Třicátý první den
Náš výlet do italsky mluvící části Švýcarska pokračuje. Ráno jsme posnídaly tradiční poschiavský chléb, který byl moc dobrý měl trochu peprmintovou příchuť. Kromě toho jsem měla čaj z alpských bylinek a müsli, bez toho by to tu nešlo. Pak jsme vyrazily k přírodnímu útvaru, který se nazývá Ledovcové zahrady. Tady si můžete prohlédnout fotky:
Pak jsme jely vlakem z Cavaglie pomalu domů. Cestou jsme ale udělaly dvě zastávky. První byla u ledovce Morteratsch. Šly jsme pěšky od nádraží až k ledovci. Cestou se krajina měnila od hustého lesu přes nízké, zakrslé stromky až po hromady kamenů. Je trochu smutné, když sledujete cedule, které ukazují, kam dosahoval ledovec v minulých letech. Před sto lety to bylo o pár kilometrů dál než dnes. Až k ledovci jsme nedošly, byl těžko dostupný, ale viděla jsem poměrně zblízka sníh.
Pak jsme nasedly do vlaku a mířily jsme domů, cestou jsme se však rozhodly, že uděláme ještě malou zajížďku do Svatého Mořice. Přeci jen je to známé švýcarské město a je od Basileje poměrně daleko, takže nevím, jestli budu mít ještě někdy čas tam jet. Prošly jsme se tam kolem jezera, na prohlídku města jsme neměly dostatek času. Frieda říkala, že se jí to město nelíbí, že o nic nepřijdu. Trochu mě mrzelo, že není víc času, ale je pravda, že město vypadalo velmi turisticky (hlavně jsme potkaly mnoho bohatých Rusů) a bylo tam mnoho velkých hotelů, každý byl postaven v úplně jiném stylu. Celé jsem si to představovala trochu větší.
Pak jsme jely dalších pět hodin domů. Celý výlet byl krásný, ale konverzace trochu vázla. Přeci jen je těžké se bavit dva dny v kuse s někým, koho tolik dobře neznáte. Nakonec si Frieda myslela, že mám nějaký problém a já jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem spokojená, že je všechno v pořádku, ale nevím, jestli mě úplně pochopila. Každopádně jsem viděla spoustu ohromujících míst a líbilo se mi, jak rozmanitá ta místa byla.
Pak jsme jely vlakem z Cavaglie pomalu domů. Cestou jsme ale udělaly dvě zastávky. První byla u ledovce Morteratsch. Šly jsme pěšky od nádraží až k ledovci. Cestou se krajina měnila od hustého lesu přes nízké, zakrslé stromky až po hromady kamenů. Je trochu smutné, když sledujete cedule, které ukazují, kam dosahoval ledovec v minulých letech. Před sto lety to bylo o pár kilometrů dál než dnes. Až k ledovci jsme nedošly, byl těžko dostupný, ale viděla jsem poměrně zblízka sníh.
Pak jsme nasedly do vlaku a mířily jsme domů, cestou jsme se však rozhodly, že uděláme ještě malou zajížďku do Svatého Mořice. Přeci jen je to známé švýcarské město a je od Basileje poměrně daleko, takže nevím, jestli budu mít ještě někdy čas tam jet. Prošly jsme se tam kolem jezera, na prohlídku města jsme neměly dostatek času. Frieda říkala, že se jí to město nelíbí, že o nic nepřijdu. Trochu mě mrzelo, že není víc času, ale je pravda, že město vypadalo velmi turisticky (hlavně jsme potkaly mnoho bohatých Rusů) a bylo tam mnoho velkých hotelů, každý byl postaven v úplně jiném stylu. Celé jsem si to představovala trochu větší.
Pak jsme jely dalších pět hodin domů. Celý výlet byl krásný, ale konverzace trochu vázla. Přeci jen je těžké se bavit dva dny v kuse s někým, koho tolik dobře neznáte. Nakonec si Frieda myslela, že mám nějaký problém a já jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem spokojená, že je všechno v pořádku, ale nevím, jestli mě úplně pochopila. Každopádně jsem viděla spoustu ohromujících míst a líbilo se mi, jak rozmanitá ta místa byla.
Komentáře
Okomentovat