jako jsem byla zvyklá. Takže to pro mě byl překvapivě docela lehký test. Teda kvůli překládání jsem ho odevzdala až jako předposlední a ještě nevím známku, ale mohlo by to dopadnout dobře. Druhou hodinu němčiny jsme diskutovali. Jöel a Julian si připravili článek o nějakém vojenském cvičení NATO, my jsme ho přečetli a pak přišla diskuze, kterou měli kluci na starosti. Učitelka jen seděla v rohu místn
Více »

Tentokrát už opravdový Halloween

-
Obrázek
V den Halloweenu (pondělí po víkendových párty) byla v jídelně soutěž o nejlepší kostým. Chvíli jsem ráno přemýšlela, že bych si ho vzala, ale nakonec ne. A udělala jsem dobře. Na snídani nebyl jediný člověk v masce kromě kuchařek. Během dne měli kostým už jen učitelé a ti nejsvědomitější studenti. Upřímně se tu kolem halloweenu točilo tolik různých akcí, že v den skutečného Halloweenu dost lidí už nechtělo kostýmy ani vidět. Soutěže se zúčastnilo jen asi 10 lidí. Vyhlásila se taky soutěž o nejhezčí část jídelny a vítězka hodila po svém šéfovi dort. Všichni včetně šéfa to brali jako zábavu a pak se spolu i vyfotili. Naštěstí to nebral až moc vážně.  Ten den jsem měla počítačovou grafiku, kde šel učitel za fanouška nějakého baseballového týmu. Pak přišla matematika. Od Chenga jsem čekala nějaký originální kostým. Rozhodně nezklamal. Vzal si přes oblečení nemocniční pyžamo a začal nám vyprávět o tom, jak se dostal do nemocnice, když se na vysoké škole učil pít alkohol. Od té doby má prý
Více »

Tentokrát se vydáme do přírody

-
Obrázek
Mám skluz, ale to už víte. Když tenhle blog píšu, tak už jsem v New Yorku, kde trávím poslední dny před odletem domů. Včera jsem se rozloučila s Juniatou a Huntingdonem. Ale je spoustu příběhů, které jsem vám nenapsala, tak se vrátím zpátky v čase. Tentokrát to bude o dvou túrách. 22. října jsme se s Lenkou, Kubou a Jakem vydali opět k jezeru v blízkosti Huntingdonu. Konkrétně se jmenuje Raystown Lake a je to asi největší (možná jediné) turistické lákadlo v okolí. Ale když říkám turistické, tak nemyslím davy asijských turistů se selfie tyčkami. Mluvím spíš o lidech z okolí. Pokud tenhle blog čtete pravidelně, tak si jistě vzpomenete, že je to to stejné jezero, u kterého jsme v srpnu kempovali a kam jsme se později vrátili na kajaky nebo na oslavy Mountain Day (dne, kdy nám náhodně odpadla veškerá výuka).  Vydali jsme se tedy do lesa. Nejdřív se šlo po rovince, pak jsme se dostali k jezeru, na které se nám vyskytly nádherné výhledy. Stromy byly tenkrát ještě barevné a sluníčko svítilo,
Více »